Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 469)
Mám lehké spaní. Často se budím a málokdy vím, co je čas snění a co doba bdělosti. Volá múza Mab: Jedeme do Hradce. Do Jindřichova. Na řeku Nežárku.
Kola vlaku cvakají, zelený úlet stromů se mísí se žlutí trav. Fto L. Jirků
Kola vlaku cvakají, zelený úlet stromů se mísí se žlutí trav, vzpomínky letí jako chmýří pampelišek.
Střelice, směje se múza. Střelice, směji se já…
Dne 27. října 1963 došlo v brzkých ranních hodinách k ujetí 11 vozů ze železniční stanice Střelice. V Brně smetly čtyři odstavené vozy na 5. nástupišti, prorazily zarážedlo a zeď a pokračovaly na ulici před nádražím. Narazily do protější budovy Čedoku (tehdy n.p. Turista). Foto archiv města Brno
Jednou v noci, holka zlatá, se ve Střelicích zbláznily nákladní vagony a jely samospádem na Brno. Prorazily vše, co jim stálo v cestě a zastavily se až ve zdech brněnského Čedoku…
Bože můj, krásný zámek… Foto Czech Tourism
Náměšť nad Oslavou, volá múza. Lapám po dechu. Bože můj, krásný zámek a v podzámčí císařské manévry. Ve své poslední roli jsem byl monarchou Františkem Josefem a velel vojskům… Pamatuji, směje se Mab.
Obec bez cibuliček zlacených bání klame napohled. Foto Region Vysočina
Čtu tabuli. Horní Cerekev. Múza řekne: Obec bez cibuliček zlacených bání klame napohled.
Vlak uhání a vůkol rezavějí stromy. Mab poznamená: Umírají a odcházejí…
Zajděte si na procházku. Na trati je porucha… Foto L. Jirků
Skřípou brzdy. Počátky. Pan průvodčí se záhadně usmívá. Zajděte si na procházku. Na trati je porucha. Spadla trolej…
Být seniorem v Počátcích je otrava. Nádražní budova, krabice bez života, pan výpravčí nikde, na dveřích ceduličky Zákaz vstupu. V boudičce studuji odjezdy autobusů. Kdyby jely, mohl bych do Strmilova, Veselí, do Pelhřimova… Do Jindřichova Hradce však nikoliv.
K nádražní budově přijíždí auto. Škodovka. Mladý muž nakládá do kufru bágl. Ptám se: Nejedete do Hradce? Řidička, mladinká majitelka vozu, je překvapená: Do Jindřichova jedeme. Reaguju promptně: A nevzali byste nás…? Totiž mě… Zaplatím…
Do Jindřichova Hradce jedeme… Foto archiv města JH
Škodovka voní novotou. Muž je ženich, otáčí volantem, nevěsta má na zoubcích stříbřitá rovnátka, múza se usmívá a já žádám: Pokud možno Hotel Grand, Mírové náměstí 11. Neznám to tam…
Hotel Grand, Jindřicův Hradec, Mírové náměstí 11. Foto Hotely.cz
Procházka městem je úchvatná. Courám uličkami. Šedá štukování, hnědost vlysů, modravá sgrafita, historie na mě šilhá ze všech stran. Gotika, renesance, kostely, hrobky. Sousoší Nejsvětější Trojice, dílo sochaře Matouše Strachovského, které mistr kamenický vystavěl do výše dvaceti metrů, je velebnost sama. Pochází z roku 1766. U nablýskaného secesního domu z roku 1904 rostou keře hortenzií. Drobnými kvítky kadeřené bambule vydávají jemně opojnou vůni.
Stoupám na zlatavou čáru vsazenou mezi dlažební kostky, ohraničenou liniemi… Foto archiv
Stoupám na čáru vsazenou mezi dlažební kostky, ohraničenou liniemi a pojednanou nápisem 15. poledník. Za zády mám kostel Nanebevzetí Panny Marie, před sebou travnatý záhon s obrovitou židlí a poníženou ženou pod ní. Kulaťoučké proporce zadku nahaté dámy směřují k hradební zdi. Její tělo je hyzděno podélnými puklinami zubu času.
