Vahadla, pozor! (No. 2)
Festival Loutkářská Chrudim se potí. Už druhý den vzduch stále stojí. Já často také. Čekám v neforemných frontách na vstup do divadla. V davu těkavých rukou očima hledám záchytný bod – hodinky. Čas obtočený na nejbližším dámském zápěstí již pár minut odpočítává začátek představení. Cítím tlak cizího batohu. Není k hnutí. Jen dech davu, nejen za zády. Zachvacuje mne panika, že je na festivalu nepřetržitě víc než vyprodáno.
Jeden ze vzdušných prostorů, i když mu za mne chyběla duše, vytvořil na velké scéně Divadla Karla Pippicha divadelní soubor Odivo z Banské Bystrice. Scénu pro představení Aero, které bylo určeno dětem od 1 roku, definovalo šest větráků rozestavěných do kruhu. Celek, od kterého jsem očekávala interaktivní hravost, mi však připomínal názornou prezentaci experimentů se vzduchem. Samotný úvod odkazoval na celosvětově známou inscenaci Faunovo odpoledne – L’après-midi d’un foehn francouzské režisérky Phiy Ménard, zakladatelky souboru Non Nova. Viděla jsem ji na Fringe festivalu v Edinburghu v roce 2013 a mám z ní zážitek dodnes. Princip, spoléhající na fyzikální zákony, byl u obou představení v podstatě totožný: díky osvědčené aréně z polohovatelných větráků se tvary igelitových pytlů udržely ve vzduchu. Slovenská trojice se naštěstí vydala i svou cestou, na níž však i dobré nápady pouze řadila za sebou, místo aby je důvtipněji propojovala, či aby pro nejmladší publikum domyslela poutavější příběhovou linku.
V davu sotva popadám dech a skoro vypouštím duši – tak, jako ji vypouštěla hned dvě představení. Opravdu a doslova. Work-in-progress pod názvem Mahairas – The Great Knife francouzského souboru Fix Point zkoumal, co se děje s člověkem od chvíle, kdy duše opustí tělo. Scénická nonverbální skica se sice nesla na vlně čerstvé nejistoty, ale fyzický projev obou hereček byl technicky brilantní. Zejména manipulace s figurou v životní velikosti nabídla inspirativní podněty pro zdejší loutkové fajnšmekry. Jejich loutka z totožných materiálů, s nimiž pracuje režisér Duda Paiva, spolu s originální rakví tvořily pilíře scénografie. Autorka konceptu, původem z Řecka, Eirini Patoura se v rámci sběru materiálu přihlásila i na praxi do pohřební služby. Jde o hodně zajímavý projekt, který by se měl dle tvůrců, absolventek pařížské divadelní školy Jacques Lecoq, do roka a do dne dočkat celovečerní stopáže a tudíž i oficiální premiéry ve Francii.
Silikonové rukavice zanedlouho navlékali i protagonisté komorního projektu Raw. I jejich představení spadalo do letošní silné „havraní“ dramaturgické linie. Herec a herečka stojí u pracovního stolu, na jehož vrchní ploše jsou dvě postele, velikostí odpovídající dřevěným figurkám. Dva sípající pacienti, hrsti plné léků, poslední rozloučení, oživování, vysvobozující výdech. Klauzurní práce studentů Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU syrově předestřela potřebu zabývat se otázkou posledního přání a důstojného práva na odchod ze života. Věcný a střídmý projev protagonistů umožnil nastolit opravdu intimní prostředí. Oba procítěně vodili loutky a stavěli je do pozic nabitých významy. Pouhou manipulací s nimi vnesli do ticha na minimalistické scéně velké tabu.
V tom horku se diváci přesouvají jako těla bez duše, z nočního představení si navíc někteří v kapse odnášejí tučný dopis od protagonistů Raw. Co byste si chtěli nechat zahrát na poh… ? „Já s písničkou jdu jako ptáček“ vstříc jitřence a dalšímu festivalovému dnu.
///
Více o festivalu na i-DN:
…
Komentáře k článku: Vahadla, pozor! (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)