Divadelní noviny > Názory – Glosy
Per Boye Hansen: Jakmile se zapojí média, stane se z dialogu boj
Rozhovor s nastupujícím ředitelem Opery Národního divadla
Norský manažer Per Boye Hansen (1957) nastupuje 1. srpna 2019 na pozici uměleckého ředitele Opery Národního divadla a Státní opery. K rozhovoru jsme se sešli poté, co soubor Opery Národního divadla napsal řediteli ND Janu Burianovi otevřený dopis s jednatřiceti otázkami týkajícími se způsobu výběru nového uměleckého ředitele, jeho plánů a kompetencí ve vztahu k dalším členům vedení obou operních souborů. „Kritickou situaci“ propírají média, ale Per Boye Hansen působí vyrovnaně – na první pohled je to zkušený manažer, který věří, že dokáže přinést do pražského operního divadla důležité impulsy, iniciovat potřebné změny.
Nestačil jste ještě ani nastoupit a už se v Národním divadle vzedmula vlna odporu, otevřený dopis Janu Burianovi podepsalo 339 zaměstnanců, na své funkce v minulých dnech rezignovali stávající umělecký šéf Petr Kofroň i ředitelka Silvia Hroncová. Překvapilo vás to?
Nečekal jsem to, ale dokážu pochopit, že když se začne šířit, že nastanou velké změny, lidé se obávají o svou budoucnost. Byl bych si přál, abychom vedli dialog spolu, ne přes média. Jakmile se totiž zapojí média, stane se z dialogu boj. A to je vždycky destruktivní. Měl jsem po zveřejnění dopisu možnost mluvit s mnoha sólisty a doufám, že se v dalších dnech, týdnech a měsících budeme dál setkávat přímo. Silvia Hroncová v posledních letech řešila ze své pozice mnohé umělecké otázky, s mým nástupem se to mělo změnit, s čímž se nakonec nesmířila. Pro mě je teď nejdůležitější postavit nový tým společně s dirigenty Jaroslavem Kyzlinkem, Karlem-Heinzem Steffensem a novou správní ředitelkou Bohdanou Malik; tým, kde má každý konkrétní úkoly a jasné kompetence a který bude spojovat pocit, že chceme společně směřovat k nějakému cíli.
V minulosti jste se významně podílel na proměně dvou operních domů – v Berlíně a v Oslu.
V Berlíně jsem velmi úzce spolupracoval s Andreasem Homokim, proměna Komické opery byla naším společným projektem. Komická opera se na přelomu tisíciletí stala tak trochu muzeem sebe sama, nastal čas přizvat nové režiséry, nabídnout jiné estetické koncepty, proměnit ansámbl. Když jsem přišel, bylo v pevném angažmá deset sólistů, i na malé role se zvali hosté. Jedním z mých úkolů bylo nově postavit ansámbl – když jsem odcházel, bylo v něm přes třicet sólistů. Nově vyprofilovat Komickou operu byla i politická otázka, v době, kdy se diskutovalo, jestli Berlín uživí tři operní domy, šlo o existenci, museli jsme repertoárem i uměleckou koncepcí obhájit své místo.
A neobešlo se to bez kontroverzí, třeba kolem Bieitovy inscenace Mozartova Únosu ze serailu.
Únos ze serailu je v Německu srdeční záležitostí a přístup režiséra Calixta Bieita byl velmi radikální. Na začátku byl odpor v divadle takový, že se před premiérou téměř stávkovalo. Nakonec se inscenace hrála patnáct let. Ne vše, co je radikální, je samozřejmě dobré. Ale umělci musí mít šanci zkoušet nové věci, ukázat nový pohled na dílo, nesmějí se zabarikádovat v tradici. A právě v momentu, kdy chcete přijít s něčím novým, je obzvlášť důležitá kvalita nastudování – a k tomu, že protesty ustaly a inscenace nakonec měla úspěch, myslím hodně přispělo prvotřídní obsazení: Jens Larsen, Maria Bengtsson a další. A byla to první premiéra tehdy mladého, neznámého dirigenta Kirilla Petrenka v Komické opeře – dnes je šéfdirigentem Berlínských filharmoniků!
V čem byl jiný váš projekt „nová Norská národní opera“?
