Divadelní noviny > Kritika

Molière v dešti ibalginů

Národní divadlo uvedlo Molièrova Misantropa. Je to logický krok, klasika na naši první scénu přirozeně patří a Misantrop nabízí neoddiskutovatelnou kvalitu. Pietní zpracování to ovšem není – a očekával jej asi málokdo (jakkoli bylo možné v hledišti zaznamenat i poněkud zmatené reakce). Přinejmenším v tomto smyslu je nová inscenace docela dobrou ukázkou toho, jak výrazně se proměnila činohra naší první scény za pět let šéfování Daniela Špinara.

Mravnost přehnaná může až ublížit

Jan Frič sice není typickým režisérem klasických kusů, nijak zásadně se jim ale nevyhýbá. Jiná věc je, že to bývají interpretace značně razantní. Počínaje Antigonou v A studiu Rubín a konče Faustem, který je – stejně jako nově premiérovaný opus – k vidění ve Stavovském divadle. Misantropa Frič s dramaturgyní Martou Ljubkovou citelně zkrátili a zároveň doplnili; vedle Molièrových veršů se tak ozvou i citace z Čechova, moderní popové písně a především spousta ryze současného slovního balastu, ke kterému autoři úpravy hledali inspiraci třeba i na YouTube. (Mimochodem: odkazy uvedené v programu jsem zkusil prozkoumat, ale aktivní nebyl ani jeden.)

Přesazení příběhu z ludvíkovské Francie do poněkud zmatené současnosti je demonstrováno i výtvarně: na forbíně leží napůl rozmlácené sochy světců a uprostřed jeviště se tyčí hradba z několika velkých obrazovek, které dělí prostor na přední a zadní plán (celou řadu výstupů je tak možné sledovat pouze zprostředkovaně, jako projekci). Dojem vyumělkované vykloubenosti podtrhuje obrovská umělohmotná bílá květina a především velký jelen, s provokativní nesmyslností zavěšený za jednu nohu (hlavou dolů) v zadní části scény.

Ještě než se začne doopravdy hrát, popojde k první řadě David Matásek, civilně pozdraví známé v hledišti a nabídne divákům společné selfie. Zkrátka okřídlené „tady a teď“ v koncentrované podobě. Pak ale na scénu vstoupí Vladimír Javorský v titulní roli a vše se rázem překlopí do veršů a „do Molièra“, což je postup, který se v průběhu inscenace opakuje vícekrát. Jakožto Alcest začne svému příteli Filintovi (jehož je Matásek představitelem) trpce vyčítat, že se přetvařuje a podbízí lidem, kteří si to nezaslouží. Ve svém rozhorlení se přitom od přijatelně znějících argumentů posouvá až ke krajnostem typu: V nenávisti mám zásadně všechny lidi. Filint mu docela rozumně oponuje, třeba tvrzením: Mravnost přehnaná může až ublížit. Režie sice tento spor lehce ironizuje, třeba tím, že Alcesta nechá poněkud kazatelsky mluvit z vyvýšeného pódia, v zásadě ale ani jednomu z vyslovených názorů neupírá váhu. Spíš se snaží – zcela ve shodě s předlohou – neustále přesouvat sympatie publika od jednoho ke druhému a zpět. V tomto ohledu jsou inscenátoři ku prospěchu věci velmi důslední, a to i poté, co se ve druhé polovině hlavním Alcestovým protipólem stane jeho lehkomyslná přítelkyně Celimena.

Z prvního slovního souboje vyjde Filint docela sympaticky. Následující praktická prověrka jím hlásaného přístupu ke společnosti však ukáže něco jiného: zatímco Alcest nemilosrdně zkritizuje nabubřelou uměleckou produkci uznání chtivého Oronta, Filint nešetří trapně pokryteckým nadšením. Právě v tomto výstupu se také poprvé prosadí druhá hlavní tematická rovina inscenace. Oront (hraje ho Igor Orozovič), v předloze vysoce postavený dvořan, má podobu hipstera s typickým drdůlkem a nápadným tetováním; místo recitace sonetu se s pomocí looperu a kouřostroje pokouší o rapované hudební číslo. Rozehrávání planosti a samožernosti světa současných trendařů pak až do konce tvoří pozadí tragikomického boje za absolutní mravní kritéria.

