Divadelní noviny > Blogy Festivaly

Dokořán pro hudební divadlo (No. 2): Den druhý

Sobotní program začal poetickým vtipným představením Víta Peřiny O hodině navíc aneb Potlach v hustníku.

Otázku, co má půvabná loutkárna oslavující sto let trampingu, a nabádající děti od šesti let, aby se odlepily od obrazovek a mobilů a zamířily do hustého lesa za dobrodružstvím, společného s hudebním divadlem, jsem na rozdíl od včerejších úvah vyřešit nedokázal. Jistě, trampský potlach coby základ inscenace se bez kytary neobejde, s kytarou se zpívají i propojovací komentáře. Pěkně se to poslouchalo. Ale to přece k tvaru hudebního divadla nestačí. Nicméně bavil jsem se možná víc než děti, které s rodiči tak z třetiny naplnili hlediště Činoherní scény. Slovní vtipy, poezie, moudro.

Nejistota mě však neopustila ani ve zdánlivě jasném případu, kterým bylo uvedení muzikálu Petr a Lucie z Městského divadla Zlín. Z díla z konce osmdesátých let se zachovala jen demonahrávka hudby Deža Ursinyho na písňové texty Jána Štrassera a libreto Alty Vášové podle novely Romaina Rollanda. Hudbu podle ní připravil Vladislav Šarišský, výtečný muzikant, o němž bude záhy řeč v souvislosti s inscenací Novecento. Že se o první inscenaci slovenského muzikálu pokusili zrovna ve Zlíně mi také dává smysl jednak pro tamní pravidelné kontakty se slovenskou divadelní scénou a jednak tamějším úsilím o nové, společensky angažované projekty – hry o Ovčáčkovi zpopulárněly v celém Česku.

Jenže s Petrem a Lucií je to komplikované. Hudba Deža Ursinyho na pomezí art rocku, šansonu a dalších inspirací také není tím, co dle mé definice muzikálu formuje inscenaci. Patnáct introvertních zamyšlení nad tématy války, lásky, lidství, zkrátka jakási velmi osobitá esence odvozená z Rollandovy knihy nedokáže a ani nehodlá vyprávět tragický milostný příběh. Navíc ve zlínském provedení s živou kapelou a brněnském nazvučení se lyrické meditace tváří jako drsný rock, v němž spolehlivě zaniká možnost vnímat komplikované úvahy zpívaného. A protože k ničemu dalšímu už hudba k dispozici není, hraje se jakási groteskně popisná činohra prošpikovaná Ursinyho skladbami. V jeden celek významový, natož estetický, se inscenace nespojuje. Režie Patrika Lančariče problém spíš prohlubuje než aby se ho snažila řešit. Nezdá se mi ani jeho vedení herců, mimochodem opět se tu provalila manka jejich techniky, hlavně mluvy, a osobnostních dispozic. Pro postavu Petra je v souboru mladý štíhlý vysoký Matěj Štrunc, ale už podruhé (po jeho Hamletovi) pochybuji o tom, že dokáže postavu předvést v různých polohách a stvořit komplikovaný charakter. Ono srovnání s Hamletem se nabízí i pro slogan inscenace Petra a Lucie – BEAT, či neBEAT? To je vskutku základní otázka a problém prvního jevištního uvedení Petra a Lucie. Nemyslím si mnoho ani o vlastní Ursinyho kompozici, resp. o jejím vztahu k Rollandově próze, resp. k tomu, co nabízí k zamyšlení. Koketování se současností to určitě není a inscenaci poškodilo. Pro mě prozatím největší zklamání festivalu.

Nadchlo mě však noční představení hry Alessandra Bariccy Novecento – legenda o pianistovi z bratislavského Divadla v podpalubí o geniálním klavíristovi, který se narodil na lodi, žil a hrál na lodi, a neopustil její palubu, ani když loď Virginian, poničenou ve válce, naložili dynamitem a jako vrak potopili. Je to poutavé a dramatické vyprávění o jednom výjimečném životě, do něhož jsou začleněny klavírní skladby – ve Viole (2005) vyprávěl David Prachař a na klavír kouzlil Emil Viklický, v Mladé Boleslavi (2015) vyprávěl Radim Madeja a hrál profesor konzervatoře Jakub Šafr. Vím i o verzi s malým orchestrem. Ale poprvé jsem viděl inscenaci, v níž Kamil Mikulčík nejen sugestivně odvyprávěl a vlastně šaramantně demonstroval příběh, ale v němž i on hrál brilantně na klavír jako souputník a chvílemi soupeř bezejmeného pianisty zvaného Tisícdeväťsto ve famózním podání právě skladatele Vladislava Šarišského. Zejména jeho brilantní pianistické dispozice mě ohromily, včetně schopnosti držet postavu až na pár závěrečných slov sice němou, ale herecky nesmírně výraznou. Vzpomněl jsem si na Jiřího Suchého, když poprvé stál na jevišti vedle neohrabaného neherce Jiřího Šlitra a rychle poznal, že se musí hodně snažit, aby nezůstal herecky pozadu. V přestavěné dispozici Divadla Na Orlí stál klavír na samém konci dlouhého prostoru jako na přídi pomyslné lodi, na níž seděli diváci coby výletníci na moři. Hraje se totiž nejen o klavíristovi, ale také o magickém nástroji, o hudbě vůbec. Klavírní party si napsali sami aktéři, a velmi promyšleně, včetně umně zakomponovaného příznačného motivu, který inscenaci obepíná. Kývající se lustr, maketa klavíru, a závěr neprozradím, dobové oblečení, klobouky – a stylizace do uvolněného chování muzikantů stačilo na jevišti stvořit zázrak setkání s osudem, krásou, člověkem. V dokonalé péči téhož režiséra Patrika Lančariče, pak nechápu, proč zlínskou inscenaci Petra a Lucie zahltil zbytečnostmi a popisnými obrazy. Pro mě zatím jednoznačný zážitek festivalu. Inscenace osm let stará, a u nás o ní prakticky nevíme. A první z komorních hudebních inscenací, které, zdá se, budou přehlídce dominovat.

Naivní divadlo Liberec – Vít Peřina: O hodině navíc aneb Potlach v hustníku. Režie Tomáš Dvořák, výprava Ivan Nesveda, hudba a korepetice Miroslav Ošanec. Premiéra 13. října 2018.

Městské divadlo Zlín – Alta Vášová, Ján Štrasser, Dežo Ursiny: Petr a Lucie. Muzikál o lásce v sutinách. Překlad libreta Vladimír Fekar (spolupráce Katarína Kašpárková Koišová), překlad textů písní Petr Borkovec. Režie Patrik Lančarič, dramaturgie Katarína Kašpárková Koišová, hudební supervize Vladislav Šarišský, scéna Michal Syrový, kostýmy Jana Kuttnerová, korepetice Richard Dvořák, choreografie Hana Achilles. Česká premiéra ve Velkém sále 9. února 2019.

Divadlo v podpalubí Bratislava, Slovensko – Alessandro Baricca Novecento – legenda o pianistovi. Slovenský překlad Barbora Vallová. Hudba Vladislav Šarišský a Kamil Mikulčík, dramaturgie Peter Pavlac, scéna a kostýmy Lucia Šedivá, režie Patrik Lančarič, produkce Dušan Lančarič. Slovenská premiéra 23. prosince 2011.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 10. června 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Dokořán pro hudební divadlo (No. 2): Den druhý

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