Opera v Oslu má v každé sezoně pouhých deset titulů na repertoáru, které se hrají v blocích. V takovém divadle není možné držet velký ansámbl. Měl jsem kmenové sólisty, ale mnoho hostů. Mým cílem bylo dát výrazný prostor nejlepším norským zpěvákům, je to ostatně národní opera – a také se nám podařilo získat mladé lidi, kteří u nás udělali první kroky a dnes mají mezinárodní a úspěšnou kariéru, jako je Mari Eriksmoen, Lise Davidsen (je velkou hvězdou v Bayreuthu, v létě bude zpívat Elisabeth v Tannhäuserovi) nebo Elisabeth Teige, která přijde i k nám do Prahy zpívat Leonoru ve Fideliovi. V Norsku má opera malou a krátkou tradici, první operní dům byl v Oslu založen až v roce 1959. Když jsem nastoupil, měl jsem k dispozici zcela nový operní dům – a úkol otevřít ho co nejširší veřejnosti. Tradicionalistické inscenace ve starém divadle navštěvoval velmi úzký okruh operních fanoušků. Opera je fantastická umělecká forma, ale nastává problém, když se uzavře ve vlastním estetickém světě. Mým úkolem bylo oslovit všechny, kdo mají rádi divadlo v nejširším smyslu slova. Prosadit se s operou v kulturním prostředí města, získat pro ni větší respekt. Zásadně jsme proto proměnili estetické směřování, přizvali režiséry, kteří přišli s novými pohledy na operní divadlo: Stephan Herheim, Calixto Bieito, Alexander Mørk-Eidem, Ole Anders Tandberg, ale také mladí norští režiséři, kteří byli úspěšní v činoherním divadle. A návštěvnost velmi stoupla, v mé poslední sezoně jsme měli obsazenost 94 %, a to s nikterak populárním programem, hráli jsme Debussyho Pellea a Melisandu, Válečné requiem Benjamina Brittena… S někým, jako je Calixto Bieito, můžeme nadchnout zcela nové publikum. Myslím, že množství lidí, kteří jsou přístupní řekněme současnému divadlu v opeře, je mnohem větší nežli těch, kteří se zajímají jen o krásné hlasy.
V útocích na vaši osobu, které se v posledních dnech objevily na sociálních sítích, se psalo o nuceném odchodu egocentrického, autoritářského šéfa z divadla v Oslu a citovala se vaše věta, že umělecká tvorba není nacvičováním demokracie.
Ano, to přece platí. Dirigent nemůže nechat odhlasovat, jak bude orchestr hrát symfonii. Ale má filosofie řízení není autoritářská, chci pracovat v týmu, který táhne za jeden provaz. Ani to není samozřejmě žádná demokracie, musí se jasně rozdělit kompetence, kdo do čeho má mluvit, kdo má co na starosti. Za mým odchodem z Osla jsou protesty sólistů, kteří si chtěli zachovat svá privilegia. Měli jsme dohodu s odbory, že v angažmá bude stále patnáct sólistů se smlouvami na dobu neurčitou. V únoru 2015 jsem přišel za ředitelem s tím, že jestli mám rozumně plánovat, nedokážu těch patnáct úvazků obhájit, finančně ani umělecky. Ředitel se za mě nepostavil, protestující sólisty podpořil a záhy bylo oznámeno, že mi nebude prodloužena smlouva. Ale v úřadu jsem byl do konce funkčního období, nikdo mě nevyhazoval – a byly to další dva krásné, pokojné roky.
Jaké zásahy chystáte do pražských sólistických ansámblů?
V žádném případě nechci soubor zmenšit, naopak – v současné době je příliš malý na to, aby dokázal pokrýt základní činnost ve třech operních domech. Ve Státní opeře budeme každopádně muset rozhodně pracovat s velkým množstvím hostů. Ale doufám, že bude možné ansámbl rozšířit, ředitele Buriana jsem na to už upozorňoval. S jednotlivými umělci je třeba probrat, co mohou dělat a co ne – ne všichni asi budou moci zpívat vše, co by chtěli, ale celkově je tady velmi kompetentní ansámbl a je toho tolik, co budeme hrát, že se najde místo pro všechny.
Nic se patrně nemění ani na existenci dvou souborů – Opery Národního divadla, která bude hrát v Národním a Stavovském divadle, a Státní opery.
