Divadelní noviny > Rozhovor

Alena Štréblová: Pohybuji se v kruhu spřízněných duší

Alena Štréblová hostovala či byla v angažmá v řadě pražských i mimopražských divadel. Její klikatá herecká cesta ji v průběhu let třikrát dovedla na jeviště pražského Národního divadla a mnohokrát i zpět k jejím kořenům, do sklepního prostoru A studia Rubín, kde počátkem osmdesátých let minulého století začínala coby studentka gymnázia. Dvě tak diametrálně odlišné scény jí nepřijdou až tak rozdílné, daří-li se nacházet smysl divadla. Ráda zažívá dobrodružství při objevování významů ukrytých mezi slovy, a to třeba i v textech více než sto let starých. Být navíc se spřízněnými lidmi, kteří mají podobné uvažování a cítění, je pro ni hodně důležité.

Na začátku byl Rubín

Na začátku vaší herecké dráhy je konkurs do legendárního A studia Rubín.

To bylo celkem kuriózní. Doprovázela jsem tam kamarádku, byly jsme ve třeťáku gymnázia. V Rubínu už tehdy působil můj bratr Jiří, který když zjistil, že jsem přišla, byl velmi nerad. Což pro mne, jako mladší sestru, byl jasný signál, abych se konkursu zúčastnila. Neexistuje lepší zábava než zlobit staršího bratra. Takže legrace, žádné ambice. Ale druhý den, při dalším kole, jsem to už kupodivu brala vážně.

A studio Rubín byl tehdy amatérský soubor.

Vedli jej zkušení profesionálové Ondřej Pavelka a Eva Salzmannová z Divadla na okraji. Z dnešního pohledu se dá říct, že A studio vlastně bylo podhoubí pro pozdější profesionály: mnozí z nás poté totiž vystudovali DAMU a další se i bez divadelních škol dodnes divadlu věnují – Michal Dočekal, Petra Lustigová, Lenka Volfová, Zuzana Kunešová, David Czesany, Viktorka Čermáková, Zdenek Pecháček, můj bratr Jiří Štrébl…

Když jste do A studia nastoupila, bylo vám sedmnáct.

Bylo to přesně období, kdy se člověk hodně hledá a zároveň má intenzivní potřebu se k dění kolem sebe vymezovat, vyjádřit svůj, většinou kritický názor. Psali jsme básničky, různé velmi osobní texty, hodně jsme diskutovali. V divadle bylo vysoce intelektuální prostředí, zároveň prodchnuté silnými emocemi. Byla jsem tím ohromená. Pro mne to byl nový svět, kterým jsem se nechala absolutně pohltit. Tehdejší doba neposkytovala téměř žádné platformy k veřejné diskusi nebo k vyjadřování vlastních názorů a postojů. Pro mne to byl doslova život v undergroundu.

Která z rolí v A studiu byla pro vás nejdůležitější?

Nedá se říct, že bych v souvislosti s A studiem vzpomínala na konkrétní role, spíš tam šlo o způsob existence. Nicméně v inscenaci Píseň sobů podle knihy Tima K. Mukky Země je hříšná píseň jsem měla poprvé možnost zahrát si hlavní postavu. Knihu zdramatizoval Ondřej Pavelka a svůj scénář také režíroval. Nejdříve tu postavu hrála Petra Lustigová, pak Zuzana Kunešová a po jejím odchodu jsem ji převzala já. S inscenací jsme vyjeli na festival do Finska, což pro nás byla v rámci tehdejšího totalitního Československa, kdy se nedalo běžně jezdit na Západ, obrovská událost. Nejprve jsme hráli v Helsinkách a po obrovském úspěchu jsme byli pozvaní na další divadelní festival do finské Lappeenranty. To bylo vzrušující období.

Do Rubínu jste se v průběhu let několikrát vrátila.

