Barokní krajinou do údolí a zpět
Kuks, místo zcela ojedinělé, plné vyváženého architektonického uspořádání. Kam oko pohlédne, tam barokní romantická krajina, za oknem ovce!
Středeční zahájení
Na festival Theatrum Kuks, jehož krédem je oživit šporkovskou tradici hudebního, divadelního a uměleckého centra, nabízí barokní a barokem inspirované umění v kulisách kukského areálu a okolí, jsem přijela se svou dcerou Mariannou, která už několik let fotografuje představení domovského souboru Geisslers Hofcomoedianten.
Slavnostního zahájení multižánrového festivalu Theatrum Kuks 2019 – festivalu Ctností a Neřestí ve středu 21. srpna se zhostila domovská scéna Geisslers Hofcomoedianten s inscenací Tři ženy a zamilovaný lovec vzniklou k 350. výročí narození jednoho z nejvýznamějších barokních malířů Petra Brandla. Režie se na text René Levínského ujal Petr Hašek, kmenový režisér souboru.
Překvapila mě dokonalá symbióza textu a režijního pojetí. Nádherný pohled! Na scéně defilují oživlé barokní obrazy Petra Brandla! S lehkostí žánru se před námi pohybují postavy v barokních křivkách – smyslné, lascivní, lačné, kruté, vydíratelné i vydírané – ve svých živočišných formách. Cítíme atmosféru vrcholného baroka, která je zúročena výbornou hudbou. Závěrečná zápletka je snad až příliš překombinovaná, ale ve výsledku nám autoři představují baroko v jeho základních atributech. Jsme svědci přesného pohledu na baroko – v extraktu napsaného i ztvárněného!
V nočních hodinách jsem na půdě hospitálu, která prý bývala místem posledního rozloučení se životem umírajících chovanců, ještě stihla inscenaci Raw z dílny studentů pražské KALD DAMU. Představení příjemné, osvěžující, jenom závěr s “vlastní babičkou” prozrazoval spíše nerozhodnost, jak inscenaci zakončit, jak si poradit s koncem. Lépe by snad bylo ušít hru na místní specialitu a skončit s umírajícím chovancem.
Čtvrtek 22. srpna
Bistro U zlatého Slunce. Průsečík setkávání! Zde bylo možno potkat v jakoukoliv dobu někoho z organizátorů či účinkujících. Zde jste se mohli dovědět, kdo bude co fotit, kdo co psát, do kdy se zkouší, kdo kde v ranních hodinách skončil, kam zajet, co koupit a kde sehnat programy. Po ránu zde Nicol, Petr, Lukáš, Katka, Anička, Marianna, Aleš, ještě znaveni nočními aktivitami, pravidelně začínali festivalovou vajíčkovou snídaní s životabudičnou kávou. Kouzlo této kavárny, umístěné v místech bývalého zámku, bylo hlavně v přijemných majitelích a také v nízkých cenách.
Z obrovské opulentní nabídky jsem zvolila výlet do kaple Zjevení Páně ve Smiřicích. Dobrá volba. Jaroslav Tůma, vysoce ceněný mistr svého řemesla, zahrál na unikátní barokní klavichord, na první pohled klenot, a na místní varhany “šité na míru” této kaple. Představil jak na slovo vzaté mistry Bacha a Myslivečka, tak i neznámého Jana Vojtěcha Maxanta.
Provázena jedinečnou atmosférou jsem pokračovala v odhalování dalších míst šporkovského regionu. Večer jsem zašla do prostorného šapitó na bluegrassovou kapelu Malina Brothers. Skupina se běžně barokem nezabývá, ale tentokrát, po výzvě českého muzikologa Stanislava Bohadla, doyaena a zakladatele festivalu, představili několik šporkovských arií. Objevili tak nový hudební směr: barokgrass!
Klobouk dolů! Každá skladba jiné pojetí, jiný témbr, pokaždé originální nápad. Výborná instrumentace a zaujetí, které se přeneslo i na posluchače. A co já velmi oceňuji – smysl pro humor! Krásné zakončení druhého dne.
Pátek 23. srpna
Krátký neplánovaný výlet jsme s Mariannou vymyslely po ránu – kde jinde než v bistru. Průvodcem nám byl Aleš Pospíšil. S jeho dokonalou znalostí okolních pamětihodností jsme z festivalu mnoho nezanedbaly a zvládly vše ve velmi krátkém čase. Seznámily jsme se s nádherným kuriozním zámkem Chvaletice a při pohledu na hrobku továrnické rodiny Dlabolů z roku 1911 přišla na řadu i funerální architektura. Zcela v rodinných tradicích – po stopách předků – jsme pátraly po židovské uličce ve Velké Bukovině, objevily tušené stopy po mezuze a nakonec se nadchly pohledem na krásný, zcela osamocený, vzdálený židovský hřibitov – jako by se rozhodl být sám…
Po návratu jsme ještě s odřenýma ušima doběhly skupinku, která se zúčastnila land-artové instalace zpřístupnění jednoho z pramenů léčivé kukské vody. Jak jsme zjistily, byl v těsné blízkosti Šporkovy knihovny – Domu filosofů. A nádherná rytina, umístěná v instalaci, dokládala jeho původ.