Na Praze je jedinečné, že má tři operní domy s velmi rozdílnou historií – a to je báječný výchozí bod: každému z těchto domů je třeba vybudovat osobitou identitu. V Národním divadle, zlaté kapličce, budeme nadále rozvíjet tradici české opery, hrát Smetanu, Dvořáka, Janáčka, Martinů a další české autory. Repertoár, který se v zahraničí málo hraje, ale musí být bezpodmínečně zachován. Máme pro něj sólisty, sbor a orchestr, kteří ho mají zažitý. Zároveň je ale musíme vystavit i dalším úkolům, nemohou se věnovat jen české hudbě, to by pro ně nebylo dobré. Měl by se tu hrát i standardní repertoár – Carmen, Lazebník sevillský… Národní divadlo by mělo být operním domem, kde mohou lidé přijít s operou vůbec poprvé do kontaktu, místem pro rodinná představení. Státní opera má vzrušující minulost – až do druhé světové války bylo Nové německé divadlo velmi inovativním divadlem napojeným na nejnovější evropské proudy. Šestnáct let ho formoval hudební ředitel Alexander Zemlinský, v Praze uváděl klasickou modernu, opera Vzdálený zvuk od Franze Schrekera, kterou budeme hrát v první mnou připravované sezoně, měla v Praze premiéru už v roce 1920, bylo to druhé uvedení po Frankfurtu. Patří sem Richard Wagner. Je to ostatně divadlo s nejlepší akustikou. Pro Státní operu si tedy představuji velkou romantickou operu, operu pozdně romantickou, expresionistickou, ranou modernu – Zemlinský, Hindemith, Korngold, Stravinský, Schönberg… V tomto období je toho ještě tolik k objevování. A jsem moc rád, že mám jako hudebního ředitele Steffense, který se o toto období vášnivě zajímá. A musíme hrát díla z nedávné minulosti, tam má Praha zatím deficit: chystáme českou premiéru maďarské opery Le Grand Macabre. Chci uvádět také díla, která mají šanci oslovit širší publikum, například americkou minimalistickou hudbu.
V Národním a Stavovském divadle by měl víceméně zůstat repertoárový model, ve Státní opeře chystáte v tomto směru změny?
Ve Státní opeře zachováme široký repertoár, ale budeme více hrát v blocích: v relativně krátké době odehrajeme operu v jednom obsazení. V Národním a Stavovském divadle to bude komplikovanější, s dirigentem Jaroslavem Kyzlinkem jsme probrali, že některé tituly je možné nasazovat průběžně, některé je vhodnější též hrát v blocích. Když se Výlety páně Broučkovy, Příhody lišky Bystroušky nebo Julietta hrají jednou měsíčně, je každé představení tak trochu dobrodružství, jak dopadne. Lepší je, myslím, titul vždy znovu nazkoušet, udělat obnovenou premiéru a odehrát ho pětkrát v průběhu čtyř týdnů. Pak může inscenace růst – výkony v posledních reprízách bývají většinou ty nejlepší.
Plánujete mezinárodní koprodukce?
Rozhodně s nimi počítáme, jsme v kontaktu s různými divadly. Pro Stavovské divadlo, které je samozřejmě předurčené pro opery Wolfganga Amadea Mozarta, máme domluvenou koprodukci s divadlem v Mannheimu – cyklus Mozartových oper na da Ponteho libreta. Mannheimské divadlo je bude hrát v zámeckém divadle ve Schwetzingenu, které je Stavovskému trochu podobné. Je mým snem mít více operních premiér na tomto jedinečném místě, ale chápu, že se ve Stavovském divadle musíme podělit o termíny se soubory činohry a baletu. A navíc máme přece k dispozici velkou krásně opravenou Státní operu…
Na závěr: Jak byste stručně shrnul svou „pražskou misi“?
Jan Burian a jím oslovení odborníci mě vybrali jako zahraničního manažera, který má zkušenosti a kontakty, abych Národní divadlo otevřel mezinárodní spolupráci, při respektu k místní tradici. Nechci dělat revoluci, ale jít cestou postupných kroků. Národní divadlo musí být sebevědomou institucí, atraktivní pro nejvýznamnější umělce této země a regionu, a zároveň daleko více nežli teď navazovat dialog se zahraničím. Viděl jsem tady přes šedesát představení, inscenace převážně českých režisérů. Jsou samozřejmě různé, ale přece jen mají něco společného: jsou hodně epické, ilustrativní – samotné jednání nápadně často doprovází taneční či pantomimické akce. Viděl jsem inscenace buď naturalistické, nebo surrealistické. Přitom existuje daleko větší množství přístupů k opeře, cest, některé představují režiséři jako Warlikowski, Bieito, Castellucci, superrealista Tcherniakov. Nezastírám, že není snadné pracovat se silnými osobnostmi – režiséry, dirigenty. Ale je třeba si zvykat na vysoké požadavky – a to se týká všech, kteří v divadle pracují: umělců, dílen, techniky. Smrtící je rutina. Nechci prosazovat jednu estetickou linii, ale naopak nabídnout větší pestrost přístupů. Jde mi o poutavé, životné, odvážné, aktuální, a přitom zábavné divadlo. Je třeba se poměřovat s různými pohledy, přinášet nové impulsy – některé budou přijaty, některé možná odmítnuty. Ale divadlo se nesmí nikdy přizpůsobovat, dávat publiku jen to, co zná z dřívějška. V dějinách neexistuje žádné úspěšné divadlo, které by se do takových střetů, kontroverzí nepouštělo.
