Ve stanech i pod hvězdami (No. 9)
Letní Letná, to nejsou jen zahraniční show, ani jen přehlídka již zavedených jmen české novocirkusové scény. Letní Letná je také velkou příležitostí pro nastupující performery tohoto žánru předvést se širšímu okruhu diváků, vstoupit do konfrontace a povědomí. A pro ty, kteří tuto scénu sledují, zase příležitostí dohnat to, co v sezoně – či minulých sezonách – zmeškali.
Na Letné je živo. Foto František Ortmann
Z festivalové nabídky jsem proto – vedle jiných šapitó – několikrát navštívil i stan č. 2, který se zaměřuje na českou scénu. Kromě Losers Cirque Comapny jsem tak měl možnost zhlédnout dvě produkce začínajících performerů z Ateliéru fyzického divadla DF JAMU, který v nenápadném brněnském ústraní vede u nás domestikovaný Francouz Pierre Nadaud. A týden poté jsem ve stejném protředí navštívil nejprve nejnovější inscenaci dívčího tria Holektiv nazvanou Božena a o den později performanci Dó dua Lukas Blaha & Eva Stará. Ve všech případech se jednalo o umělecky ambiciózní dílka, které jsou však zatím především pokusy, hledáním formy a vlastního uměleckého rukopisu. U studentů či čerstvých absolventů to je pochopitelné, u již víceméně zavedené značky (Holektiv) to trochu zarazilo. Ale popořádku.
…
Brněnští studenti Pierra Nadauda přivezli dvě komorní produkce, které předvedli v rámci večera nazvaného Brněnská líheň. Foto Facebook
Brněnští studenti Pierra Nadauda přivezli dvě komorní produkce, které předvedli v pátek 16. srpna v rámci večera nazvaného Brněnská líheň.
Jako první se představil Michal Nagy s duetem Sutura, ke kterému si přizval jako partnerku performerku Irinu Andreevu, zakladatelku a dnes jedinou stálou členku pražské skupiny fyzického divadla Teatr Novogo Fronta (TNF). Vznikl tak duet dvou typově i pohybově rozdílných osobností, zdůrazňující tak téma produkce – technokratický svět versus démoni v nás a kolem nás. Umělý svět vesrus živý. Pragmatismus versus sny a ideály. Nagy prezentuje onu technokratickou část. Představuje mladíka ovládajího a ovládaného tabletem a virtuálním protředím, zatímco Andreeva je záhadná bytost – možná je sen či fóbie – vystupující z jeho podvědomí a provokující jej k vlastnímu myšlení, aktivitě a především fantazii. Pro diváky znající ranou tvorbu TNF, to byla zajímavá konfrontace, neb Nagy jako by tak trochu zastupoval či evokoval Aleše Janáka, který s Andreevou dlouhou dobu vystupoval a jejich dueta se také časo pohybovala na rozhraní snu a reality, na rozhraní vnější manipulace a vnitřní svobody. Brněnská performance šla tak trochu v těchto šlépějích, nicméně generační rozdíl a performativní zkušenosti obou byly – pro první setkání – příliš velké, než aby mohl vzniknout rovnocenný, vzájemně jiskřivý duet. Oba spíše opatrně kroužili kolem sebe a vyhledávali styčné body, než aby se odvážněji do sebe“zakousli“ a vytvořili více než jen často používané, rutinní pohybové choreografie svírané předem daným konceptem. Performance tak nepřekročila rámec bakalářské produkce, pro niž je charakteristické pečlivé vypracování formy a úzkostné dodržování zvoleného konceptu. Autoři jej charakterizovali slovy: Šev mezi budoucností a minulostí. Šev mezi minulostí a vzpomínkou. Šev mezi vzpomínkou a snem. Šev mezi snem a bděním. Schází však odvaha a razance něco svými těly skrze dané téma prožít a vtáhnout diváka do dění před ním tak, aby jakékoli intelektuální myšlenky byl nucen opustit a s napětím sledoval jen a jen performery a jejich jednání. Z pohledu Iriny Andreevy se však jednalo o velmi sympatickou a od ní již dlouholetou snahu navázat kontakt s mladou generací performerů, spolupracovat s nimi a případně je vtahovat i do jejích vlastních produkcí. Třeba právě s Nagym by se jí to mohlo podařit. Pro český performerský rybník by to bylo jen dobře.
