Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 473)

Pršelo. Trochu se blýskalo, ale na bouřku to nevypadalo. Ozvala se múza Mab: Váš spolubojovník a kamarád, profesor Josef Kovalčuk, by měl narozeniny. Jednasedmdesáté. Vystudoval na olomoucké Filosofické fakultě a v Prostějově byl dramaturgem inscenací Hanáckého divadla. To když jste mu byl šéfem…

Josef byl ode mne mladší o deset let. Kdysi mi říkal: Prostějov je pěkné městečko a Kotěrův Národní dům je unikát, ale jednou spolu zajedeme do Olomouce, a to budeš koukat. Olomouc je malá Vídeň, ovšem oproti Vídni má velikou přednost. Dostaneme se tam bez víza a bez pasu. Před rokem, žel, odešel Josef na věčnost…

A do Olomouce jste se spolu nikdy nedostali… Dodala Mab. Poté zavelela: Takže, zítra ráno vyrazíme.

Olomouc zalitá sluncem je město přívětivé. Broukal jsem si Bulisův Věčný valčík a důstojně kráčel po stopách Josefova mládí. Jezdila auta, tramvaje, lidé před kavárnami popíjeli drinky, ve výlohách se leskly šperky. Malá Vídeň držela modré pondělí, zdálo se mi, že za zády slyším Josefův smích.

Před budovou Pedagogického institutu stojí socha Tomáše Garrigue Masaryka, zapřisáhlého odpůrce vídeňského mocnářství. Josef se culí pod vousy: Jaroslave, výjimka, co potvrzuje pravidlo. Zahni za roh…

Na návrší náměstíčko s komplexem barokních paláců arcibiskupství. Usedl jsem na rozpálený obrubník a v němém úžasu zíral… To je jen začátek, teď se dej cestou k Hornímu náměstí.

Nalevo, napravo, přede mnou – siluety věží, věžiček, bání kostelů, klášterů, střech domů, co pamatují… Králové, vojáci, generálové, preláti, pisatelé, kulturtrégři i vědci zde pobývali. Na jedné z četných pamětních desek čtu. Tady přednášel George Mendel, objevitel genetiky a na jiné – Vysvěcení morového sloupu Nejsvětější trojice se v roce 1754 zúčastnila císařovna Marie Terezie.

Všechna muzea a pamětihodnosti však mají zavírací den. Nedostupné je i sídlo Josefovy Alma mater. Pronikl jsem do dvora a shlížel dolů na parkán filosofické fakulty. Studenti připravovali pódium pro večerní divadelní produkci…

Zato otevřených vetešnictví, zastaváren, zlatnictví, obchodů se zlevněným zbožím a výprodejů je v Olomouci nepočítaně. Mab poletovala jako motýlek. A tohle, a tohle, a co říkáte tomuhle? Chtěl byste něco na památku? Třeba prkénko z olivového dřeva?

Sál filharmonie i sídlo městského divadla se holedbají ceduličkou: Těšíme se na vás po prázdninách.

Mab pravila. V Galerii Mona Lisa je výstava grafických listů a bronzových plastik surrealistického umělce Salvadora Dalí…

Nevěřícně koukám. Mistrovská díla mám na dosah. Jako bych byl v Louvru. Výstava pořádaná ve spolupráci s pařížskou galerií je připomínkou 115. výročí narození a 30. výročí úmrtí jednoho z velikánů. Vytáhlý bojovník z bronzu se podobá rytíři smutné postavy donu Quichotovi. Za zády se mi ozve: Pamatuješ, Jaroslave, bláznivě krásnou inscenaci Oxany Smilkové ve Studiu Marta? Picasso a Salvator Dalí se rvali o přízeň osudové ženy. Má dramaturgie. Byl jsem na ni pyšný…

Sedm stříkajících kašen, jedna hezčí druhé. Všechny jsem stačil pohladit pohledem. Na Nové ulici, před kostelem Církve československé husitské postaveným v neoklasickém slohu jsem zavzpomínal na schvalování projektu Časopis Rozrazil. Komisaři požadovali škrtnutí věty. Josef byl proti. Zarputile ji bránil. Šeptal jsem: Je neoblomný jako jezuita. Peter Scherhaufer odpověděl. Mýlíš se jako evangelík, Jarošu, jako evangelík. Copak zapomínáš? Evangelíci se nechávali pro slovo upálit. Nezávidím ti, šéfe…