Děkuji za rozhovor a držím palce, abyste dostal šanci se o proměnu operního divadla v Praze pokusit.
Per Boye Hansen vystudoval divadelní vědu a operní režii, v osmdesátých letech pracoval jako asistent režie opery v Kolíně nad Rýnem, v letech 1982–1992 mimo jiné vedl Letní operní soubor v Oslu, v devadesátých letech založil uměleckou agenturu Oslo Arts Management. Od roku 1999 působil jako castingový ředitel Komické opery Berlín, několik let byl jejím správním ředitelem. V letech 2005–2012 byl též uměleckým a správním ředitelem Mezinárodního festivalu v Bergenu. V letech 2012–2017 umělecky vedl Norskou národní operu.
Komentáře k článku: Per Boye Hansen: Jakmile se zapojí média, stane se z dialogu boj
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
NDSO2019
Jakmile dialog není žádný, jsou media prostředkem k jeho zahájení …
14.06.2019 (23.57), , Trvalý odkaz komentáře,
Richard Kolář
Pěkné kultivované píárko pro pana Hansena.
Vtírá se otázka, jak to že letitou souputnici šéfredaktora tohoto média Josefa Hermana, který sám stvořil rozličných koncepcí opery v Praze přehršel, Hansenova koncepce opery nezajímá? Poslední známá, tajnosnubná, se dala vyčíst z doplňovačky, kterou stvořila skupina samozvaných převážně činoherních aktivistů, která dotlačila Jana Buriana do místa ředitele ND a sebe do Garanční rady ND; prý kvůli zaštítění kontinuity uskutečňování projektu. Škoda, že tenkrát si málokdo dal práci tu doplňovačku luštit. Pěkné čtení to nebylo, a podle toho to dnes s operou dopadá.
Hansen po deseti měsících, co ho Národní divadlo platí jako poradce ředitele, nenabídl ani tu doplňovačku. Redaktorka nic nepostrádá. Jak se tu přesně uvádí, se “svými” sólisty opery se Hansen začal scházet teprve po zveřejnění Otevřeného dopisu s 31 otázkami. Odpovědi na další otázku klíčovou, co je s Hansenem čeká, se nicméně sólisté nedočkali ani teď. Redaktorce to nevadí. Stejně jako podstata směřování opery pod “zkušeným manažerem” Hansenem nezajímají redaktorku ani odpovědi na 31 otázek frustrovaných pracovníků opery. Pro ni asi situace kritická není, když to dala do úvozovek.
Divadelní noviny mají pro lidi v oboru svou váhu. Kam se poděla vyváženost? Proč Divadlení noviny nehledají s Hansenem odpovědi na 31 otázek? Nebo proč Divadelní noviny nepřinášejí paralelní rozhovor s některým ze sólistů opery, kteří těch 31 otázek kladou? a kteří musí v bezřehém zmaru nefungujícího vedení Opery pracovat?
Pohleďme na web Národního divadla a připomeňme Divadelním novinám, že dva měsíce před zahájením nové sezóny nemá Opera v ND schválené křestní listy premiér (tituly, jejich inscenátory a jejich obsazení) a nemá plán představení a jejich obsazení (Pokyn k jejich vypracování vydal ředitel ND tři dny po obdržení Otevřeného dopisu s 31 otázkami). V tomto týdnu, měsíc po vydání ředitelova krizového Pokynu, se na webu ND objevily některé premiéry i některá představení ND a StD, ovšem stále bez obsazení. Plán SO – ten Hansenův – není zveřejněn dodnes. Nejsou snad toto závažné překážky v práci, které vedení ND a jeho Opery hází pod nohy svým zaměstnancům?
