Vahadla, pozor! (No. 4)
Nic netrvá věčně. Ani rakve na jevišti! A naštěstí! Ani nebe bez oblak. Proudy loutkářů zchladily v pondělí proudy vody. Je zajímavé, že v neděli si mnozí odskočili aspoň do potoka a v pondělí jsme už téměř všichni vypadali, že jsme prošli řekou. Pospolitost je na Loutkářské Chrudimi vytvářená náladami počasí, přičemž z vizuálního hlediska jako by jel festival beze změny – mokrý od potu nebo od deště, vyjde to nastejno. Ale mraky se protrhly nejen s deštěm, ale také programově. A kdyby jen nebesa! Diváci měli hned několik šancí vystoupat až do vesmíru.
Rozpálenou Chrudim konečně zchladily proudy deště… FOTO LUCIE ČÍŽKOVÁ
Vybírám dva zásadní kusy. Hradecký Mimoň a studentské představení Já, ty a to vnesly na jeviště mezigalaktické prostory. O klukovi z planety Mimo, čili o dítěti s Aspergerovým syndromem, hrálo Divadlo Drak. O dvou kosmonautech, kteří objevovali planety ve sluneční soustavě, vyprávělo Studio Damúza (Karolína Křížková a Andrej Lyga). Oba počiny se mi nečekaně přelévají a slévají, snad že v programu na sebe téměř navazovaly a oba jsem zhlédla v Divadle K. Pippicha. A přesto byly tak rozdílné, až na ty kulaté planety. Ani jedno z představení nedokážu přesně zařadit z hlediska cílové skupiny. I když je psáno, že první je pro děti od 6 let a druhé od 1 roku. Pochopit Mimoně dalo dle ohlasů zabrat i dospělým, zejména vyznat se v jednotlivých příbězích na cizích planetách, které v sobě pokaždé skrývaly jeden ze základních rysů poruchy. U Já, ty a to v zásadě nešlo o zachycení dějové linky, ale všimla jsem si, jak těžké bylo udržet pozornost batolat bažících po hmatovém zážitku, jenž jim téměř nebyl dopřán. Rozhodně ne v takové míře, v jaké si nejmenší publikum přálo.
Horizont sloužící zároveň jako paraván pro uschování rekvizit odrážel barvy (Já, ty a to, Studio Damúza) FOTO LUCIE ČÍŽKOVÁ
Mimoň se odehrával na čtvercové ploše, kde každý ze čtyř rohů patřil jednomu hudebníkovi a střed technicky důmyslným planetám a loutkám. Na plátno pak byly přenášeny ilustrace vesmíru. U batolecího představení seděli diváci co nejblíž, jenže při hře na délku ne vždy dohlédli na druhý konec. Miniaturní horizont, sloužící coby paraván pro uschování rekvizit, odrážel barvy.
Dračí pouť poruchou autistického spektra mne fascinovala svou hudbou. Zvukové podkresy, chvílemi až psychedelicky melancholické, odkazující ke snu a jinakosti, držely vedle jednotné scénografie ukotvené v kouli a kruhu čistou linii, někdy však silnější než příběhovou. V Já, ty a to performeři užívali chrastítka, kalimbu nebo melodický loutkový jazyk, aby mohly předměty ožít. U prvního akustický zážitek. Ve druhém příjemné zjištění, že se tvůrci zamysleli nad potřebou auditivních podnětů u batolat.
Scénografie inscenace Mimoň vtělila tvar koule a planetární motivy do všech rekvizit FOTO LUCIE ČÍŽKOVÁ
Zatímco v Já, ty a to dvojice studentů udivovala akrobatickými kousky, u Mimoně se o efekt postarala výtvarná stránka. Scénografie Divadla Drak vtělila tvar koule a planetární motivy do všech rekvizit, které k tomu svítily, blikaly, šel z nich dým a podobně. Já, ty a to zase naivníma očima objevovalo různorodost planet, performeři nabídli plyšovou s medvídky, pak chrastící, na které se jen skáče, planetu s vodou nebo zeměkouli s auty a mraky nad hlavou.
V obou případech se potvrdilo, že ve dvou se to lépe táhne – že přátelství je nade vše. Ovšem bylo by mi ještě lépe, kdyby v prvním případě bylo možné dodat dětskému divákovi trochu širší kontext k inscenovanému tématu Aspergerova syndromu a ve druhém více prostoru batolatům dotýkat se, čmuchat, ochutnávat, vidět zblízka – prostě zkusit, na co je zrovna chuť a nálada.
Mraky vypršely.
Tma se přelila za čtvrtým dnem.
///
Více o festivalu na i-DN:
…
Komentáře k článku: Vahadla, pozor! (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