Sestupuji k řece. Je teplo. Dýchám zhluboka. Vzduch je lahodný. Mechově vlhký. Chodníček kolem rybníka vyšlapaný. Pod světly lamp kmitají tiplice… Múza je realistka: Chtělo by to ukojit hlad.
Černej pták, útulek znavených, je honosně se tvářící kamenná nora. Foto Firmy.cz
Kavárniček a restaurantů je tu jako oček na háčkovaném ubruse. Černej pták, útulek znavených, je honosně se tvářící kamenná nora s usměvavou obsluhou a chutnými pokrmy. Mlčenlivá múza mívá mlsný jazýček a kulinářství rozumí… Jím delikatesu, noky s rajskou omáčkou. Na tváři mám slastný mír… Špehýrkou okna se do chladného pokoje vkrádá svit kulatého měsíce. Spím tvrdě…
Čtvercový půdorys atria s kašnou uprostřed a lunetami arkád kol kolem voněl květenou. Foto Muzeum JH
Ráno múza velí: Vzhůru do muzea! Mžourám do lesku ornamentů sluncem zalitých budov. Po chvíli vstupuji do skvostného areálu bývalého jezuitského semináře. Vstupné je mírné, průvodci laskaví. Jindřichův Hradec, německy Neuhaus, latinsky Nova domus, býval vždy městem bohatým, říká Mab.
Čtvercový půdorys atria s kašnou uprostřed a lunetami arkád kol kolem voněl květenou.
Expozice umění slovenských drotárů v přízemí mě vrací do dětství. Talíře, kastroly, skleněné demižony, hliněné nádoby obetkané lesknoucími dráty mi připomenuly volání Drátovat, letovat… a hlas maminky Pojďte, pane, na polévku…
V poschodí, po zdech s prosklenými výhledy, jsou rozvěšený obrazy církevních hodnostářů, krajinek, portrétů, vedut města i výtečné malby Oty Bubeníčka.
Velkolepá je kolekce betlémů zahrnující výtvory lidových umělců i profesionálních výtvarníků. Vrcholem sbírky jsou Krýzovy jesličky, největší mechanický lidový betlém na světě obsahující 1398 figurek lidí a zvířat, z nichž 133 se pohybuje. Žel, při mé vizitaci běhaly kolem vitrín s blikajícími jesličkami dvě děti. Menší dupalo, větší svou hlavou rušilo zorné pole výhledu. Jejich maminka byla zoufalá. Křičet se neodvažovala, k pohlavkům se nesnížila. Děti jsou přece jen pokladem…
Expozice tiskařských strojů tiskárny Aloise Josefa Landfrase voní tiskařskou černí. Drobné litery sazby polehávají v zásuvkách, na zdech visí obtahy stránek novin Ohlas od Nežárky.
V hale šicích strojů značky Lada opět vzpomínám na maminku. Měla Singrovku. Šila na ní veškeré mé oblečení, dokonce i čepice…
Síň světově proslulé pěvkyně Emy Destinové nabízí dojemnou sbírku předmětů, relikvií a dokumentů. Pěvkyně byla například vášnivou sběratelkou figurek gejš… Foto Vlaďka Hradská
Síň světově proslulé pěvkyně Emy Destinové nabízí dojemnou sbírku předmětů, relikvií a dokumentů jejího života. Kočár stojí vedle spinetu. Miniatura varhan vedle cembala. Klaviatura koncertního klavíru je odkryta. Nástroje jsou hnědavé, kočár černý. Zní árie. Carmen, Mařenka, Madame Butterfly… Polstrované židle, pohovka, stůl, oboje vyrobené z jeleního paroží, temná postel s nebesy, mistrovské řezbářské dílo, kostýmy, paruky, účty, noty, plakáty, zápisky. Pět dílů knižního vydání románu Ve stínu modré růže a lísteček se sdělením: Oko se mi zalilo krví, odjíždím k lékaři… Pohnuté osudy umělkyně Emy Destinové, majitelky panství a zámku Stráž nad Nežárkou, se uzavřely v českobudějovické nemocnici 29. ledna 1930. Bylo jí 52 let…
Votivní obraz Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka nazývaný Zázračné zachránění českých místodržících zobrazuje zázračnou záchranu obětí defenestrace roku 1618 za pomoci Panny Marie. Repro Wiki
Dojat opouštím muzeum. Není mi do řeči. Směřují k zámku. Slunce žhne a překrásné zámecké nádvoří postrádá stín. Renesanční Adamovo stavení, honosný palác s fortelným zdivem, s většími i menšími komnatami, je naštěstí jako lednička. Sleduji stropní malby, dívám se na gobelíny, na obrovité obrazy a naslouchám zasvěcenému výkladu pana kastelána. Tady vidíte pana Slavatu po defenestraci v podobenství o zázraku. Tři muže vyhozené z oken pražských zachraňují andělé svými křídly… A zde bílá paní Rožmberská, řečená Perchta, shlíží z obrazu a je přísná.