Nejprve jsem odešla v roce 1986. Mou poslední inscenací byl Višňový sad v režii Petra Kolihy. Pak jsem se vrátila v roce 1993 ve dvou inscenacích nového A studia pod vedením Davida Czesanyho. Potřetí, v roce 1995, pod Pitínského režií v inscenaci Nevinní jsou nevinní. Pak v roce 2004 jsem hrála ve Faustovi v nastudování Ondry Pavelky. Rok 2005 mi přinesl roli ve hře Blasted v režii Tomáše Svobody a v roce 2009 jsem se v Rubínu znova objevila ve hře Causa Salome, kterou režíroval Daniel Špinar. Hrála se neskutečných deset let. Když byla loni derniéra, říkala jsem si, že tím zřejmě mé hraní v Rubínu definitivně končí. Ale mile mne překvapila nová umělecká šéfka Rubínu Dagmar Radová, která mi nabídla roli v inscenaci Thelma a Selma, režíroval ji Jiří Ondra a hraju v ní společně se svou kolegyní z Národního divadla Pavlínkou Štorkovou. Jsem za tuhle novou „rubínovskou“ příležitost vděčná.

Kdy přišlo rozhodnutí přihlásit se na DAMU?

Eva Salzmannová, která tehdy společně s Ondřejem Pavelkou vedla A studio, mi navrhla, abych to zkusila. Na DAMU mě však dvakrát nepřijali. Jednak z důvodů mého nečlenství v SSM a jednak vlastně paradoxně i kvůli tomu, že jsem přicházela z Rubínu. Měli jsme tam tehdy takový velmi specifický způsob projevu, vysoce expresivní s důrazem na téměř každé vyřčené slovo. Takže jakmile jsem před komisí otevřela pusu, ozvalo se: Nejste náhodou z Rubínu? Byli na to dost alergičtí. V komisi byl tehdy také Tomáš Töpfer, který mi doporučil, ať to raději zkusím na Katedru alternativního a loutkového divadla, kam mě pak přesně podle jeho předpovědi hladce přijali. Byla to myslím skvělá volba. Jednalo se vlastně o určitou alternativu k „velkému“ herectví, jak jsme činohernímu herectví tehdy říkali. Nešlo tam zdaleka jen o hru s loutkou, ale o širokou škálu hereckých možností a způsobů práce jak s materiálem, tak s živým hraním. Z dnešního pohledu není ten rozdíl už ani ve skutečnosti tak hraniční. Oba obory se prolínají.

Byl někdo, kdo vás při studiu alternativního a loutkového divadla ovlivnil či výrazně zaujal?

Nevím, jestli ovlivnil, ale ráda jsem na DAMU potkala profesora Tomáše Dvořáka. Byla to jedna z mála tamních výrazných osobností. Z jedné strany absolutní klasik loutkového divadla, ale měl nadhled a vtip, což mnohým profesorům chybělo. Řídili se heslem Kdo nemá rád loutky, nemá rád lidi a bohužel to mysleli vážně. Tomáš byl člověk s velkým umem a humorem. Závěr studií ovlivnilo moje těhotenství, kdy jsem musela ležet v nemocnici, a absolventského představení jsem se už nezúčastnila.

Trojskok: Ypsilonka–Zábradlí–Sklep

Ve Studiu Ypsilon v inscenaci Amerika jste hostovala ještě jako studentka.

Ve druhém ročníku nás učil mimo jiné Jan Schmid, což byla druhá výrazná osobnost, kterou jsem díky studiu potkala. On mi nabídl hostování v inscenaci Amerika, což mne samozřejmě potěšilo. Byl to pro mne velký zážitek, stát po boku hvězd jako Lábus, Kaiser, Eben, Kretschmerová nebo Synková. Můj vstup do Ypsilonky byl však silně poznamenán tím, že při generálce jsem si ošklivě vymkla kotník a premiéra se kvůli tomu musela nakonec odsunout.

Krátce po škole jste hostovala i v Divadle Na zábradlí.