Hansenovu pražskou designaci oslavila na webu ND plejáda světových osobností impozantními referencemi v jeho prospěch. “Jakousi shodou okolností” zůstaly opominuty velmi závažné reference v neprospěch Hansena, zejména ty z jeho posledního srovnatelného působiště v čele Norské národní opery v Oslo, které ředitel ND Jan Burian s nonšalancí sobě vlastní označuje za fake news. Ty hovoří o Hansenově aroganci, výbušnosti, dramatických pracovněprávních konfliktech se zaměstnanci, o střetu zájmů v angažování externích sólistů a o hlubokém provozním předlužení jemu svěřené instituce. To vše v posledku vedlo k Hansenově konfliktu i se Správní radou a k jeho vynucenému odchodu – konec jeho mise mu Správní rada sdělila už v polovině jeho pětiletého funkčního období. Proč Divadelní noviny daly prostor jen jedné straně pražského konfliktu? Když si zprávy o Hansenovi – ověřené posléze jako pravdivé přímo od sólistů z Oslo – dokázali vyhledat ve veřejných zdrojích odboráři Opery ND, jak to že to nedovedou profesionálové z Divadelních novin?
Hansena doporučil řediteli Národního divadla Burianovi jako vynikajícího operního manažera pan Nicholas Payne, ředitel bruselské neziskovky Opera-Europa. Hansen se stal uměleckým ředitelem opery Národního divadla v Praze, Payne se stal členem Garanční rady Národního divadla, Burian se stal pokladníkem bruselské neziskovky Opera-Europa. Další zajímavé souvislosti působení pana Hansena zveřejnil slovenský kolega Divadelních novin 22.5. zde: https://dennikn.sk/blog/1475741/vzbura-v-narodnom-divadle-v-prahe-vstupia-zamestnanci-do-strajku/
A s Calixtem Bieitem, proslulým režisérskými zvrácenostmi, chce Hansen nadchnout v Praze zcela nové publikum? Být šéfem opery, režisérovi s takovou mírou neúcty k autorům bych bránil tvořit v Národním divadle vlastním tělem. A koprodukce jediného autentického Mozartova divadla na světě, Stavovského divadla, s druhořadým německým Stadttheater Mannheim a s bezvýznamným zámeckým divadlem ve Schwetzingenu? Matně vzpomínám, jak jedním z důvodů odchodu jinak dosti schopného pražského operního tandemu z čela Národního divadla před bezmála patnácti lety byla mimo jiné trapná koprodukce s partnerem zcela nedůstojným Národního divadla. Že bychom nějakou takovou měli dnes vítat?
Bůh ochraňuj Operu Národního divadla před Per Boye Hansenem a Janem Burianem.
20.06.2019 (0.45), , Trvalý odkaz komentáře,
Luboš Kudrna MVDr.
Nezbývá,
jen hluboce souhlasit a připojit rodovou pečeť.
20.06.2019 (1.11), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Richarde,
všechno, co se v té věci zveřejnilo, je na webu DN. Včetně onoho slovenského blogu. A bude tomu tak i nadále. I ty se tu opět můžeš vyjádřit, to jest opakovat se z dob, kdy jsi bránil Státní operu a tím své zájmy. Jak máme být transparentnější? Kdokoli sem může napsat, Hansen to měl ovšem už z jazykového hlediska těžší a hlavně dostal rozhovor proto, aby bylo možné diskutovat nad jeho představami. To není žádná nevyváženost. On do Parlamentních listů nebo k Soukupovi na TV Barrandov nepůjde, je to slušný člověk.
Na jednatřicet otázek má odpovědět ředitel Jan Burian, ne já nebo Divadelní noviny. Jen jsem konstatoval, že dotazující arogantně překračují své zákonem vymezené kompetence, ale nátlakové akce považují zdejší umělci za své právo. Ty o tom jistě hodně víš. Je zřejmé, že se dotazující rádoby odbornými argumenty snaží udržet poměry v opeře ND, přestože ty potřebují pořádně provětrat. Veřejně to kromě mě zatím napsal jen Boris Klepal na Aktuálně.cz (https://magazin.aktualne.cz/kultura/klasicka-hudba/narodni-divadlo-opera-kofron-hroncova-komentar/r~0e17ed0e87a311e9819e0cc47ab5f122/). Mohu jen hořce konstatovat, že stejné si myslí mnozí, i významní umělci, jenže to víš, i jim jde o práci a nechtějí si ji kazit půtkami s kolegy. Chápu je.
Proč by za nepřipravenou sezonu, jak ty tvrdíš, měl být zodpovědný zrovna jen Hansen a ne ředitelé, co z ND utekli? A co jsou šest let, spolu s Janem Burianem, zodpovědni za hrozivý stav zdejší opery?