…
Druhou brněnskou produkci na LL – solo Daniela Kvašňovského Nivó – jsem bohužel z časových důvodů nemohl vidět celou, neb jsem zhruba v polovině musel odejít na jinou produkci. Z úvodní části, kterou jsem absolvoval, jsem si však odnesl velmi příjemný pocit z chytré, vtipné práce ohledávající možnosti soudobého klaunství a absurdního divadla ve spojení s fyzickým jednáním a závěsnou akrobacií. Kvašňovský vzal závěsné lano do hry jako svého partnera, který určuje, co a jak se bude dít, jak a kudy se performer bude pohybovat. Rozhodil po zemi několik provazů, jejichž konce byly zavěšeny z kopule stanu. Různě jejich trajektorie obcházel, zkoumal, respektoval jejich zauzlení, které pohybem celého těla obkresloval, čímž vznikala zajímavá – a vždy jiná – pohybová choreografie. A teprve postupně, pomalu se dobíral výšek závěsné techniky. Tak trochu připomínal Johanna Le Guillerma, který právě v těchto místech na konci devadesátých let se svým Cirque ici, v solové produkci Où ça?, ohmatával možnosti dialogu s neživými předměty. Nevím, jak produkce pokračovala, ale Kvašňovského myslím stojí za to sledovat. Pečlivý, vtipný a především – zdá se – inteligentní, tak trochu frigovský (deadpan) tvůrce, který ví, co chce, a který se k cíli dobírá adekvátními výrazovými prostředky.
…
O týden později jsem ve stanu č. 2 navštívil dvě pražské, svými členy (či spíše členkou) propojené produkce. Nejprve v úterý 27. srpna představila svou novou inscenaci nazvanou Božena již zavedená – a dle návštěvnosti a reakcí po představení zřejmě poměrně populární – dívčí skupina Holektiv existující od roku 2016, kdy se uvedla svou první celovečerní inscenací Study, jež vznikla ještě jako bakalářská práce na Katedře pantomimy HAMU pod vedením Adama Halaše. Svou domácí scénu toto dívčí trio poté našlo v pražské La Fabrice, kde uvedlo několik dodnes velmi úspěšných produkcí. Jejich nová práce nazvaná Božena je inspirovaná životem a charakterem první české pilotky Boženy Laglerové (1886-1941). Laglerová studovala na pěveckém oddělení pražské konzervatoře, kterou absolvovala v roce 1906. V letech 1907–1908 působila jako sólistka vinohradského divadla, roku 1909 odjela studovat zpěv do Paříže, ale onemocnění hlasivek její pěveckou kariéru ukončilo. V roce 1910 se v Praze pokusila o studium sochařství, nenaplňovalo ji to však, a tak ho opustila. Pod vlivem švagra PhDr. Václava Felixe, profesora Českého vysokého učení technického, nadšeného milovníka aviatiky, se začala zajímat o letectví a v reakci na nešťastnou lásku k mladému malíři, který od ní odešel studovat do Mnichova, se rozhodla proslavit se jako první česká pilotka, a tak jej svým věhlasem předstihnout. K pochopení toho, co na jevišti sledujeme, je myslím třeba aspoň tyto základní informace vědět.
Performerky v čele s hlavní protagonistkou Evou Starou totiž na jeviště v úvodu vtančí v bílých krinolínách a pokoušejí se o operní zpěv a jakousi – záměrně nemotornou – taneční kreaci. Poté se převléknou do leteckých kombinéz a seznamují se (a diváky) s létajícími či s letectvím propojenými objekty, aby nakonec samy vstoupily do létajícího – z kovových částí scény sestaveného – stroje, který před diváky sestrojí a s jednou z performerek vytáhnou do výše. A na konci s máváním mizí ve tmě. Nebojte se snít a své sny následujte, je zřejmým krédem a posláním této produkce. Problém však je, že se aktérkám nedaří vytvořit silnější scénické obrazy, pohybově nejsou příliš vynalézavé, scéna je toporná a objekty je neposlouchají. Dívky se snaží různým způsobem komunikovat s diváky, vtahovat je do dění, avšak daří se jim to jen s vypětím všech sil (diváků i hereček). Jako dialogický prostředek volí například malé kluzáky – v podstatě dětské hračky z polystyrénu, avšak neumějí je ovládat a nedokážou ani využívat nehodilostí jejich pohybu. Kluzáky jsou příliš rychlé, jejich pohyb nevypočitatelný, a tak místo aby je divák chytil a hodil zpět, dostane vesměs ránu do nosu a objekt mu spadne pod sedadlo. To by sice mohlo být také zdrojem humoru a kontaktu, o takový však zjevně Holektiv nestojí, nepočítá s ním a nerozehrává jej. Soubor důsledně buduje retro nostalgickou atmosféru doby prvních aviatiků, snílků a dobroduhů, životních outsiderů, kteří se dokážou vzepřít osudu a jít si za svým i za cenu pádů a modřin.