Z Divadla Na zábradlí se ozvali v roce 1992, to byl mé dceři rok. Dramaturgem tam byl Karel Steigerwald a uměleckým šéfem režisér Jan Grossman. Šlo o inscenaci Dům radosti dům smutku, kterou režíroval Arnošt Goldflam. V té době jsem byla už docela dlouho mimo divadlo a chvíli mi trvalo, než jsem našla ztracenou sebejistotu. Musela jsem překonat i jisté problémy v kolektivu, který tam byl hodně rozkolísaný a rozhádaný, ale jsem ráda, že jsem se nakonec dokázala sama za sebe postavit, což mne do budoucna posílilo. Na Zábradlí jsem se vrátila ještě jednou, v roce 2007, jako host v inscenaci Zázrak v černém domě v režii Juraje Nvoty.

A co bylo mezitím?

Jak už jsem zmiňovala, v Rubínu jsem pracovala s Davidem Czesanym na inscenacích Blázen a jeptiška od Witkiewicze a Slečna Julie od Strindberga. Také jsem se účastnila velkého projektu dramatizace satirického románu Spolčení hlupců Johna Kennedyho Toola. Pro klub na Chmelnici ji režíroval Jan Antonín Pitínský. Hlavní roli hrál nedávno zesnulý Radomil Uhlíř. Zajímavý byl také projekt Kladivo na divadlo o E. F. Burianovi v Divadle Archa, který režíroval Jiří Pokorný.

V těch dobách jste začala spolupracovat i s divadlem Sklep.

Že jsem hrála s legendárním Sklepem v Mazaném Filipovi, považuju za životní perličku. Oslovil mě David Vávra, když mne viděl právě v projektu Spolčení hlupců. Václav Marhoul, který tenhle kus režíroval, mi nabídl roli Vivien Hatfieldové, jež se vyznačovala tím, že měla velmi vyvinuté poprsí, které bylo vyrobeno z umělé hmoty. Bylo by mi velmi líto každé ženy, která by s tím měla opravdu žít. Nikdo z kolegů se mi ale nedokázal dívat do očí! Všichni zírali na mou hruď. Přestože věděli, že „to“ není skutečné… Zvláštní zážitek.

S Dočekalem v Divadle Komedie

V období 1994 až 2002 vytvářel Michal Dočekal jako režisér a umělecký šéf novou podobu pražského Divadla Komedie. Vy jste tam přišla v roce 1996, kdy zrovna bylo vyhlášené Divadlem roku a získalo Cenu Alfréda Radoka.

Když jsem v polovině devadesátých let přišla do Komedie, vlastně jsem se vrátila k něčemu, co mi bylo velmi blízké. Jednak pohledem na divadlo a tvorbu vůbec, jednak tím, že jsem přišla mezi své přátele. Skoro jako by se jednalo o návrat k rodině. Mám ráda termín „spřízněni volbou“… Bylo to jedno z těch silných období, kdy člověk všechno vnímá intenzivně. Doma jsem občas slyšela: Ty nežiješ se mnou, ty žiješ s Komedií. Pod vedením režisérů Michala Dočekala a Jana Nebeského se utvářela podoba divadla, které by bylo i dnes výjimečné. Jsem ráda, že jsem byla u toho.

Jak se vám spolupracovalo s J. A. Pitínským, který tam tehdy také režíroval?

Pro mne to nebylo první setkání s ním, takže jsem věděla, s čím můžu počítat. Je to jeden z těch výjimečných, múzou políbených umělců, kteří mají svůj vnitřní svět, velmi silný, a jeho pohledem pak vytvářejí vnější skutečnosti. Někdy je pro herce složité porozumět příměrům, které slyší, nebo je sice chápe, ale absolutně pochybuje o tom, že je možné je realizovat. Musí si umět poradit například s výzvou: Víš, hraj to fialově. Ale mám vlastně ráda snahu porozumět, naladit se na uvažování nebo cítění režiséra, se kterým pracuju. Spolupráce s Pitínským je po téhle stránce vždycky výjimečná.

