Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Rozhovor Zahraničí

    Raimund Hoghe: Vždycky začínám muzikou

    S Raimundem Hoghem jsme si povídali v průběhu festivalu Nultý bod 2019, na který přivezl svůj projekt Písně pro Takashiho (Songs for Takashi).

    Raimund Hoghe Foto Rosa Frank

    Sedmdesátiletý Raimund Hoghe má za sebou úctyhodnou rozmanitou kariéru, jejíž součástí je práce novináře pro Die Zeit, desítka knih, desetiletá dramaturgická spolupráce s Pinou Bausch, a řada vlastních projektů, v nichž účinkuje, režíruje, vytváří scénografii a vybírá hudbu. Jsou to tedy plně autorské projekty, v nichž mu už od roku 1992 pomáhá Luca Giacomo Schulte.

    V názvu performance, kteoru jste přivezli na Nultý bod, se objevuje jméno japonského tanečníka Takashiho Ueno. Je to tedy záležitost, která je spojena s tímto konkrétním tanečníkem?

    Ano, já jsem v průběhu let dělal s Takashim už několik projektů –  Si je meurs laissez le balcon ouvert, Pas de Deux, Cantatas a An Evening with Judy.  Pak bydlel pár let ve Francii a já jsem vymýšlel, co bych mu nabídl pro další spolupráci. Vždycky začínám muzikou, a zajímají mě velmi rozmanité druhy a žánry hudby. Vycházím z toho, že hudba vždycky dokáže spojit lidi.  Líbí se mi pozorovat proces, jak tanečník sám sebe propojí s hudbou.  Když se se mi nějaká hudba líbí, ale tanečníkovi ne, tak to nedává smysl.  A já musím najít jinou hudbu. Mám své oblíbence jako Dalida nebo Charles Aznavour, a to se v tomto případě hodilo, pokud jde o téma – stárnutí, smrt a nostalgie. Takashi tu muziku předtím vůbec neznal, já znal některé z těch písní, jiné ne – ale bavila mě myšlenka, že ta směs hudby může cosi nového iniciovat, doslova vymodelovat tanec.

    V představení Songs for Takashi v převleku ála filmová hvězda z 60.let společně se svým tanečníkem Foto Rosa Frank

    Nabídl jste mu tedy muziku a on improvizoval?

    Ano, improvizoval, ale nemusel zpívat, což já naopak rád dělám… Takashi se umí velmi dobře přizpůsobit, sžít s jakoukoli hudbou, a působí to velice krásně.  Nakonec samozřejmě z té improvizace vznikl fixovaný tvar. A v konečném výsledku už improvizace není.

    Je v představení nějaký speciální příběh, nebo je to série variací na různé hudební motivy a písně?

    To druhé – jsou to jednotlivé momenty, záblesky, kde hraje důležitou roli atmosféra písní a důležité jsou také květiny, které mám velmi rád a tak je mám skoro v každém představení.   Samozřejmě, můžete tam nějaký příběh najít. Ale to není můj styl, abych vysvětloval, co která věc znamená. Jde mi o propojení různých kultur, on je Japonec, já Němec, mluvíme hodně rozdílnými jazyky, a proto je hudba tak důležité. Protože jejím prostřednictvím jsme schopni komunikovat. Nejsme tak osamělí, oddělení. Když beru v úvahu současnou politickou situaci ve světě, tak má úvaha má oprávnění. Pro mě je velmi důležité, aby lidé s velmi rozdílným zázemím, různě staří, zcela jiní ve všem, dokázali spolu komunikovat. Protože všichni jsme vzešli z lůna matky, je úplně jedno, odkud pochází, a kde se v životě ocitne. Když si představím ty lidi, kteří dnes umírají na moři, které nemohli přeplout, mám pocit, že se z našeho života vytrácí lidskost. Patrné je to hlavně u dnešních pragmatických politiků, jako je Donald Trump, kterému jsou takové věci zjevně lhostejné.

    Dá se tedy podle vás změnit myšlení lidí prostřednictvím kultury, divadla?

    Moje zkušenost říká, že prostřednictvím představení, společně sdíleného zážitku se mohou spojit a porozumět si velmi rozdílní lidé. Když zkoušíme, tak zvu lidi z různých sociálních vrstev, aby se přišli podívat. Tak si ověřuju, zda to funguje. Takhle jsem pozval třeba uklízečky, aby se přišly podívat  a jim se to líbilo. Podobně, zvu také děti, i když naše představení pro ně není určeno, ale ony intuitivně chápou určité věci, a síla muziky je chytí.

    Vy za sebou máte úctyhodnou kariéru. Začínal jste jako novinář, psal jste o outsiderech, ale také o hvězdách showbusinessu – jak jsem se dočetla.  Kdy přišlo rozhodnutí stát se součástí umění?