Takový svět a takové téma však vyžaduje především technickou preciznost nejen v pohybu a choreografiích, ale – a možná především – v použitých scénických prostředcích, tedy ve výpravě a objektech hry. Dovedu si velmi dobře představit, že produkce bude součástí dramaturgického plánu hradeckého divadla Drak, které se na práci s objektem specializuje. Jde však o loutkáře, kteří by každý objekt, každý detail na scéně pečlivě vypiplali, aby byl dokonale ovladatelný a umožňoval hercům i divákům vytvářet a vnímat krásu, ať výtvarnou či pohybovou, ať monumentalitu či miniaturnost, ať hravost či brutalitu, vždy však v přesně tvůrci zvolených dimenzích. Právě tento rozměr zatím produkcí výrazně schází. Z uvedení na LL, kde bylo navíc velké horko a dívky se v kostýmech doslova vařily, jsem měl dojem spíše nějaké projížděčky před závěrečnými zkouškami. Na inscenaci je ještě mnoho co dodělávat, aby se z ní stala produkce obdobně dotažená jako Kaffeeklatsch či Lov, jež v minulých letech prorážely čelo české performativní scény. Možná by se – v tématech feminismu – mohly performerky inspirovat i Francouzkami z Portés de Femmes a jejich produkcí Projet.PDF uváděnou ve stejný čas na LL. Myšlením a zaměřením na fyzické možnosti nového cirkusu s přesahem k jízlivě nahlíženému okolnímu světu i k sobě samým mi totiž obě party přišly velmi si blízké.
…
Následující den – ve středu 28. srpna – nabídlo ve stanu č. 2 specializovaném na českou scénu svou performanci nazvanou Dó duo Lukas Blaha & Eva Stará. Jelikož Eva Stará je hlavní protagonistkou Holektivu (v inscenaci Božena ztvárnila titulní postavu), nabídla produkce zajímavé srovnání různých stylů a přístupů. Zatímco Holektiv se ve svých produkcích snaží o grotesku a srozumitelný příběh (či aspoň situace), Dó (první práce dua) nabízí abstraktní dění a obrazy. Nezjišťoval jsem, odkud tvůrci název Dó vzali. Jelikož však v devadesátých letech u nás účinkovala ruská butó skupina stejného jména (a její protagonista sem stále zajíždí) a rusky dó znamená tao, odhaduji že vítr vane odtamtud. Sami tvůrci inscenaci charakterizují jako pohybovou poezii v jednoduchosti haiku, čímž v pametnících ihned vyvolávají vzpomínky na dávného Turbova Hanging Mana, který svou produkci charakterizoval obdobně. Oproti té však duo nevolí krátké – blackoutové – obrazy, ale nabízí spíše jakési chilloutové struktury dlouhých obrazů, ve kterých se jen nepatrně něco odehrává. Blaha je nejprve na jevišti sám s patnácti bílými žonglérskými míčky a různě s nimi nakládá. Pohazuje s nimi, pokládá je na zem, vytváří z nich různé geometrické struktury, tančí na nich či kolem nich. Pracuje s náhodou a nabízí i konkrétnější žonglérská čísla. Když mu některý míček upadne, nevadí. Vezme si jiný a začne znovu. Asi ve třetině zhruba hodinové produkce přichází Eva Stará, ale příliš se toho v náladě a přístupu k dění na jevišti nemění. Blaha svou partnerku vnímá spíše jako další objekt, který využívá pro své v čase a prostoru nekončící hraní – se svým tělem, s míčky a tentokrát i s živou partnerkou. Některá řešení jsou originální – například její paže, dlaně či pěsti jako dva z žonglovacích míčků -, jindy využije klasické žonglérské a pohybové prvky a spoléhá na neustálý tok obrazů. Eva Stará je mu konstruktivní, spolehlivou partnerkou, a tak před divákem vznikají i složitější pohybové struktury s akrobatickými prvky.
A jak v tichu a polotmě představení začalo, tak i končí. Partnerka mizí, performer zůstává se svými míčky sám. V konkurenci vesměs výrazově agresivních či přinejmenším na diváky kreativitou a různými tématy a pointami útočících produkcí je tato jakousi klidovou – chilloutovou – zónou diváckého oddechu. Zdráhám se nazvat ji poezií, spíše ji vnímám jako vhled do Blahova (a Evy Staré) myšlení a prvotní tvorby, kdy si oba osahávají terén svých možností a diváckých reakcí. Jako předzvěst věcí příštích. Právě taková tvorba by měla ve stanu č. 2 být a snad i byla.
Zítra letošní Letní Letná končí. Buďme zvědavi, s čím přijde za rok a co z letošních produkcí, kam a do jakých sfér vzklíčí.
///
Více o Letní Letné na i-DN:
…
Komentáře k článku: Ve stanech i pod hvězdami (No. 9)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