Pojďme se fotit radši

Alcestův názorový střet s Filintem má ráz spíše diskusní, místy téměř akademický; téma je spolehlivě nadčasové, pozice i argumenty zřejmé. Když do hry vstoupí Celimena (hraje ji Kateřina Winterová), vše se poněkud zkomplikuje. Mladá dáma totiž kromě odrážení Alcestových výčitek plní úlohu jakési hipsterské princezny, obletované a všemi muži milované. Nezodpovězenou otázku, kdo vlastně tato osoba je, inscenátoři maskují tím, že ji stylizují jako figuru jen zpola reálnou, spíš virtuální celebritu než skutečnou ženu, exaltovanou bytost se zářivě stříbrným přelivem a elegantními kostýmy. Celý hrací prostor ostatně trochu připomíná fotografický ateliér nebo televizní studio a náhoda nejspíš není ani to, že se Winterová tak často předvádí prostřednictvím projekcí. Dlouhé záběry její tváře lze například sledovat už dlouho předtím, než se poprvé objeví přímo před diváky.

Tímto směrem míří i velká snová scéna, která předchází závěrečnému vyhrocení emocí mezi oběma milenci. Je to jedna z nejpůsobivějších pasáží celého představení – a to i navzdory tomu, že nemá s ostatním děním žádnou přímou spojitost (spíš ironicky odkazuje k mediálnímu obrazu herečky samotné). Celimena stojí na zšeřelém jevišti před dvojicí mikrofonů, které s mohutným dozvukem přenášejí zvuk do prostoru, smyslným šepotem popisuje chůzi naboso orosenou zahradou a do toho občas hlasitě chroupe jakousi zeleninu. Výsledek je magický, legrační a bizarní současně.

Zrovna z Berlína jdu

S obrazem hipsterské společnosti už to taková sláva není. Nic proti posunu do současnosti, jiná věc však je, že způsob, jakým Frič s Ljubkovou celou tuto rovinu pojali, vyhlíží trochu lacině. S ironií rozehrávají karikaturu poněkud provinciální hipstersko-trendařsko-progresivistické bubliny: počínaje neustálým selfíčkováním přes jízdy na růžových kolech a vizuální podobou několika vedlejších postav s reálnými figurami „pražské kavárny“ zdaleka nekonče. Pravidelně se vracejí mezihry, které se odehrávají v zadní části jeviště, takže jsou vidět pouze na projekcích – ve scénáři jsou označené jako hlubokomyslné debaty. Při pojídání silně vyumělkovaných pokrmů se v nich snobsky žvaní na nejrůznější módní témata, od globální klimatické změny přes literaturu až po kulinářské záležitosti. (Konkrétně to zní třeba takhle: Zrovna z Berlína jdu. Oront tam také byl a na panelu se dost trapně zesměšnil.)

Potíž je v tom, že tato rovina nedokáže nabídnout nic podstatného; z valné části zůstane u rozbíhavého vtipkování na účet snadno napadnutelných vnějškovostí. Místy je to zábavné, jindy ty vcelku prvoplánově zparodované řeči či projekce nudí; zbývá čas i na přemítání o tom, zda je shoda s některými výjevy z Klatova Fausta v Divadle pod Palmovkou náhodná, nebo je to záměrná ironická citace (ale nezdá se, že by to neslo nějaký zásadní význam). Fričovi nelze upřít, že umí přijít se spoustou hezkých, výstředních a překvapivých nápadů (třeba když vynervovanou společnost náhle zkropí déšť ibalginů), nic to však nemění na tom, že se inscenace ve své aktuální rovině nepustí do křížku s ničím, co by opravdu stálo za polemiku. Posmívá se, ale přitom neřekne „k současnosti“ nic, co by vyznělo skutečně pronikavě nebo provokativně. Vymstí se to v závěru, kdy se v epilogu rozvine další absurdně trendařská debata na nedávno medializované téma „nemít děti je zodpovědné“. Bez logické opory v předchozím dění takový obrat vyhlíží jako nesrozumitelná schválnost; až při četbě doprovodné dramaturgické úvahy o sobecké a sebestředné společnosti bez dětí se ukáže, že to nejspíš měla být hořká pointa celé hipsterské roviny. Jenže to se nebezpečně blížíme známému bonmotu „co neuhrajeme, napíšeme do programu“.