A Jan Nebeský?

Nebeský pro mne byl naprostým zjevením. Při jeho režii jsem přirozeně nacházela přesahy toho, co je okolo nás, v nás, nad námi. Vždycky šlo o absolutní dobrodružství. O zvláštní druh nevědomosti a zároveň jistoty, že to, co právě teď děláte, je jediné možné a zároveň nikdy neuzavřené… Zvláštní druh magie.

Co přišlo, když Komedie skončila?

Určitou dobu jsem byla na volné noze. To je sice jistým způsobem občerstvující, ale když máte dvě malé děti, trochu stresující. Nějak se živit musíte a v jistou chvíli nastane situace, že pracujete na projektech, o kterých jste si do té doby mysleli, že se jich nikdy neúčastníte. Ale i tuto zkušenost vnímám pro svůj život jako velmi pozitivní a důležitou.

Pak vás Zdeněk Potužil, který byl uměleckým šéfem Městských divadel pražských, pozval do Rokoka.

Znovu jsem si uvědomila, jak důležité jsou „kruhy“ mých začátků. Zdeněk byl zakladatelem Divadla na okraji, pod jehož hlavičkou tehdy vzniklo A studio. Takže mne znal takříkajíc odmala. Když mi nabídl angažmá v Rokoku, ihned jsem přijala.

Proměny Městského divadla Kladno

V roce 2010 jste poprvé přijala nabídku hrát mimo Prahu. Stala jste se členkou činohry Městského divadla Kladno.

To bylo opět po určitém období na volné noze. Ozval se mi režisér Tomáš Svoboda, který v té době divadlo v Kladně vedl a spolupracoval s dramatikem Petrem Kolečkem. Říkala jsem si, že by to mohla být dobrá změna, i když jsem v té době po stálém angažmá až tak moc netoužila.

Tomáš Svoboda byl po třech letech „odejit“ a do divadla jako umělecký šéf nastoupil dramaturg Daniel Přibyl.

Bohužel tehdejší ředitelka divadla Bendlová pěstovala takové nepěkné praktiky, že každé dva až tři roky vyhazovala umělecké šéfy, čímž prakticky znemožňovala, aby se divadlo jakkoli profilovalo a vyvíjelo. Bohužel to potkalo i Tomáše. Nastoupil Dan a chvíli jsme se všichni vzájemně oťukávali, jelikož bylo jasné, že má velice přesnou představu o tom, kam divadlo směřovat, ale nebylo úplně zjevné, s kým a za jakou cenu. Chvíli to vypadalo na přetahovanou, ale v poměrně krátké době začalo být patrné, že se divadlo ubírá strmě vzhůru. Nasadil vysokou laťku a bylo zřejmé, že to přes všechna úskalí bude stát za to.

V čem?

Najednou všichni ucítili, že se děje něco mimořádného. Utvořil se lidsky i pracovně silný kolektiv lidí, kteří vědí, co chtějí, a jsou ochotni tomu obětovat své pohodlí. Nesoupeří spolu, ale spolupracují. To není v divadlech běžné. Pracovali s námi režiséři výrazných rukopisů jako Daniel Špinar, Jan Frič, Filip Nuckolls, Lukáš Brutovský, Juraj Nvota, Martin Františák a další. V plánu byla i další zvučná jména, ale bohužel to opět nemělo dlouhého trvání.

Hrála jste tam i pozoruhodné představení pro jednoho herce.

