Divadelní noviny > Blogy

Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 34)

Smích, posměšný i nevěřícný, pískot, bučení, výkřiky Fuj, potlesk a volání Bravo – to vše bylo slyšet z hlediště pražského Národního divadla během premiéry nové inscenace Dalibora, jedné z nejkrásnějších oper Bedřicha Smetany, kterou na naší první scéně nastudovali dirigent Jaroslav Kyzlink a režisér Jiří Nekvasil. Koktejl lidských emocí vygradoval při děkovačce, když inscenátoři předstoupili před publikum.

Nový Dalibor není přesazen na Měsíc ani do atomové elektrárny či do vřavy některého z aktuálních válečných konfliktů. Charakterizuje jej však nepochopení tohoto díla Bedřicha Smetany, a to po všech stránkách. Jak po stránce hudebního nastudování, tak po stránce inscenační.

Přestože měl Jaroslav Kyzlink v Orchestru Národního divadla k dispozici vynikající těleso, nedokázal Smetanovu partituru, do níž jsou skladatelem vepsány všechny nuance, vypracovat tak, aby byla melodika tohoto dramatického i lyrického díla čitelná. Pouze v sólových částech jsme si mohli vychutnat kvalitu hry jednotlivých instrumentalistů. Dirigent řídil orchestr v neúměrně rychlých tempech, i dynamika by si zasloužila podstatně větší pozornost. Nezřídka se ztrácel průběh hudebních témat, která dílem prolínají, charakterizují postavy i situace a díky jejichž geniálnímu propojení vzniká emočně silný celek. Pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka vznikla zejména v orchestrálním plénu jen jednotná homofonní hudební plocha, v níž podstatná část Smetanovy polyfonie zanikla. A mnohdy v ní, vzhledem k hlučnému provedení, zmizely i hlasy pěvců. Navíc srozumitelnost zpívaného textu byla u sólistů i sboru minimální.

Režie Jiřího Nekvasila je nevkusnou parodií jak na operu obecně, tak přímo na Smetanova Dalibora. Důsledkem tohoto přístupu byl zprvu smích v hledišti, který se však postupně měnil ve znechucení.

Na strohé, velmi temné scéně bez jakékoliv atmosféry (Daniel Dvořák), jen s několika nesouměrnými bloky se odehrává podivná, historicky a inscenačně nevyhraněná podívaná v nevzhledných kostýmech s historizujícími prvky (kostýmy Zuzana Bambušek Krejzková). I když odění Daliborovo připomínalo spíše skalního harlleyáře…

Za permanentní přítomnosti rytířů v podivném brnění s obrovskými zobany na helmicích by se mělo rozvíjet drama Dalibora, Milady a krále Vladislava. O dramatu lze hovořit však jen ve velmi sporadických okamžicích, a to především díky výkonu Michala Lehotského v titulní roli.  S vypracováním přesvědčivého herectví, jednotlivých situací a akcí si Jiří Nekvasil nedělal těžkou hlavu. Místo dramatického umění nabídl pózy, balet a komické stylizace postav. A v jistých okamžicích i dětinské rozsvěcování hlediště…

Kolorit inscenace – rytíři – se pohupují čas od času v podivně komickém valčíkovém rytmu naprosto nekorespondujícím s charakterem hudby a děním na jevišti (pohybová spolupráce Alena Pešková) a mají navíc ještě zvláštní dar – kdykoliv se rozkročí na forbíně, začne pod nimi vystupovat hustý dým zaplňující jeviště i hlediště. U postranních portálů hrají na harfu dvě dámy oděné ve zlatý overal se zlatými vavříny kolem hlavy. Král Vladislav se snáší na jeviště na monstrózním zlatém trůnu z provaziště, zřejmě stylizován do podoby Ludvíka XIV., Krále Slunce. Na tomto trůně, v metrové výši nad jevištěm, pobývá po celé první dějství. Milada zpívá svoji žalobu na Dalibora téměř nehybně v doprovodu několika dam, které mají tanečními kreacemi vystihnout rozpoložení její mysli. Škoda, že si Dana Burešová nemohla toto rozpoložení zahrát sama. Nevkusné jsou i kostýmy Milady a jejích ´děv´, na nichž je fotografický obraz zabitého Miladina bratra.