Mab šeptá: Já to tady znám…
Bodejť, jsi múza…
Hudební rondel je stavbou ozdobnou a pro radost. Usedám na židli. Koukám do kužele malbami zkrásněného stropu a poslouchám barokní hudbu. Violoncello a dobře laděná kytara vrní milostnou píseň beze slov. Poté vystupuji na ochoz Černé věže. Sálající střechy, modř rybníků a na zámeckém komíně klepají červenými zobáky tři čápi. Jindřichův Hradec se z výšky jeví jako broušený skvost.
Ještě nakukuji do černé kuchyně s nádobím i stropy očouzenými středověkými sazemi a pak už se pomalu ubírám Nádražní ulicí na vlak.
Kola vagonu drnkají. Lámu si hlavu, jak se jmenuje expozice pohyblivých loutek, kterou jsem viděl v muzeu. Kabinety… Kabinety… Čísi Kabinety… Vyčichlé, nebo čichlé? Jmenují se jménem autorky… Vrané? Dvířka byla hlídaná tlapou kocoura a chřestivými skořápkami. Když se jimi prolezlo, tančily útlé tanečnice charleston… Kabinet třesu! Ne, ne… Mrňavá hraběnka Černínová se choulila v červených šatičkách… Kabinet strachu… To taky ne. Silák troubil na trumpetu, mořská panna hýbala ocasem, ze tmy vyskakovaly obludy… Kabinet obludária… Ne. Ne, ne. Všechno to tam bylo takové zatuchlé, zpuchřelé, panoptikální. Kapitán otáčel kolem kormidla. Kabinety točníčky! Kdepak. Takové případné jméno…
Mab se směje. Usínám.
Nežárka v podzámčí v Jindřichově Hradci (pohled z Nežárecké ulice). Foto Fojsinek
V Brně se probouzím. Múza říká: Kabinety Stuchlé! Výtvarnice se jmenuje Stanislava Stuchlá!!!
Lapám po dechu. Mab je pryč.
Brno – Komín, 25. 7. 2019
///
O Kabinetech Stuchlé více na i-DN:
…
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 469)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Zdeněk Pololáník
V těchto letních prázdninových dnech
u nás hodně lidí opouští domovy a vydává se na cesty. Často náročné, a to po všech stránkách. Letadlem, lodí, k moři…, a pokud to dovolí finanční prostředky, co možná nejdál. V tomto článku je skryta veliká moudrost. S chutí jsem pročítal, co všechno máme na dosah. Stejně neznámá místa s krásnou přírodou, poznamenaná historií, zajímavými událostmi, které se tu odehrály, osobnostmi, které tu žily a zanechaly po sobě nesmazatelné stopy, místa pro odpočinek i náročnou turistiku. Stačí si opatřit jízdenku a vydat se vlakem po jedné vybrané trase.
Článek J. Tučka nese v sobě nejen poutavé vyprávění, co všechno viděl během jedné takové cesty, chcete-li, může být inspirativní pro všechny, kdo si jej s takovým zájmem přečetli.
04.08.2019 (15.35), , Trvalý odkaz komentáře,