Na hradbách historického jádra města, stojí vila s tajemný názvem Primavesi. Je výjimečným příkladem spojení vídeňské a anglické secesní architektury, na které je patrný i vliv pražského baroka. Na její výzdobě se podílel vídeňský výtvarník Gustav Klimt. Členitá stavba s vysokou mansardovou střechou má být otevřena, ale není. Brankou pronikám na zahradu. Láká mě posezení ve vilové restauraci. Ale ta je uzavřena také. Slunce žhne, jsem žíznivý a mám hlad. Barevná mozaika vstupní verandy dráždí zlatými kamínky. Klepu na dveře. Nic. Zahradní pergola obrostlá zelenými listy popínavých šlahounů mi poskytuje trochu stínu. Hlava vodníka má místo fajfky v puse vodovodní trubku a z ní stříká voda do malé kašny. Mab řekne: Pozor, nepít, je závadná. Sáhne na kliku věžního rondelu a kupodivu je otevřeno. Točitými schody vystupuji do poschodí a hle, mám pod sebou centrální obytnou halu s vestavěným krbem, dřevěným schodištěm a s ochozy.

Mab pravila: Pětadvacetiletý bankéř a podnikatel Otta Primavesi se zamiloval do mladinké vídeňské herečky, kterou spatřil hrát na prknech místního divadla. Diva byla nejen krásná, ale i chytrá. Zanechala hraní na divadle, provdala se za Ottu a ten pro ni nechal postavit v roce 1926 tenhle dům. Byla to velká láska. Měli spolu čtyři děti. Když se pobytu ve vile nasytili, odstěhovali se do Vídně.

Jedl bych, řekl jsem a Mab pravila, snad nějakou otevřenou restauraci najdeme.

Ve stínu okrasných keřů vyhlášené historické budovy z dob baroka jsem obíral pečené mořské krevety. Vidličkou jsem smotával špagety uvařené na italský způsob a díval se na cihlovou stavbu červeného kostela. Mab prohodila: Jakoby z oka vypadl tomu brněnskému, co stojí před budovou Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. Pil jsem tonik a vlažnou olomouckou vodu s citronem. Byla v ní i máta…

Znavený jsem nastoupil do tramvaje a nechal se vézt z kopce dolů. V autobuse jsem si broukal Bulisův Věčný valčík. Když jsme míjeli Prostějov, zamával jsem dlaní…

Na autobusovém nádraží u brněnského Grandu se nedalo dýchat. Hřmělo, blýskalo se. Spustil se liják. V Komíně uhodilo do věže stoletého kostela. Promokl jsem…

Když jsem nacpal zablácené svršky do pračky a její buben se začal otáčet, pomyslel jsem na rváče Josefa, co do posledního dechu bojoval s kamenností řádu českého divadla…

Brno – Komín, 13. 8. 2019

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 18. srpna 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 473)

1. Jan Grulich

   

   Vážený pane Tučku,
   děkuji za přiblížení města Olomouc, kde jsem se narodil a čas od času, byť tam už nemám žádné příbuzné, tam na jeden den jedu. Je to město magické a podařilo se Vám ho dobře přiblížit.
   Zdraví J. G.

   18.08.2019 (19.39), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Zdeněk Pololáník

   

   Opět jsem si rád přečetl
   o městě plném vzorně uchovávaných unikátních vzácnosti minulých staletí, městě tak příznivém k současné tvorbě, které se neobává uvádět ve světových premiérách (jako v případě mého baletu, opery a řady koncertní hudby). Přes osobní mnohaleté časté návštěvy jsem se z tohoto článku dověděl ještě celou řadu nových pohledů na toto město a to z obdivuhodné reportáže a jednodenní návštěvy pisatelovy.
   Mám co doplňovat při svých dalších návštěvách.

   19.08.2019 (20.01), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