Divadelní noviny > Názory – Glosy
Uklidit si dvoreček
Už je to víc než rok, co se našly filmové záznamy procesu se Slánským. Do té doby jsem měla pocit, že jsem se s tím kruciálním okamžikem svého života jakž takž vyrovnala. Bohužel, byl to omyl. Záznamy se v rozhlase vysílaly bez jakéhokoli odborného komentáře a já znovu prožila hrůznou atmosféru těch dní v její původní podobě. Svého tatínka, Ludvíka Frejku, jsem po hlase nepoznala. V tu chvíli jsem ohrožení své vnitřní stability ještě rozpoznala. Díky zkušenosti z psychoanalýzy jsem zážitek odsunula do „nevidím“ a vrhla se do práce, které bylo v té době dost. Potřebovala jsem být fit, nerozptylovat se.
Po nějaké době jsem šla na první velkou demonstraci – mluvilo hodně lidí, někteří pěkně, jiní méně, někteří se chtěli zviditelnit, jiní se spravedlivě rozhořčili. Až najednou z úst známého politika, právě toho seriózního, slušného – v postoji skoro jako z Čumpelíkových plakátů – zazněla ta nenávist. Nenávist jak k těm popraveným, tak k těm dnešním komunistům. A moji rodiče se tak propojili s těmi dnešními. Ten flashback, který mě oslnil, v němž vystupovaly v jasných konturách obrázky z mého raného dětství, otevřel v mé duši cosi starého, co ani dnes neumím dokonale analyzovat.
Dav, jehož jsem byla součástí a s nímž jsem souzněla, se najednou otočil proti mně a já byla opět pronásledovaná malá holčička. Byla jsem znovu vyhnanec. Utíkala jsem z Václaváku a byla zase vykořeněná. Druhý den jsem horečně, jako smyslů zbavená, telefonovala do všech koutů světa – a nakonec jsem koupila letenku a utekla do zemí, kde se narodili moji rodiče, nebo v určitých letech žili. Do zemí, kde jsem se cítila bezpečná, kam zřejmě patřím, kde nejsem nepřítel, kde nejsem divná, cizí, jiná. Kde mě nervou z kořenů a nemusím do ruin a bídy poválečného pohraničí. Kde mě mají rádi. Pak už jsem na žádnou manifestaci nešla, nemohla jsem, nebyla jsem součástí této společnosti, nebyla jsem občan, byla jsem vypovězená. Pocit vyděděnce mě držel po celý rok – teď už je za mnou a mohu se s ním svěřit. Pomalu se vracím do dřívějších kolejí, které jsem celý život hledala. Snad po nich dokážu zase jet a na tu další demonstraci, možná, už půjdu.
Moji rodiče byli komunisté. Byli to vysoce vzdělaní lidé, kteří bojovali, ať už vědecky, stran globální ekonomie, tak umělecky, v divadelním prostředí, za své přesvědčení. Táta Ludvík Frejka, národohospodář, prosazoval vlastní českou ekonomickou cestu, studoval v Berlíně a na London School of Economics v Londýně, za války spolupracovník Benešovy vlády, po válce tajemník Ústřední plánovací komise a nakonec přednosta národohospodářského oddělení Kanceláře prezidenta republiky. V procesu se Slánským popraven. Máma, před válkou herečka Nového německého divadla v Praze, jedna ze zakladatelů Klubu českých a německých umělců se sídlem v Mánesu a také jeho výkonná tajemnice, za války hlasatelka BBC.
Troufám si tvrdit, že naše společnost není složena jen z potomků pravicově smýšlejících lidí, ale také z potomků podobně levicově orientovaných osobností. Velká část české, německé a židovské komunity, nejen v Praze, ale v celé Evropě, ba i ve světě, byla přece orientovaná stejně. Postrádám kvalifikovaný rozbor levicového zaujetí generace intelektuálů narozených kolem roku 1900, které, bohužel, posléze vedlo k hrůzám komunismu. Postrádám vysvětlení, kterak se vzdělanci dostávali do vleku totalitního systému, postrádám pochopení jejich těžkých vnitřních konfliktů. Zaslouží si pohled prizmatem té doby a ne odsouzení z hlediska dnešní zkušenosti. Pokud mají nálezy Slánského procesu pomoci k vyjasnění složité minulosti naší společnosti, tak se k nim mají vyjadřovat historikové, kteří se budou věnovat té době, mezinárodním okolnostem, jednotlivým lidem, jejich zázemí a prostředí, ve kterém vyrostli.
Pokud se naše společnost nebude seriózně zabývat svou pozitivní i negativní minulostí, pokud se z ní bude jen vytloukat politický kapitál, nikdy nedojde vnitřního smíření. V hospodě, v kavárně i v politice budou vítězit populisté a nikdy nebudeme mít uklizenej dvoreček.
Komentáře k článku: Uklidit si dvoreček
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jiří Weinberger
Dovolím si použít a pozměnit poslední odstavec:
Naše společnost se jako celek nikdy nebude seriózně zabývat svou pozitivní a negativní minulostí a jako celek nikdy nedojde vnitřního smíření. Ani úsilí poctivých historiků nikdy nenajde „výslednou pravdu“. To poctivé úsilí tu ale musí po všechny časy být a fungovat, přestože nemá šanci vysvětlit všechno. V mnohém se totiž každé poctivé úsilí podobá dýchání. Není to všechno tak marné, jak praví resumé písně Klobouk ve křoví, ale neuděláme chybu, když si ji teď v duchu nebo i nahlas zazpíváme.
26.07.2019 (7.00), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Mluvíte mi z duše…
27.07.2019 (11.50), , Trvalý odkaz komentáře,