Nenapsal jsem přehršel koncepcí, nýbrž byl spoluautorem jediné, vyžádané ministerstvem kultury, nemyslím, že je na ní co zásadního měnit. Pravda, nedívali jsme se na operní umění jako na kšeft agentur a obživu zaměstnanců.
Připomínáš zase mafie, kdo s kým a proč. Může tomu věřit někdo, kdo nezná poměry, ale za Hroncové tu nebyla „slovenská“ mafie? Není namátkou v Divadle Na zábradlí „mafie“ kolem Mikuláška a Štědroně? Lze tak označit každé spojenectví, která přirozeně vznikají v každém tvůrčím kolektivu, v každém divadle. Mám-li si vybrat, tak rozhodně raději Bieita, Barenboima nabo Hansena než Koláře nebo Hroncovou. A další zdejší „experty“.
Bůh před vámi českou operu ochraňuj.
20.06.2019 (9.41), , Trvalý odkaz komentáře,
Richard Kolář
Josefe,
obsese mými domnělými zájmy ve Státní opeře je legrační. Naposledy jsem tam zastoupil basistu Tarase Štondu na 2 představení v roli Zachariáše v roce 2009. Toť úplný výčet mých zájmů ve Státní opeře v tomto miléniu. Předtím jsem ve Státní opeře zastoupil sopranistku Paulettu de Vaughn v pěti představeních roku 2000 (Tosca, Abigail, Leonora/Trubadúr a 2x Aida) – ale to patří do minulého tisíciletí.
Borise Klepala jsem samozřejmě četl, a ocenil. K odpovědnosti za nepřipravenou sezónu Oper ND jsem se nikterak nevyjádřil. Pouze podtrhuji, že stav nepřipravenosti je stále dobře k vidění ve výkladní skříni ND – na jeho webu, že po zveřejnění Otevřeného dopisu ředitel ND osobně potvrdil kritickou situaci vydáním zvláštního Pokynu ředitele k vykonání úkolů, které měly být dávno vykonány, a že celý měsíc od vydání Pokynu (16.5.19) se Hansenova část nezdá být splněna ani náznakem. Není to všechno vizitkou především ředitele ND?
Na rozdíl od Tebe vnímám Otevřený dopis jako snahu umělců poměry v opeře ND zvrátit. Ty poměry, které nastolil Jan Burian, když jmenoval prvním šéfem opery po svém příchodu subalterní ekonomku paní Dominovou a zatím posledním šéfem kontroverzního pana Hansena, který podezření, že byl povolán soubor opery zlikvidovat, za 10 měsíců ničím nevyvrátil.
Důležité je teď ale Tvé potvrzení, že Lenka Šaldová, Josef Herman a Divadelní noviny lobbují ve prospěch Per Boye Hansena a Jana Buriana.
Děkuji Ti za upřímnost.
20.06.2019 (23.20), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Richarde,
legrační je tvá jistota, kdo za koho lobbuje. Protože si asi neumíš představit, že by někdo za někoho nelobboval, inu podle sebe soudím tebe. Pro zasmání je tvá jistota, že lobbuji za Jana Buriana! A k popukání představa, že za někoho, nebo proti někomu, lobbují Divadelky, kde zveřejňujeme všechna stanoviska a poskytujeme prostor pro diskusi!!
Zajímá mě jen stav opery, v Praze žalostný, jak opakovaně píšu, dohledej si, komu to kladu za vinu.
Otevřený dopis umělců a další mediální masáže či dolézání za protektory, tedy stále stejné metody ještě z časů půtek o Státní operu, chápu jako obranu před potřebnými změnami. Jako strach o zavedené pohodlné (ne)pořádky. Strach o místa.
Abych ti to ještě trochu zamotal – Burian a jiní mě vidí jako spojence odborářů, protože jsem leckteré jejich požadavky považoval za oprávněné a jejich stanoviska za racionální, včetně kritiky Buriana.
21.06.2019 (2.10), , Trvalý odkaz komentáře,
Tomáš Černý
Dobrý den všem diskutujícím.