Šlo o hru Koncert na přání od Franze X. Kroetze v režii Braňa Mazúcha. Představení pro jednoho herce je něco, po čem jsem nikdy netoužila. Divadlo hraju hlavně kvůli kolektivnímu zážitku a komunikaci. Tu roli jsem víceméně zdědila po kolegyni, která odešla. Trochu mi to přišlo osudové. Když něco hodně nechci, přijde to ke mně samo. Vzala jsem to tedy jako výzvu a ukázalo se, že to byla jedna z mých nejzásadnějších zkušeností. Nejpozoruhodnější na tom bylo, že jsem za celou dobu pobytu na jevišti nepromluvila ani slovo. Paní přijde domů, vyndá z tašky nákup, převlékne se, udělá si večeři, umyje se, odestele, pustí si televizi, potom si něco přečte, a když už jde spát, vezme si najednou těch prášků na spaní trochu víc. Taková všednodennost s tragickým vyústěním. Nedokázala jsem si představit, že by mohlo někoho vůbec zajímat koukat se na takové banální každodenní činnosti, navíc bez jakéhokoli komentáře. Ale našli jsme k tomu klíč a nakonec to fungovalo velmi dobře. Prý to bylo dokonce napínavé. Šlo o absolutní soustředění na detail. Jakákoli drobnost, která by byla nepravdivá nebo nelogická, by to dokázala narušit. Vyžadovalo to ode mne úplně jiný druh paměti a vlastně i nasazení. A ve výsledku to mělo velmi silný ohlas u diváků napříč generacemi. Tématu osamění rozumějí všichni, každý po svém. Poslední dobou přemýšlím o tom, že bych tu inscenaci ráda obnovila.

V Kladně jste se potkala s režisérem Danielem Špinarem.

S Danem jsem se poznala už dřív, před více než deseti lety, když se přišel podívat do Rubínu na představení Blasted. Hrála jsem tam postavu v pozadí, bez textu, alter ego Jany Strykové. Na základě toho si mne vybral do dramatické skici na motivy Wildovy Salome, kterou napsal Petr Kolečko právě pro Rubín. Kauzu Salome jsme hráli neuvěřitelných deset let až do loňského června s Pavlou Beretovou, Ondřejem Pavelkou a Lukášem Příkazkým.

A v kladenském divadle?

V červnu roku 2010 tam Dan přišel s osobitým pojetím Čechovova Racka. Takže jsem na Kladno nastupovala vlastně ve velkém stylu – rolí Arkadinové, což je pro herečku v podstatě dárek. V roce 2013 tam následoval Maupassantův Miláček a o rok později Danova divadelní adaptace filmu Noční motýl.

Konec v Kladně byl ale nakonec trpký…

Nechci se už k tomu moc vracet, bylo to celé dost nechutné. Takové první vlaštovky totalitních postupů v těsné spolupráci s radnicí. Dalo by se říci, že to bylo až absurdní. Začali jsme zkoušet slavnou Tančírnu, režíroval Dodo Gombár a během zkoušek se to všechno velmi rychle semlelo. V podstatě z hodiny na hodinu byla naše několikaletá práce ukončena. Téměř celý soubor se na protest rozhodl z Kladna odejít. Dodo k nám nezůstal lhostejný a mnozí „Kladeňáci“ se stali členy Švandova divadla v Praze.

Potřetí v Národním

V průběhu tří desítek let jste se třikrát objevila v hereckém týmu Národního divadla. Jak vzpomínáte na první kontakt?

Mým prvním vstupem do Národního divadla byla Berta z Vyhnanců Jamese Joyce, které v roce 1994 inscenoval Michal Dočekal v Kolowratu. V té době jsem byla bez stálého angažmá a byla jsem svobodnou matkou, takže když mi Michal Dočekal a Ivan Rajmont nabídli hostování v Národním, vnímala jsem to jako obrovskou podporu. Následovali ještě Dva shakespearovští herci v režii Ladislava Smočka. Tam už jsem stála na velkém jevišti po boku bardů Františka Němce, Borise Rösnera, Jany Preissové a dalších. Začínající herec se pomalu bál vedle nich i dýchat. Vzpomínám, jak si mě vzal stranou pan Vinklář a začal mne vyslýchat, u koho jsem se takzvaně vyučila. Když zjistil, že mám loutkárnu, tak jen povytáhl obočí: No jo no…

Podruhé jste vstoupila na prkna Národního divadla v roce 2006.