A pak už bylo té kulturní čtverylky dost! Cituji svého manžela, který poté, co jsme se poprvé zbavili obou našich dcer ve stejném okamžiku, po čtyřech dnech, prohlásil: Už mě ta kulturní čtverylka stála dost! Končím!
Následoval zasloužený odpočinek a po “budíčku” – předpremiéra nové inscenace souboru Geisslers Hofcomoedianten Robinsoni. Zdeněk Jecelín, autor i režisér v jedné osobě, si pro svou inscenaci zvolil téma přežití. To je věčné téma. Každý z nás se s ním vypořádává den co den. A různost povah, antipatie a animozity se ve výjmečných podmínkách ještě zveličují. Představení mělo atmosféru ryze předpremiérovou se všemi toho atributy. Všichni víme, co to znamená. Tentokrát byla provázena problémy s rekvizitami. A není divu, neboť jich bylo přehršle! Sama jsem si říkala, že to snad chce matematiku, aby to jeden zvládnul! Ale taky praxi, opakování a zafixování. Jistě se to poddá. Lapsusy s textem k těmto chvílím patří a problémy s chybějícími knoflíky u poklopce a neotevřitelnou krabičkou byly spíše k zasmání. Herci se s nimi zcela profesionálně vyrovnali. Skoro bych uvažovala o zachování těchto kiksů podle hesla: Lidi to maj rádi! Věřím, že inscenace bude mít úspěch.
Na Ensemble Damian jsem se velmi těšila, zejména po zhlédnutí loňské inscenace Vivaldovy kantaty La Glorie e Himeneo, která mě nadchla. Tentokrát se skladatelé Vít Zouhar a Tomáš Hanzlík představili volnou rekonstrukcí nedochované Monteverdiho opery L’Arianna a hudbu složili na dochované libreto. Představení provázely výborné pěvecké výkony, které vytvořily emočně silnou atmosféru. Hudební stránka produkce byla perfektně provedena, převažovala dokonalá souhra. Bohužel po režijni stránce už večer tak precizně nevyzněl. Scéna byla nedořešena. Plátno, na které se promítaly obrázky kolorující atmosféru, bylo umístěno příliš nízko a text s překladem libreta byl zakrýván hlavami zpěváků, takže se dal číst jen s velkými obtížemi. Ale přesto: hudebně dokonalá stránka večera nedostatky inscenace převážila.
Sobota 24. srpna
Dopoledne jsem se toulala barokní krajinou do údolí a zpět, od instalací k šapitó, užívala si výjmečných pohledů na malé roubené domky, na rozlehlé louky a ticho přerušované vyzváněním zvonů. Snažila jsem se zachytit atmosféru tohoto svérázného festivalu. Pozorovala jsem lidi, kteří sem jezdí často, i ty, kteří nasávají tuto specifickou atmosféru poprvé. Přece jen 300 let je tři sta let. Někde je to tu ukryto! Zašla jsem na Barokování a seznámila se s řezbářem Jiřím Nachlingerem, který představuje už čtvrtou generaci řezbářů v rodině. V jeho vystupování je cítit tradice, pokora a úcta k řemeslu. Jeho profesionalita, rozhled, přístup k projektům a znalosti mě dostaly.
Výsledek společného projektu – zatím jen polovinu z objednávky loutek z cyklu Ctnosti a Neřesti – jsme pak mohli zhlédnout odpoledne v představení domovského souboru Geisslers Hofcomoedianten pod vedením režiséra Petra Haška. V inscenaci Jedem s medem, třech příbězích o činech hrůzostrašných, děsivých i bohumilých a jedné spravedlnosti, už byly loutky v akci. Jiří Nachlinger prozradil, že sám Matyáš Braun byl výborný řezbář a že si návrhy nejdříve vyřezával ze dřeva. A tak cesta od dřeva přes kámen zpět ke dřevu měla svou logiku. Na jevišti to ovšem byl trochu problém. Na dálku si nekostýmované loutky jsou podobné, tím pádem ne tak dobře rozpoznatelné. Jinak ovšem dryjáčnické provedení kramářských písní sedne souboru jako ulité. Funkční scéna pomáhá hercům rozehrát mnoho zkratkovitých situací, pomáhá gagům a zcizovákům. A výrazná mimika, líčení a kostýmy podtrhují dynamičnost a atmosféru inscenace.