Z pozice umělce, který byl bohužel osobně konfrontován s operní režií proklamovaného „slavného operního režiséra“ Calixta Bieita, jehož nový šéf z Norska chce do Prahy přivézt představit, a jehož se pan Herman z mně zcela neznámých důvodů tak vehementně zastává, bych v návaznosti na vyjádření R. Koláře k tomuto zvrácenému opernímu skandalistovi podotkl následující. V r. 2008 jsem vystoupil v 5 představeních v jeho režii Jenůfy ve Staatstheater Stuttgart. Bohužel jsem tehdy netušil, co mě čeká. Jednalo se o rychlý záskok vzhledem k tomu, že nasmlouvaný americký tenorista se roli Laci nestihl včas naučit. Za normální situace bych v takové inscenaci vystoupit odmítl. Zkušenost to byla skutečně otřesná, ale smlouvu se sankcemi za odstoupení jsem podepsal ještě před první režijní zkouškou. Bieito používá hudbu opery jen jako jakousi kulisu (filmovou hudbu) pro svůj vykonstruovaný a s originálním tématem vůbec nesouvisející příběh. Narozdíl od pana Hermana si nemyslím, že režisér může s operní partiturou dělat, co se mu zlíbí. Ani se jako účastník dané inscenace nepovažuji za autora výkonu, ale pouze za INTERPRETA. Celá ta léta jsem s obavami očekával, kdy se Bieito objeví v Praze. Stále jsem doufal, že takoví inscenátoři se Praze vyhnou, protože na jejich astronomické honoráře ani naše první scéna nebude mít dost prostředků. Zjevně bohužel má, a proto souhlasím s Richardem Kolářem. Cituji: „Bůh ochraňuj Operu Národního divadla před Per Boye Hansenem a Janem Burianem“ a já přidávám i Calixtem Bieitem.
Jako offtopic bych ještě poznamenal, že tristní situace v opeře v ČR – zejména v ND – značně uspíšila mé loňské a nikterak jednoduché rozhodnutí, že nadešel čas vzdát se předčasně v rámci své umělecké kariéry účinkování v nových divadelních inscenacích. Již odmítám, aby o mně rozhodovali šéfové divadel se stále rostoucí mírou nekompetence, nekonzistentnosti, umělecké i lidské necitlivosti a nekorektnosti. Operní sólisté musí na jevišti ztvárnit často problematické kreace, přičemž ve smlouvách o uměleckém výkonu např. s ND je zakotven jednostranný mnohaletý závazek mlčenlivosti, a proto interpreti inscenací nejsou oprávněni bezsankčně o čemkoliv pravdivě informovat. Je to zoufalá a zcela nevyvážená situace, o které se všeobecně neví, a kterou tudíž ani nikdo neřeší. Naštěstí jsem měl narozdíl od drtivé většiny mých kolegů možnost vrátit se ke své původní profesi, abych nebyl na zpěvu existenčně závislý. Pro radost z hudby jsem si ponechal jen občasnou koncertní uměleckou činnost.
21.06.2019 (19.31), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Pane Černý,
1. Prosazuji normální mechanismy v chodu opery ND, tedy ředitel vede divadlo, ředitel opery vede operu, pěvci a orchestrální hráči zpívají a hrají. A každý je za to své odpovědný a nemluví do kompetencí, které nemá. To je celé.
2. Jestli jste šel hostovat do Bieitovy inscenace a nevěděl, co vás čeká, tak pochybuji o vaší profesionalitě. Spíš si myslím, že vyprávíte pohádku, honorář je honorář – a nic proti tomu, jen zpětně to vysvětlovat a obhajovat se, není to chucpe? Znám řadu inscenací Bieita – nepoužívá partituru jako filmovou hudbu. Jen ho na inscenaci opery zajímají jiné věci než vás, oba na svůj názor máte plné právo, ale vy už nemáte právo dehonestovat umělce, o němž se ve světě, na rozdíl od vás, pane Černý, dobře ví. Působí to trochu legračně.
3. Jak už tu vysvětluji pořád dokola, žádný umělec nemůže být omezen nějakými pravidly, jen platnými zákony. Tedy režisér tvoří inscenaci stejně svobodně z partitury skladatele jako skladatel svobodně psal operu na nějaký námět a neohlížel se na literární dílo, z něhož vyšel, jako kubisté tvořili obrazy bez ohledu na běžnou podobu reality. I vy jste autorem díla, nazvěme ho pěveckou postavou, do které vnášíte své pojetí role, své dispozice, své představy o pěvectví. Navíc jste v postavení dalšího z prostředků inscenace a proto vás režisér a dirigent vedou. To, po čem voláte, je pouze vaše estetické přesvědčení, které holt máte jiné než Bieito, máte na něj právo jako on na to své. Jen holt Bieito dostává ve světě práci, protože na něj publikum chodí. Označovat ho pro jeho estetické přesvědčení za „zvráceného“ je, pane Černý, sprostá nehoráznost. Také Hitler takto označoval moderní umění, které se mu nezamlouvalo a nebylo mu dost ideové a lidové. Říká se tomu normativní estetika a přísluší totalitnímu uvažování o světě.
