Divadelní noviny > Kontext

Budeš nám chybět, Václave

Dnes, 15. května dopoledne, jsme se na jevišti Národního divadla rozloučili s Václavem Postráneckým. Píšu svou vzpomínku ten samý den, rozechvělá.

Myslím, že málokterý mladý herec měl tak oslnivý začátek pražské kariéry jako Václav. Jeho výkon ve 14. hraběti Gurneym se stal událostí, na představení nás vzal jako své žáky na DAMU profesor Ota Sklenčka, který v té inscenaci taky hrál, abychom viděli, jak má vypadat mladý herec. A my jen koukali s pusou otevřenou a očima vyvalenýma. Energie, která z Václava sálala, byla ohromující. Dar energie mu zůstal zachován doposledka. Úplně jasně v duchu slyším svoji kolegyni Pavlu Beretovou, jak s okouzlením říká: No není úžasnej, ten Vašek?!, když se spolu na něj díváme z portálu Stavovského divadla, a Václav řádí jako zamlada v roli Optimisty v inscenaci Roberta Wilsona 1914 – a je mu víc než sedmdesát.

Dalším výrazným rysem Václava byla jeho potřeba sdružovat lidi. Byl skvostný vypravěč a báječný společník, gurmet a znalec vína. A pamatoval si všechny možné herecké historky – a že jich bylo! Od Uherského Hradiště přes Brno, Městská divadla pražská až po Národní, a když to nebyla historka herecká, nastoupily historky z vojny nebo z natáčení, a my řvali smíchy. A když už Václav dokázal lidi sdružovat, bylo jen samozřejmé, že pro ně chtěl i něco udělat – tím myslím jeho obětavou a nezištnou práci pro Hereckou asociaci.

Ovšem tím nejpodstatnějším rysem jeho osobnosti byla touha tvořit a jeho obrovský herecký talent a potenciál. Poprvé jsem s ním hrála v Hacksově hře Adam a Eva a myslím, že byť jsme s Ivanem Luťanským hráli titulní postavy, byl to Václav, kdo vyhrál. Jeho Had byl neodolatelný, kombinace komediálnosti a mimořádných pohybových dispozic slavila triumf. Ostatně podobně vzpomínají pamětníci na jeho Čerta v Malovaném na skle. Potvory šly Vaškovi skvěle. Ovšem nejen potvory, samozřejmě. Byla jsem moc ráda, že se dnes na pohřbu objevila ukázka z Roku na vsi, jeho řezník Martin člověka vzal za srdce svou čistotou a otevřeností. A nejinak tomu bylo v roli Podkolatova v Gogolově Ženitbě, v níž jsme spolu také hráli a za kterou dostal Thálii. Připomínal mi nesmělého čmeláka, který zpomaleně krouží a po milimetru se přibližuje k už trochu uvadající květině… Bylo to setkání takových dvou nemotorů a životních nemehel.

Jak píšu vzpomínku v den pohřbu, večer po představení, vyskočila na mě na stránkách archivu Národního divadla informace, že právě dnes, 15. května, je to devětatřicet let od premiéry Verandy v lese, ve které jsme taky hráli spolu. Nedá mi to, abych nenavázala konkrétním příkladem na svá dopolední slova z rozloučení o tom, jak jsem díky Vaškovi na jevišti mnohokrát brečela smíchy. Ve Verandě jsem hrála jeho těhotnou manželku, jmenovala jsem se Káťa; dramatická situace – Václav mi, coby nastávající starostlivý otec, domlouvá: Měla by sis jít lehnout, Káňo. Pauza zlomek vteřiny: Máňo. Pidipauza: Váňo. Vytřeštěné oči: Táňo!!!

To se nedalo vydržet.

Musím zopakovat, co jsem řekla dnes dopoledne:

Budeš nám chybět, Václave. Moc.

• Autor: Taťjana Medvecká
• Publikováno: 27. května 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Budeš nám chybět, Václave

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