Během celé inscenace klopýtá divák přes podobné nesmysly a nelogičnosti, o nichž je v celkovém kontextu inscenace zbytečné se rozepisovat. Jeden legrační nonsens za zmínku však stojí: Milada nese Daliborovi do kobky housle, nemá k nim však smyčec. Nevadí to Benešovi, ani jí, ani Daliborovi. Ten je zřejmě smířen s tím, že jako začátečník bude hrát jen pizzicato. Tajemství smyčce je však rozřešeno v závěru, kdy Milada odchází osvobodit Dalibora smyčcem ozbrojena! Je logické, že to všechno musí špatně skončit – hrdinka se vrací nepřáteli smrtelně raněna a se smyčcem zlomeným. Neúcta k hudebnímu nástroji je mementem inscenace. Když Budivoj znemožní Daliborovi útěk, jeho housle nemilosrdně rozbije. Nástroj se tříští na tisíc kousků…

Situování sboru zbrojnošů Ba, nejveselejší je tento svět v druhém jednání mimo scénu vede k oslabení jeho jevištní účinnosti. Houslové sólo v mezihře ke čtvrtému obrazu, ilustrace vzpomínky Dalibora na Zdeňka, hraje procítěně koncertní mistr Ondřej Hás ve fraku přímo na jevišti u notového pultu s notami rozházenými kolem a pár metrů od vězněného Dalibora, čímž se výrazně ztrácí iluze divadelnosti. Vězení je koncipováno seshora sjíždějícími mřížemi, které spíše než žalář připomínají klec v zoo. Rušivé jsou předčasné vstupy do vězení – Milady s houslemi a Budivoje při Daliborově pokusu o útěk. Prapodivná je také Daliborova smrt: spáchá totiž sebevraždu naběhnutím na čnící Budivojův meč…

Vrcholem nevkusu je ovšem první obraz třetího jednání, který vyvolal u části publika značnou nelibost a vysloužil si pískot a bučení. Impozantní Adam Plachetka jako král Vladislav přichází na jeviště polonahý a naboso, pouze v objemné bílé bandáži kolem beder a v tělo nezakrývajícím bílém přehozu. Na jevišti není trůní sál, ale stylizovaná lázeň, kolem níž lepé děvy v bílozlatých řízách s dlouhými zlatými vlasy naznačují tanec. Pokládají na schody před vstupem do malého bazénku, z nějž stoupá pára, tmavorudou velkou osušku s bílým lvem. A divák tuší – ano, český lev bude v nejbližších okamžicích pošlapán… Vladislav pak přijímá Budivoje i Beneše, povolává soudce a zpívá svou slavnou árii o nesnadné pozici vladaře, jednu z nejkrásnějších barytonových árií Smetanových, vsazen do této lázně a lascivně masírován dívkami. Se soudci diskutuje takřka nahý vleže na břiše a tělo mu v tu chvíli masírují soudci. Mimochodem v tomto zesměšňujícím odění přišel sólista i na závěrečnou děkovačku.

V takovém konceptu a se silným orchestrem v zádech toho nemohli pěvci mnoho zmoci. Naštěstí Michal Lehotský  disponuje znělým hlasem v celém rozsahu. Pěvecky tak dokázal dát Daliborovi potřebnou jiskru i razanci, a to po celou dobu představení. Síly si dobře rozložil a náročnému partu dokázal plně dostát. Škoda, že v lyrických částech jej více nepodpořilo hudební nastudování. Dana Burešová v roli Milady zbytečně přepínala hlas, který zněl v některých momentech ostře a v nízkých polohách ztrácel znělost. Adam Plachetka (Vladislav) přes velmi dobrou výslovnost působil matně a nevýrazně. Barva jeho hlasu se poněkud zaostřila, znělost hlasu, na kterou jsme byli dosud zvyklí, jako by se počala ztrácet. I v nedůstojné pozici, kterou mu přisoudil režisér, mohl však pro roli českého krále po pěvecké stránce udělat podstatně víc, jak naznačila střední část jeho árie. Jiří Sulženko v roli žalářníka Beneše zaujal svým hlasem a procítěným výrazem. Jeho hluboké tóny, typické pro tuto roli, však neměly potřebnou sonoritu. Jaroslav Březina (Vítek) díky svým hlasovým dispozicím pěvecky plně přesvědčil. Alžběta Poláčková (Jitka) zaujala jevištním projevem. Její jinak obdivuhodný hlas však jevil známky únavy, nebyl dostatečně pohyblivý, což se projevilo v rychlých pasážích, jejichž některé části zanikaly. Kvalitně ztvárnili Budivoje Jiří Brückler a soudce Ivo Hrachovec. Sbory nastudované Pavlem Vaňkem obstály se ctí.