Hrála jsem v inscenaci Zvony, kterou režíroval J. A. Pitínský. Byl tam sbor žen a on do něj obsadil různé herečky, se kterými už někdy spolupracoval. Byla zastoupena Praha, Brno, Uherské Hradiště… Prostě to zkomplikoval divadlům v celé republice. Bylo to vtipné a svým způsobem i dojemné. O rok později jsem na piazzetě u Národního divadla hrála v představení Bouda Bondy v režii Viktorky Čermákové. Celý Projekt Bouda Bondy byl poctou Egonu Bondymu, kterou tvořily jeho tři aktovky a výběr z poezie. Moje druhé setkání s Národním divadlem tak bylo uvolněnější než to první.

Za krásu Daniela Špinara

A potřetí jste už – od září 2016 – členkou Činohry Národního divadla. Jak se v souboru cítíte?

Pod vedením Daniela Špinara se v Národním odehrály a stále odehrávají velké změny. Nejenže se soubor výrazně omladil, ale v porovnání s mými tehdejšími zkušenostmi tu panuje odlišná – velmi pozitivní – atmosféra. Potkala jsem se tu s lidmi, které znám, mám je ráda, a navíc mám za sebou už nemalé zkušenosti, takže zdaleka nemám pocit nějaké úzkosti, strachu nebo nepatřičnosti, jako tomu bylo poprvé a vlastně i podruhé. Ani ten prostor mi už nepřijde tak velký jako tehdy. Je mi tu dnes dobře.

Daniel Špinar v inscenaci Za krásu nechává skrze legendárního režiséra Hilara a jeho slova nahlédnout do vlastních pocitů a tvůrčích vizí. Jak jste s kolegyněmi přijaly zprávu, že do představení o muži obsadí jenom ženy?

Musím se přiznat, že informace o tom, že třináct hereček – čtyři sólistky a zbytek externí sbor – bude hrát režiséra Karla Huga Hilara, mne nezarazila proto, že muže má hrát žena, ale spíš to, že není jedna. Že jich je tolik. Ale mne takové situace přitahují. Miluju stav, kdy se takové inscenace rodí. Pro Dana to téma bylo velmi osobní. Oproti běžné praxi neměl tentokrát nic pevně připravené. Když jsem si poprvé přečetla text, těžko se mi věřilo, že zápisky nejsou jeho, ale jen a jen Hilarovy. Zajímavé, jak se některé věci nezměnily ani po devadesáti letech.

Jak se zkoušelo?

Velmi organicky. Za obrovského soustředění a fyzického i psychického nasazení, které vyžadovalo velké vzájemné napojení. Přestože to bylo někdy složité, vznikla skvělá spolupráce všech zúčastněných. Holky-externistky nám jsou velkou oporou. Už jen svou energií a nadhledem, který byl mnohdy potřeba.

Tvůrčí energie Karla Huga Hilara, jak ji Špinar z jeho vizí poskládal, se během představení doslova zhmotňuje.

To je to, o čem mluvím. Paradoxně tím, že v představení hrají jen ženy, se může mužská energie uvolnit v podobě, která výsledku náramně sluší. Když vidím Janu Strykovou, jak ztvárňuje Hilara v režisérské akci, říkám si, že je to daleko silnější, než kdyby to hrál muž. Zdaleka by to nebylo tak dojemné a zároveň by to nemělo potřebný nadhled.

Dominantním scénografickým motivem je mohutný lustr, který jako by se právě zřítil ze stropu a našikmo dopadl na zelené sedačky Nové scény.