Nothing Compares 2U

Závěrečná část inscenace je sice v porovnání s předlohou změněna k nepoznání, nelze však říci, že by zcela popřela „přirozené čtení“ textu. Celimena je po řadě intrik veřejně zostuzena (zveřejněním pornografického videa, pokud jsem onu ne úplně zřetelnou scénu správně pochopil), načež jí Alcest hodně povýšeným způsobem navrhne, aby se vzdala dosavadního života a odešla s ním do ústraní; je odmítnut, a své přítelkyně i společnosti se definitivně zřekne.

Na rozdíl od Molièrova relativně náhlého konce Frič přichází s působivou (a také náležitě efektní) tečkou. Alcest se svlékne, lehne si na podložku připomínající operační stůl a obřadně provede harakiri. Celá společnost – vůči které se tak ostře vymezoval – se nad ním shromáždí s příbory a obligátními mobily, díky kterým jsou detaily této podivné hostiny k vidění jako projekce na obrazovkách. Celimena se postaví na vyvýšený stupínek, odkud předtím mluvil její přítel, a srdceryvně zazpívá hit Nothing Compares 2U, pojednávající o rozchodu s milovaným mužem.

Převádění verbálních sdělení do divadelních obrazů je Fričova silná disciplína. Umí být výrazný a dokáže se vyhnout jednoduché ilustraci. Tentokrát ještě jednou důrazně připomene, jak moc nejednoznačné jsou v Misantropovi postavy, jejich vztahy i hlásané názory. Alcest je zásadový, v mnoha ohledech má nepochybně pravdu, ale zároveň je odpudivý svou spasitelskou nadřazeností, v Celimenině hudebním nářku se nerozlišitelně prolíná opravdovost se sebepředvádivým kýčem. Neméně ambivalentní je Alcestova oběť za „špatný svět“: tu lze chápat nejen jako odkaz na poslední večeři, kdy Kristus dává apoštolům sám sebe, ale třeba i jako další díl vyumělkované žranice, na které snobská společnost svého odpůrce s příjemným vzrušením pohltí.

A konečně, svébytnou fasetu přidává celému příběhu obsazení. Všechny podstatné role totiž hrají herci, kteří jsou minimálně o generaci starší než společnost, která jejich postavy v takto pojaté inscenaci obklopuje a jejíž součástí se více či méně cítí být (kromě výše zmíněných ještě Alena Štréblová jako Celimenina sokyně Arsinoe). Koneckonců i Nothing Compares 2U je hit z dob, kdy se dnešní hipsteři teprve zvolna chystali přijít na svět a vinylová deska byla standardem, nikoli předraženou módní libůstkou. Inscenátoři tento generační rozpor nijak explicitně nepřipomínají, přehlédnout jej však nelze. Veškeré dění tak získává hořce ironický podtón: dost možná se tu předvádí jen jakési zoufalecké hemžení skupinky lidí, kterým se nepovedlo důstojně zestárnout. Což je ostatně téma, ke kterému se Frič po Návštěvě (hrané na Nové scéně) v letošní sezoně Národního divadla vrací již podruhé.

Národní divadlo, Praha – Molière: Misantrop. Překlad Jiří Zdeněk Novák, úprava Jan Frič a Marta Ljubková, režie Jan Frič, dramaturgie Marta Ljubková, scéna Pavla Kamanová, kostýmy Ján Tereba, hudba Jakub Kudláč, video Erik Bartoš. Premiéra 23. a 24. května 2019 ve Stavovském divadle.

• Autor: Vladimír Mikulka
• Publikováno: 10. června 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Molière v dešti ibalginů

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