V této sezóně uvedlo Národní divadlo dvě opery ze Smetanova odkazu, což by jistě bylo potěšitelné, kdyby ovšem přístup k nim byl vyjádřením opravdové úcty a pochopení. Dalibor je po inscenační stránce směšný, po hudební nedostačující, smetanovského není v něm téměř nic. Je devalvací nejen této Smetanovy opery, ale v souvislosti s podobnou letošní inscenací Libuše též devalvací naší první scény.

Premiéra se konala v rozjitřené atmosféře stávkové pohotovosti, kterou členové souborů Opery ND a Státní opery vyhlásili na protest proti chystaným změnám v jejich uměleckém vedení. Když už ale nic jiného, tak tento Dalibor přinejmenším dokazuje, že současný stav Opery Národního divadla změnu potřebuje jako sůl.

Národní divadlo, Praha – Bedřich Smetana: Dalibor. Opera o třech jednáních na německé libreto Josefa Wenziga, hráno v překladu Ervína Špindlera. Hudební nastudování a dirigent Jaroslav Kyzlink, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Zuzana Bambušek Krejzková, dramaturgie Beno Blachut, pohybová spolupráce Alena Pešková. Sbor a Orchestr Národního divadla. Premiéra v historické budově Národního divadla 27. června 2019.

///

Více o inscenaci Dalibor na i-DN:

Kritické teze Josefa Hermana (No. 7/2019): Dalibor v Národním divadle

Čelákovické glosy (No. 52)

…

• Autor: Gabriela Špalková
• Publikováno: 2. července 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 34)

1. Josef Herman

   

   Chtěl bych se zeptat.
   Napsala jste: Pouze v sólových částech jsme si mohli vychutnat kvalitu hry jednotlivých instrumentalistů. Za koho prosím mluvíte?
   Napsala jste: Důsledkem tohoto přístupu byl zprvu smích v hledišti, který se však postupně měnil ve znechucení. Smích, i bučení jsem slyšel také, ale odkud víte o tom „znechucení“?
   Napsala jste: Během celé inscenace klopýtá divák přes podobné nesmysly a nelogičnosti. Měla jste na mysli nějakého konkrétního diváka, který vám to řekl? Nebo snad mluvíte za skupinu diváků, aniž byste jejich názor znala?
   Napsala jste: A divák tuší – ano, český lev bude v nejbližších okamžicích pošlapán… Zase mluvíte za diváka…
   Myslíte, že na to máte právo? Mimochodem, jen v kritických ohlasech premiéry lze najít odlišná tvrzení, natož v názorech vyprodaného hlediště.

   02.07.2019 (23.45), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Jiřina Šulcová

   

   Pane Hermane,
   ve svých Tezích k Daliborovi, na které text odkazuje, jste napsal: Premiérové publikum se hlasitě smálo a bučelo na hlavní hvězdu inscenace. Mluvíte za publikum, tedy za diváky… Myslíte, že na to máte právo? Já se například nesmála ani nebučela. A nebyla jsem sama.

   03.07.2019 (0.50), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Josef Herman

     

     Paní Šulcová,
     nemluvím za diváky, ale popisuji, co jsem slyšel. Nepřisuzuji divákům to, co paní Špalková – že si něco vychutnali, byli znechuceni, klopýtali, tušili. Že bučeli a smáli se, byť ne všichni, ano, máte pravdu, je konstatování, nikoli domýšlení či schovávání se za diváky.

     03.07.2019 (1.08), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. Jiřina Šulcová

   

   Pane Hermane,
   nechci se s Vámi přít, máte jistě svou nevyvratitelnou pravdu a bylo by to asi zbytečné. Myslím, že obě možnosti, tedy popisovat a charakterizovat dění výhradně skrze sebe sama, tedy autora, nebo ve vhodně zvolených místech i skrze chování a pocity diváků, je možné, neb je to srozumitelné. Každý z čtenářů (odvažujiu se zde i já nyní „skrývat“ za čtenáře, i když mluvím za sebe, nicméně jsem přesvědčena, že nejsem sama) ví, že je to názor, pohled či popis, zkušenost autora, který je podepsán. A to je podstatné.
   Ale – jak jsem psala v úvodu – nechejme těchto polemik a přete se raději o inscenaci. Na takovou veřejnou polemiku jsem – jako divák a čtenářka – zvědavá.