Hilar v jednu chvíli říká, že jako malý kluk, když hrával loutkové divadlo, toužil nejvíce po tom, aby celé jeviště vybuchlo a vzplálo jako jediný plamen. A tak to tam vypadá. Jako po tom výbuchu – lustr spadl, kolem je dým, sedačky jsou ohořelé…! Může to ale být také metafora divadelního otřesu, jak ji v Národním zažívali po Hilarově nástupu. Přesně jak Hilar tvrdil: Pokud po mně chtějí na jevišti realismus, nemůžu jim vyhovět, protože scénografie je duchovní dekorace srdce.

Jak se vám s ním hraje?

Lustr do divadla přivezli až týden před premiérou, takže to bylo trochu napínavé. Teď už se mi na něm hraje docela obstojně, ale před představením se s ním musím jít vždycky trochu skamarádit.

Jak reagují diváci?

Protože je to víceméně divadelní téma, byli jsme dost zvědaví, co řeknou takzvaní normální diváci, tedy lidé, kteří nejsou od divadla, ale překvapivě to vnímají velmi emotivně a říkají, že mají silné zážitky.

Jak vnímáte působení Daniela Špinara v Národním divadle?

Znám Dana dlouho a vím, že je v každé situaci svůj. Věci říká tak, jak si je myslí, což může být někdy dost nepříjemné, ale zase máte jistotu toho, že víte, jak si stojíte. Nemazlí se s nikým. Nerozpakuje se vám při zkoušení říct cokoli. Nefiltruje se, což dost lidí špatně snáší a mnohdy to není jednoduché ani pro mne. Důležitá věta, kterou byste měli mít vytesanou v hlavě při práci s ním, zní: Neber si to osobně! Což je umění, které je užitečné i v běžném životě. To, že Dan zůstává v Národním divadle další funkční období, je myslím dobré zejména proto, aby všechny změny, ke kterým tu za jeho působení došlo, prokázaly svou životaschopnost. Je myslím mimořádným úspěchem, že se v Národním divadle výrazně omladilo publikum a že tam chodí ne proto, že je to Národní, ale proto, že je to zajímá.

Odpouštím ti a miluju tě

Kolegyně Štréblová mi ničí život už hodně přes čtvrt století. Začala tím, že mi poté, co jsme ji vzali do rubínovského A studia, odloudila manžela, což je ideální začátek každého kvalitního přátelství. Od té doby mi to dává důkladně sežrat při každé příležitosti. Nutí mne jezdit na její fantasticky zařízenou chalupu, kde jí všechno kvete pod rukama, zatímco mně ve skleníku chcípnou i mšice. A na divadle podává setrvale precizní výkony. Sledovat Štréblové brilantní herectví v rolích jako Herodias v Kolečkově adaptaci příběhu o Salome či vdova Alvingová ve Fričově inscenaci Přízraků je pro diváka zážitek, pro kolegyni z branže je to však k vzteku. I když se pochopitelně tvářím, že není. Štréblová si navíc uchovává nezanedbatelný sexappeal. Muži se za ní otáčejí a dotyčná si je toho dobře vědoma. Aktuálně je navíc hvězdou Národního divadla, mé bývalé domovské scény. A vsadím boty, že se mi nakýblovala do mojí šatny. Nejspíš si v šupleti, kde já měla vždy nachystán Kunderův román či nejnovější básnickou sbírku Petra Borkovce, schovává horoskopy nebo čakrometr. Štréblová totiž věří, že je čarodějka, a nikdo se jí skrz to nesměje, protože všichni instinktivně tuší, že by to mohla být pravda. V podstatě nechápu, že jsem jí někdy po představení nenasypala do jejího oblíbeného šampusu strychnin nebo nestrčila před zkouškou do kostýmu tarantuli. Důvodů i příležitostí jsem k tomu měla víc než dost. Ty její šikmé, temné oči, kterejma se noří do chlapů.

Jednou… kdysi… ležela v porodnici a já za ní přišla. Odpouštím ti a miluju tě, řekla jsem.

EVA SALZMANNOVÁ

• Autor: Vladan Drvota
• Publikováno: 10. června 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Alena Štréblová: Pohybuji se v kruhu spřízněných duší

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