4. Váš příspěvek čtu jako součást kampaně, kterou se umělci ND snaží diskreditovat pana Hansena. Paní Urbanová dokonce neváhala předat své řídící a estetické zkušenosti prezidentu Zemanovi, to je jistě odborník a ochránce pravého operního umění na slovo vzatý. Bůh ochraňuj českou operu, zvláště v ND, před takovými lidmi.
22.06.2019 (21.49), , Trvalý odkaz komentáře,
Richard Kolář
Josefe,
Nikdo nemá zapotřebí diskreditovat pana Hansena. Ten se zdiskreditoval sám, když řídil Norskou národní operu v Oslo ve střetu zájmů při angažování externích umělců, když uvedl instituci do hlubokého provozního předlužení a když se pokusil zlikvidovat soubor sólistů opery v Oslo. Pro odpor tamních umělců, jimž Správní rada dala za pravdu, byl odtamtud zapuzen. Autentické doklady jsou k dispozici.
Naopak, to Divadelní noviny rozhovorem Lenky Šaldové zdvihly pod Tvou auspicí „kampaň za Hansena“. Jejím cílem je pravdu o Hansenově kontroverzní pověsti zrelativizovat. Tak jako ji Jan Burian od samého září 2018 zatajuje a dnes prohlašuje za fake news.
Taková role Divadelních novin je hanebná a neudržitelná.
23.06.2019 (2.26), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Richarde,
pořád omíláš, a to velmi zjednodušeně, jednu Hansenovu „kauzu“. Buď o ní nic nevíš, nebo holt čert vem pravdu, když je třeba někoho dehonestovat – to považuji vzhledem ke zkušenostem s tebou za pravděpodobnější.
Hansen v Oslo neuspěl s personálním návrhem, zřejmě obrana „postižených“ byla stejná jako teď umělců ND, vedení Hansenovi nevyhovělo a dohodlo se, že po dokončení svého období (ještě sloužil dva roky) odejde. Jestli to, co chtěl, bylo dobré nebo ne, tu nikdo neřeší, jen se tu stále opakuje pokřik tehdejších vítězů – nebo snad můžeš nabídnout jiné věcné „autentické doklady“? Jestli ano, sem s nimi.
Že Hansen byl, mimo jiné, spolutvůrce úspěšné éry berlínské Komische oper, se do kampaně proti němu holt nehodí, chápu.
Když nikdo nemá potřebu pana Hansena diskreditovat, tak proč se o to tolik „umělců“ ND tak zoufale snaží? Proč dolejzají i za Zemanem?? Stejná kampaň jako kdysi za Státní operu, věcně nesmyslná, a jak ses angažoval. No a podívej, jak to dopadlo.
Ne že by záleželo na tom, co zrovna ty soudíš o Divadelních novinách. Ale fakt je podle tebe „kampáň“ otištění rozhovoru coby podkladu k diskusi a otevření té diskuse všem? Jen kdyby byla věcná, jenže to bych chtěl asi moc.
23.06.2019 (19.43), , Trvalý odkaz komentáře,
Lenka Šaldová
Vážení,
tak tedy ještě pár řádků já, k tématu lobbing a kampaň za někoho. Úžasné, jak černobílý se svět dle Richarda zdá.
Popsala jsem haldy papíru o berlínské Komické opeře v letech, kdy tam pan Hansem působil (vycházelo především v časopisu SAD). Pro mě ukázkové divadlo v mnoha směrech. V Norsku jsem nebyla, ale pokud tak strašlivě škodil Norské národní opeře, pak se divím, že ho tam nechali celé funkční období (to, že ho o neprodloužení smlouvy informovali dva roky předem, považuji za dobrou praxi v civilizovaném světě – jednat o budoucnosti divadla a výměně vedení s předstihem).
Pokud není třeba pana Hansena diskreditovat, pak nevím, proč ta štvavá, hysterická kampaň proti němu. V Divadelních novinách jsme představili nastupujícího uměleckého šéfa opery, co má za sebou a jaké má plány. Podpora je to jistě v tom smyslu, že by podle mě skutečně měl dostat slovo člověk, který se ocitl uprostřed války mezi odbory a ředitelem Burianem – a může se stát obětí ještě dříve, nežli vůbec stačí něco v Národním divadle předvést. Jestli bude dobrý šéf, to nikdo z nás neví, ale z celého toho politikaření a intrikaření kolem je mi na zvracení.
23.06.2019 (11.36), , Trvalý odkaz komentáře,