Letošní Mateřinka a běh času
Jako „mateřinky“ se v českých loutkových divadlech původně pracovně označovaly komorní inscenace pro nejmenší, většinou uváděné v prostředí mateřské školy. Něžný název se pro tento typ inscenací, jejichž komornost byla dána nejen bezprostředním kontaktem s malými dětmi, ale i prostorem a technickými možnostmi mateřských školek, ujal. Jako „terminus technicus“ se začal užívat i v dramaturgických plánech, kdy se skladba titulů pro starší děti a mládež vyvažovala právě „mateřinkami“.
Snaha profesionálních loutkových divadel hrát pro nejmenší děti předškolního věku a tiché souboje s konkurencí různých agentážních skupin hrajících po školkách daly nakonec kolem roku 1972 vzniknout národní přehlídce a později festivalu, který od roku 1991 definitivně zakotvil v Liberci. Dnes už Mateřinku (18.–22. června 2019) vnímá odborná i laická veřejnost jako zavedený festival, který sice za pětadvacet ročníků neproměnil název, ale jinak v průběhu vývoje tvorby pro předškoláky proměnil svůj prostor a v řadě ohledů i charakter. Už se nehraje v mateřských školách, dětské publikum (s doprovodem rodičů či pedagogů) přichází naopak do divadel. Ne vždy tu ale naleznou tradičně uspořádané – tedy vzájemně oddělené – jeviště a hlediště. Čím dál tím častěji se využívá dispozičních proměn divadelního prostoru, ať už jeho zmenšením a zastřešením stanovou kupolí, sítí, umístěním diváků do kruhu přímo na jevišti či na podlaze sálu, nebo výrazným předělem mezi prostorem pro dětské publikum a jeho doprovod.
Nutnost podívat se na divadlo pro děti, jak se hraje a vyvíjí jinde, způsobila, že se Mateřinka z přehlídky tvorby československých a později českých profesionálních loutkových divadel pro děti předškolního věku pomalu a jistě proměnila ve festival mezinárodní.
Proměnila se ale v mnohém i poetika uváděných inscenací. Pokud jeviště svého času ovládla divadelně rozehrávaná výtvarná leporela vycházející z ilustrací či struktury dětských knížek či komické dvojice klaunů (v českých i slovenských loutkových divadlech se jich zvláště po úspěšných inscenacích Šla barvička na procházku, Potkal klauna potkal kloun, Kolíbá se velryba! Naivního divadla v Liberci vyrojila celá řada), dnes je tomu jinak. Zhruba před deseti lety se konečně i na Mateřinku dostala v zahraničí už notně diskutovaná „babies“ představení, která byla určena dětem „předmateřinkovského“ věku od narození do dvou a půl let (!). Diskutovalo se o nich na všech frontách, třeba nakolik je to divadlo inspirativní a nakolik jen bezobsažné hraní si s barvami, tvary a zvuky. Teprve čas prověřil, zda šlo o prchavou módu či přece jen o trend, který se snaží vést stále rychleji dospívající zvídavé dětské publikum ke vnímání umění. V současné době tomu je půl na půl. Některá divadla se přiklonila k rozvíjení možností „babies“ stylu (zejména ostravské Divadlo loutek a na Slovensku Bábkové divadlo na Rázcestí v Banské Bystrici, které bylo v tomto ohledu už před lety se svými „Batolárii“ průkopníkem), jiná – zejména Naivní divadlo Liberec – se vydala vlastní cestou. Na Mateřince inscenace pro nejmenší znovu obhájil především Belgičan Karel Van Ransbeeck. Zatím ve všech produkcích, které tu se svým souborem Theater de Spiegel předvedl (naposledy letos v oceněném představení Zvídavost), ukázal, že i v tomto typu divadla je třeba zapojit skutečně kvalitní kumšt ve všech punktech, srozumitelné situace i lehký příběh, aby se celek neschovával jen za uspávající ukolébavku pro děti nebo simulaci dětského koutku, kde si vyhrají více rodiče či herci než samy děti.
Právě inspirativní hravost se stala i na letošní Mateřince tím, co ocenili diváci bez rozdílu věku – ať už šlo o hravé rozvíjení fantazie spojené s hudebnímu nástroji, jejich zvuky a tvary provokujícími imaginaci, nebo o nelíčenou hravost navazující na divadelní možnosti dětských hraček. O tom svědčily obě inscenace Naivního divadla (Žluté – modrá – zelený a ŠŠŠŠ. ŠŠŠŠ. HŮŮŮ. HAF!), ale i překvapivě vyrovnaná inscenace Myši patří do nebe kladenského Lampionu. Hravost zde ale nebyla jen předstíraným hraním, kdy vzniká dojem, že si herci hrají jaksi sami pro sebe a totálně se ztrácí spontaneita celé akce. Řada inscenací naopak dokazovala, že je pro nejmenší diváky důležitá i haptická zkušenost a prostor pro svobodné jednání. (Příkladem za všechny byla na Mateřince uvedená inscenace Moment! Studia Damúza z Prahy.)
Kromě inscenací Mateřinka opět poskytla řadu dalších akcí – od výstav přes promítání filmů až po skutečnou atrakci pro celé město, kterou byl jak pochod obří loutky (Obří loutka – Rezavá rapsodie), tak především záchranná aeronautická mise sloní vzducholodi nazvaná Elefantelin, která několikrát denně startovala z libereckého náměstí. Liberecká Mateřinka na kontakt s městem nikdy nezapomíná a už od dob, kdy šlo z náměstí před radnicí sledovat nespočet letících nafukovacích slonů (slonic a slůňat), poskytuje obyvatelům města pocit spoluúčasti na festivalovém dění. Tentokráte se „smíšené publikum“ – od festivalových hostů po „civily“ – zapojilo do záchranné výpravy v simulovaném letu v útrobách slona. A ani fakt, že slon připomínal spíše ježka či mravenečníka, neubral celé akci na atraktivnosti.
Nejvíce cen nakonec porota ve vzácné shodě s publikem udělila Naivnímu divadlu, jehož tvorba se už dlouho vyznačuje dramaturgickou a scénografickou vynalézavostí a rozvíjením dětské fantazie bez laciného podbízení (vzpomeňme úspěch inscenace O beránkovi, který spadl z nebe, aplaudované u nás i v zahraničí publikem bez rozdílu věku). Letošní pětadvacátá Mateřinka, která se konala v předznamenání jubilea pořádajícího divadla (Naivní divadlo oslaví letos na podzim 70 let existence), nepřinesla sice zásadní zvrat ani posun v tvorbě pro „babies“ a děti předškolního věku, ale dala svou atmosférou a vstřícností řadu podnětů a otázek k uvažování o další podobě této větve loutkového divadla.
Komentáře k článku: Letošní Mateřinka a běh času
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)