   03.07.2019 (11.38), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Josef Herman

     

     Jistě je to způsob,
     jak psát, ale podle mého špatný, i ve formulacích má být kritik důsledně sám za sebe, nesmí brát žádná „rukojmí“, i když to tak asi nemyslí. Vadí mi to.
     Ale s polemikou o inscenaci vás zklamu – najdete na našem webu tři kritické reflexe, které se liší, a v tom je ona polemika. Proto jsem rád, když pohledů na inscenaci je víc. Ale nesouhlasit s jiným názorem a oponovat mu je v umění jaksi nesmyslné, každý vnímá a hodnotí dílo jinak, po svém, a je to tak dobře. Jen je myslím zřetelné, že já hodnotím inscenaci v kontextu Smetanovy partitury a v dalších souvislostech, Jan Dehner se snaží přijít na kloub otázce, o čem a proč to všechno tak je, Gabriela Špalková porovnává inscenaci se Smetanovou partiturou, jejími reáliemi i s tím, jak vnímá hudbu, a zjišťuje zásadní nesoulad, poněvadž inscenátoři do inscenace vkládali jiné reálie a významy, aniž by však opustili půdorys skladby. Asi tak, ve stručnosti řečeno, Ani jednoho z nás inscenace neuspokojila, byť z různých důvodů.
     Tak nevím, jestli jsem odpověděl…

     03.07.2019 (15.30), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

4. Gabriela Špalková

   

   Vážený pane Hermane,

   po debatě, která zde již v minulých dnech proběhla, se ještě vracím k Vašim původním otázkám, aby nezůstaly z mé strany nezodpovězeny.
   Domnívám se, že je zcela zřejmé, že autor textu hovoří sám za sebe. Myslím si, že formulace, k nimž máte výhrady, jsou jen způsobem vyjadřování toho kterého autora, aniž by se tento chtěl jejich prostřednictvím zaštiťovat anonymním publikem či diváky. V mém případě jsou mým způsobem vyjadřování, v němž hraje svou roli jistě i podvědomí. Já sama se totiž jako recenzent stále cítím být i ´obyčejným´ divákem, součástí publika. Že na premiéře byli kromě těch, kteří inscenaci nepřijali, přítomni také jiní diváci, je zřejmé z úvodu recenze. Píši v něm nejen o bučení, ale i o volání bravo. Ale není problém napříště diváka z mých recenzí vyloučit.

   A za pozdní reakci se omlouvám – bezprostředně po odeslání recenze jsem odjela do zahraničí na dovolenou bez internetu.

   19.07.2019 (15.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

5. Josef Herman

   

   Dobrý den,
   jak jsem už psal, chápu že je to jakýsi váš styl, hlavně. Ale ruku na srdce, nebylo by dobré ho změnit? Máme tu sice poučené vědoucí čtenáře, díky za ně! Ale ono „my“ opravdu sugeruje jakousi množinu lidí, kterou dodáváte svým slovům váhu, a to je špatně. Váhu jim můžete dát jen silou argumentů. Mimochodem, ono „my“ je v operních kruzích silně vrostlé, nakonec možná nejméně u kritiků, ale podívejte se na argumentaci na operních sociálních sítích! Zvlášť když se proti něčemu bojuje, pak formulace typu „my dobří (slušní atd.) diváci víme, jak to mělo být inscenováno“. Stejně jako na Novinkách (a dalších podobných): „my víme, jak to je!!!“ Stejně se argumentovalo v Árijském boji nebo Vlajce… Už kvůli těmto asociacím bych uvítal, kdyby se na i-DN tak nepsalo.
   Ostatně naposledy jste vysvětlila: Já sama se totiž jako recenzent stále cítím být i ´obyčejným´ divákem, součástí publika. Ergo podvědomě píšete za recenzenta i za „obyčejného“ diváka, ne, že ne. Je to z vašeho psaní znát a proto vás na to upozorňuji. Recenzent je vždycky jedním z diváků, ale formulovat argumenty musí jen a jen za sebe. Přece…
   Mějte se pěkně

   20.07.2019 (12.50), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