Večerní hodiny sobotního dne obsadil divadelní spolek Masopust a jeho inscenace Deník zloděje. Konečně jsem se dostala na tuto tolik opěvovanou produkci! V Praze jsem ji nestihla, a tak jsem pospíchala do maštale na specifickou jevištní báseň herce Miloslava Königa a hudebníka Martina Dohnala.
Geniální, naprosto excelentní výkon Miloslava Königa! Bez jeho hereckých schopností, mimořádného hlasového rozsahu, bez jeho pokorného intelektuálního přístupu si tuto inscenaci nedovedu vůbec představit. Musím se přiznat, že až tak daleko dojít je opravdu odvaha. Být schopen takové nenávisti vůči sobě samému, svým citům, vášním, svému uspořádání, svým vinám, hrůzám, děsům…
Být se sebou tak nespokojen, / a přesto hledat východisko. / Dojít až za samý konec, až na doraz, / a přesto hledat víru. / Dojít do absolutního zmaru. Tečka. Konec !
A přesto! Nakonec na tento existenciální žánr navázal vitální, extravagantní, excentrický, noční koncert kapely Tygroo. Instrumentace, obsazení a projev této kapely jsou zcela neformální, živé, hodně divadelní, perfektní! Prostě performance! Naprostý opak introvertního Deníku zloděje. To vypuštění páry bylo potřeba!
Rozloučila jsem se v bistru. Popovídala o novinkách, dozvěděla se pár drbů a s nostalgií i únavou odjížděla přes Josefov do Starého Plesa na hornový koncert před kaplí sv. Huberta. Bohužel jsem musela po začátku prchat do Prahy. Mohu pouze sdělit prvotní dojmy podle úvodních skladeb: byl krásný!
Závěrečné přemítání o festivalu Theatrum Kuks
Když se tolik věcí nakupí, člověk žasne, kolik nápaditých, talentovaných lidí v té české kotlině žije. Kolik žánrů v těchto pár dnech člověk uslyší a zhlédne! Od výtvarných projektů a instalací po různé druhy divadla a hudby, vážné i nevážné, až bujaré. Kolik zaujatých jedinců se podílí na tom, aby vše tak fugovalo! A to už osmnáct let! Klobouk dolů. Životnost divadelních spolků, divadel nebo spřízněných skupin, bývá většinou sedm, maximálně deset let. Pak se rozpadnou. Projevují se animozity, lidé se vzdalují, ztrácí se společná energie, důvody setkávání, existence.
Snad tomu pomáhá ono místo hospitálu Kuks, jeho genius loci. Obdivuhodná je vytrvalost zakladatele, muzikologa prof. Stanislava Bohadla, který je stále schopen objevovat nové souvislosti a nacházet další impulsy. Tomu se říká zaťatost! Obdivuhodná je herecká společnost Geisslers Hofcomoedianten, která v čele s Petrem Haškem a Katkou Bohadlovou převzala v roce 2017 produkčně-uměleckou organizaci festivalu a tu káru spolu táhne dál. Snad jim to vydrží!
Zlomte vaz!
///
Více o festivalu Theatrum Kuks na i-DN:
…
Více o festivalových inscenacích na i-DN:
Tři ženy a zamilovaný lovec – Zákonité setkání
Raw – Vahadla, pozor! (No. 2)
Deník zloděje – Deník zloděje
…
Komentáře k článku: Barokní krajinou do údolí a zpět
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jiřina Šulcová
Nedá mi to…
V plakátu k festivalu čtu jako podtitul „Baroko, jak jej nečekáte“. Nemá ale být „Baroko, jak je nečekáte“?
Tyto chyby ve středním rodu jsou časté, ale přece jen – festival je kulturní událostí a měl by si to pohlídat víc než jiní. Nebo už čeština dovoluje tyto jazykové odchylky? Můžete mi to, prosím, někdo osvětlit?
11.09.2019 (11.33), Trvalý odkaz komentáře,
,Josef Herman
Vážená paní Šulcová,
u zájmena ono ve čtvrtém pádě lze použít jeden ze tří tvarů: jej/je/ho. Zmiňovaný slogan by tudíž mohl znít „Baroko, jak jej neznáte“, „Baroko, jak je neznáte“ i „Baroko, jak ho neznáte“ – a vždy by to bylo správně.
S pozdravem Dagmar Pilařová, korektorka DN
20.09.2019 (13.29), Trvalý odkaz komentáře,
,