    Hodně mě jako malého ovlivnil dědeček, byl to obyčejný dělník, ale miloval filmy. Takže mě hodně bral do kina, a já tak měl možnost vidět spoustu filmů. A taky mi předčítal z novin, čemuž jsem moc nerozuměl, ale bylo to součástí mého dětství. Já byl vychováván matkou, žili jsme společně ještě se starší sestrou, a obě byly švadleny, šily šaty pro různé lidi.  A pracovaly také pro divadlo ve Wuppertallu, takže jsem se už v dětství dostal do neobvyklého prostředí. Hodně jsem poslouchal populární hudbu, a v době, kdy jsem chodil do školy, jsem dělal figuranta nebo kompars v divadle.   Ale jak vidíte moje tělo, těžko jsem mohl být profesionálním hercem, spíše jsem působil jako kuriozita. Později jsem se vrhnul do psaní, a psal jsem taky hodně o divadle, včetně tanečního divadla. A samozřejmě jsem psal i o tanečním souboru Piny Bausch ve Wuppertalu a o tanci butoh. Tak se stalo, že mě Pina oslovila a já s ní deset let spolupracoval. Ale v té době jsem nikdy nevystupoval na scéně.  Když skončila spolupráce, pustil jsem se do vlastních projektů, a nakonec jsem v roce 1994 udělal vlastní sólo Meinwärts na muziku Josepha Schmidta (viz http://www.raimundhoghe.com/en/en_meinwaerts.htm). Tento umělec mi byl blízký tím, že ve své době musel pro svůj malý vzrůst (měl 150 cm) čelit posměškům, kvůli židovskému původu různým problémům. V současné době se v Německu zmáhá neofašismus, takže je to zase aktuální téma.  Například v tom, jak se vymezují a bojují proti lidem, kteří mají AIDS. Tak jsem propojil téma německé historie, která je stále ještě tabu, se současností. Právě vyhraněné názory Němců mi v tomto vadí, takže jsem nikdy nepracoval s Němci, ale vždycky jen s cizinci z celého světa.

    První sólová performance Meinwärts vznikla v roce 1994 Foto Rosa Frank

    Jaké jsou další náměty, které vás zajímají?

    V současné době se to ve světě hodně hýbe směrem, který není z mého pohledu vůbec pozitivní. Ztrácí se lidskost, ztrácí se vzájemný respekt. Podle mého je podstatou vzájemných vztahů to, že se lidé respektují. A pokud se to neděje, měli by se nad tím zamyslet. Zajímá mě také situace uprchlíků, což je pro většinu lidí dnes až pekelné téma. Ale vlastně stále točím kolem podobných témat, jako bylo to související s Josephem Schmidtem. Na podzim mi vychází další kniha, kde jedna studie je věnována právě jemu a jeho problematické životní situaci. A dnes je to to samé, že jsou lidé z různých takto omezováni a zatlačováni do pozadí. Proto je důležité o takových tématech mluvit, připomínat tyhle osudy, protože lidi zapomínají.

    Ráda bych věděla něco více o vaší spolupráci s Pinou Bausch. Jak to fungovalo?

    Ona nikdy předtím nespolupracovala s dramaturgem, a když jsme se rozloučili, tak už nikdy žádného neměla. My jsme se vlastně sblížili na základě toho, že jsme byli naladěni na podobnou vlnu. Vlastně jsem jí poskytoval určitý typ podpory, když se cítila nejistá. a dělal jsem jí jakési druhé oko. Ona měla velmi svérázné názory, a někdy se jí o tom nechtělo diskutovat, ale jindy naopak přijala ráda nějaký druhý pohled na věc.  Byl to velmi zvláštní vztah, ale vydržel deset let a byl velmi silný.  Ale pak přestala dělat nové kreace, a tak už mi připadal ten repertoár méně zajímavý a odešel jsem.

     Do té doby jste se pohyboval v zákulisí. Jaká byla vaše motivace vyjít na scénu?

    To bylo vlastně spojeno s touhou něco osobně sdělit. Nechtěl jsem se předvádět, ale měl jsem za to, že je potřeba o určitých věcech nahlas promluvit – například ve spojení s uprchlíky, se současnou politikou, s předsudky a podobně.  Poprvé, co si pamatuji, jsem v jednom představení v Brazílii jen tak seděl v pozadí. Ale pak nastala situace, kdy jsem chtěl říci něco o německé historii. A to byl pro mě takový bod odrazu. Na svých stránkách na internetu mám k tomu takové osobní vyznání: „Pier Paolo Pasolini napsal o tom, jak vrháme své tělo do boje. Tato slova mě inspirovala v tom, abych vstoupil na scénu. Další inspirací byla realita kolem mě, čas, v němž žiji, mé vzpomínky na historii, lidi, představy, pocity a síla a krása hudby a konfrontace s vlastním tělem, které v mém případě nekoresponduje s konvenčními ideály krásy. Vidět na scéně těla, která se vymykají normě, je důležité – nejen s ohledem k historii, ale také v souvislosti s dnešním vývojem, v němž se lidé stávají designovými objekty. Pokud jde o otázku úspěchu: je důležité být schopen pracovat a jednat svým způsobem  – bez ohledu na to, zda to bude úspěšné či nikoli. Takže já prostě dělám to, co musím.“

    Máte hodně profesí – spisovatel, novinář, režisér, tanečník. Je některá, která vás baví víc než ostatní?

    Ne. Já v podstatě dělám pořád něco podobného – dříve jsem psal texty, a nyní píšu těly. Má to jen jinou kvalitu. Někdy se zamýšlím nad tím, jak je spisovatelství osamělá práce, zatímco v divadle můžete být s někým v kontaktu, spolupracovat, sdílet názory a zážitky. Jsou to prostě jiné druhy energie.

    ///

    Více o festivalu Nultý bod na i-DN:

    Nultý bod

     


    Komentáře k článku: Raimund Hoghe: Vždycky začínám muzikou

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,