Vahadla, pozor! (No. 5)

V úterý jsem se rozhodla „sjet“ programové menu Loutkářské Chrudimi odshora dolů, hlavní i doplňkový program, tedy amatérské i profesionální divadlo. V každou celou jsem stála u vchodů divadelních scén. Jen jednou, na páté představení v pořadí, jsem vstoupila minutu po celé. Ale něco se změnilo a vešla jsem se na schody!

Sněhový mužíček byl tak roztomilý, že mu všichni fandili, aby nástup oteplování zadržel FOTO LUCIE ČÍŽKOVÁ

Začala jsem zlehounka křehkou pohádkou o koloběhu ročních dob Jak přišlo jaro libereckého Divadla na kliku. Byla tak měkoučká a heboučká, že jsem jen těžko věřila zákeřné poloze Sněhuláčka, který se snažil zastavit neodvratitelné pučící jaro. Byl tak roztomilý, že jsem mu shodně s dětmi v publiku držela palce, aby nástup oteplování zadržel. Po příjemné skoro uspávance jsem vyrazila na představení Babičky a Bráška králík souboru U kafíčka, jenž vznikl v rámci Akademie III. věku při ZUŠ Turnov. Úměrně s projekty pro batolata se rodí i ty na opačném spektru lidského věku. Statečné ženy, které přeskakovaly mezi maňáskovým a činoherním herectvím, dokázaly, že umí odvyprávět příběh a dokonce s nadhledem. Následně jsem doběhla na Ošklivou princeznu Loutkového divadla v Boudě z Plzně, po ní jsem přeběhla na tajuplný až mystický příběh Zuna Divadla Continuo a poté o tu minutu později na žamberský soubor MajTO při ZUŠ Petra Ebena, který se v představení Ach, ach to divadlo vtipně ponořil do divadelních útrob a procesu tvorby. V sedm večer začínal Angatar spřízněného dua s názvem Přespolní ze Vševil a Strakonic, dva tvůrci se inspirovali přerodem eskymáckého chlapce v muže. S rozvíjející se mystickou linií však přišel návrat ke hřbitovní tematice. Chrudimský „sedmiatlon“ jsem zakončila v osm hodin představením Mea Culpa od Divadla Continuo.

Soubor U kafíčka Akademie III. věku při ZUŠ Trutnov přivezl představení Babičky a Bráška králík FOTO LUCIE ČÍŽKOVÁ

Účtování na hřbitově…

Autorské představení rodáka z Burkina Faso provokovalo duše podlých zemřelých, jimž by neměl být dopřán posmrtný klid. Jaká to spravedlnost, když zodpovědnost za prohřešky a pomýlení pozemského života setře smrt? Výborný africký tanečník Charles Nomwendé Tiendrebeogo sváděl boj o svou identitu, za očištění kořenů, za svobodu, nezávislost, za Afriku. Tanečník, performer a herec s maskou v jedné osobě se vyznával z kolektivní viny, a zároveň kladl vinu bohu i sobě.

Charles N. Tiendrebéogo je v představení Mea Culpa tanečníkem, performerem i hercem s maskou FOTO LUCIE ČÍŽKOVÁ

Dějovou linku rámovala noc a fakt, že protagonista je zaměstnancem hřbitovní správy. Od prvního okamžiku, kdy vstoupil na jeviště a rituálně zasypával místa posledního spočinutí, bylo zcela zřetelné, kde se pohybuje a že půjde o to, jak minulost zasahuje do současnosti. Zejména ty její aspekty, s nimiž se lidé dosud nevyrovnali. Téměř hodinové zápolení čítalo disputaci s bohem, konfrontaci se zemřelými, bylo zpovědí z hříchů minulého století, potažmo dneška. Napětí, chvílemi hodně drásavé, držel silně apelativní fyzický projev performera. I přesto ale dokázal zprostředkovat i momenty lehkosti. Například při snaze umístit miniaturní hůlku do ruky sošky jeho ruka změkla, změnila valivé tempo ve vědomou artikulaci, při níž jako by existovala samotná ruka nezávisle na zbytku těla. Podobný moment nastal, když se v masce kočičí šelmy v elegantní póze usadil na naskládané pneumatiky.

V představení Mea Culpa se nejčastěji objevovaly momenty transu, hra v masce a extatický tanec FOTO LUCIE ČÍŽKOVÁ

Nejčastěji se však objevovaly momenty transu, hra v masce a extatický tanec. Potem zbrocené tělo v masce i bez pronášelo útržkovité vzkazy, které doplňovaly autentické nahrávky všedního ruchu v Burkina Faso. Z jeviště se hrnula velkoformátová mozaika vjemů. Rozpor jsem viděla v nadužívání zvířecích obličejových polomasek, ve finále se mi slily téměř v jednu, neboť až na výjimky tanečník nezměnil naladění svého silného těla, „nepokořil“ je pro hru s maskou, byl to stále On – interpret v masce, nikoliv maska. Odvážně překračoval jak zákony mezi nebem a zemí, tak linii mezi ním a hledištěm, kdy neváhal sestupovat a putovat i mezi sedadly diváků.

Divadlo Continuo, které vzalo inscenaci pod svá křídla, se dlouhodobě dotýká témat vymykajících se z námi běžně viditelných světů, otevírá skříňky skrytých kostlivců a křivd, a to velmi zdařile. V představení Mea Culpa jsem však toho večera v Divadle Karla Pippicha cítila, že fyzické nasazení performera pro mne přehlušilo bohatou škálu motivů a symbolů, které mi nedokázal tak docela předat. K několika jsem došla ex post, jiné mne určitě minuly. Projektů o Africe či světovém bezpráví není nikdy dost, ale například světoznámá inscenace choreografa Themba Mbuliho Ashed (v překladu Zpod popela) od Unmute Dance Company z Kapského Města drásavě křičí na stejné téma o stovky decibelů intenzivněji. A proč? Protože dokáže diváka okamžitě emočně zasáhnout. Mea Culpa je pro mne představením jednoho herce s obrovskou touhou mluvit za všechny, kteří už nemohou, ale jedinec zatím nemá tak silný hlas.

Confiteor Deo omnipotenti

Et vobis, fratres,

quia peccavi nimis

cogitatione, verbo, opere et omissione:

mea culpa,

mea maxima culpa.

///

Více o festivalu na i-DN:

Za loutkami do Chrudimi

Vahadla, pozor! (No. 1)

Vahadla, pozor! (No. 2)

Vahadla, pozor! (No. 3)