Divadelní noviny > Festivaly

Cirkus bez předsudků a nálepek

Festival Letní Letná už dlouho plní funkci platformy, která pomáhá rozšiřovat obzory zvláště českému divákovi a umožňuje mu pochopit, že cirkus je svébytným uměním. Letošní šestnáctý ročník (14. srpna – 1. září 2019) se nesl v duchu bourání stereotypů a klišé v rovině tematické, ale i estetické a ukázal, že cirkus může mít mnoho podob a forem, jež si nevystačí s nálepkami „tradiční“ nebo „nový“. Možná bude příště stačit jen označení „cirkus“.

Stejně tak už neplatí, že cirkus mohou dělat jen mladí, silní a krásní a že jsou disciplíny vysloveně mužské anebo ženské. A už vůbec není pravda, že by v takzvaném novém cirkuse nevystupovala zvířata. Zkrátka šestnáctý ročník festivalu ještě více zproblematizoval všechny charakteristiky, které nový cirkus dosud v České republice dostal.

Cirkusem proti klišé?

Unikátním projektem, který se letos na Letní Letné představil, byl Projet.PDF, inscenace uváděná pod hlavičkou Portés de Femmes, seskupení artistek působících v různých francouzských souborech. S režisérkou Virginií Baes se rozhodly vystavět inscenaci na principech párové akrobacie, tedy disciplíny ve většině případů předváděné mužem a ženou. Její ovládnutí čistě ženským kolektivem šestnácti artistek umožnilo nové technické uchopení jednotlivých triků a zároveň nabídlo nová témata k rozehrání – bez celé řady klišé, která tato disciplína v běžném podání ilustruje.

Nabízejí se zvláště témata související s ženami obecně. Artistky tak více či méně konkrétně tematizují mateřství, manželství, sexualitu, ale také prostituci nebo fyzické násilí páchané na ženách. Rovněž byla patrná snaha upozorňovat na stereotypy týkající se žen v cirkuse, například na zažitou představu o věku a vzhledu, kterou artistky z Portés de Femmes rozhodně úspěšně překonaly. V kolektivu jsou ženy různého věku i vzezření, dokonce i ženy těhotné.

Artistika tu slouží především k dokreslení atmosféry. Ta se dynamicky přelévá v obrazech gradujících od romanticky klidného, podbarveného portugalským zpěvem fados, ve kterém osm párů žen elegantně tančí ve slušivých šatech, až do zběsile anarchistického, v němž se ženy navzájem prohazují vzduchem a zachytávají v letu nebo stavějí třípatrové pyramidy ze svých těl.

Fyzicky vypjaté momenty střídají scény více činoherní, v nichž promlouvají jednotlivě některé z účinkujících, nebo hlasy žen ze záznamu. Mají být jakousi autentickou zpovědí. Ale právě ve chvílích, kdy jsou abstraktnější fyzické obrazy vystřídány obrazy nečekaně přímočarými a explikativními, naráží inscenace na neuralgický bod. Touha po obsahové hloubce je marná. Když se slovně dořekne to, co zatím bylo jen v náznacích ukázáno v zábavných i ohromujících artistických choreografiích, inscenace paradoxně zabředne do podobných klišé, na která se sama snaží upozornit.

Cirkus o cirkuse

Jako klišé by mohla působit i opakující se potřeba cirkusových souborů promlouvat skrze cirkus o cirkuse. Nicméně francouzskému Cirque Aïtal se tato dramaturgická volba v inscenaci Saison du Cirque vyplatila. Zakladatelé a hlavní představitelé souboru Victor Cathala a Kati Pikkarainen tentokrát ke spolupráci přizvali artisty z tradičního cirkusového prostředí, mezi nimi i rodinu Kanakových, kteří vynikají v disciplíně nazývané ruská tyč. V inscenaci účinkuje i francouzský krasojezdec Ludovic Baladin nebo finský žonglér Matias Salmenaho. Výčet disciplín jasně naznačuje, že se jedná o inscenaci z formálního hlediska pestrou, nehledě na to, že se v ní představí mistři svého řemesla. Zčásti se drží tradiční struktury cirkusových představení, která jsou sestavena z jednotlivých čísel nebo výstupů, ale zároveň ji rozbíjejí vtipnými intermezzy – živou hudbou, která v různých rytmech world music udává tempo, nebo klaunskou excentrikou.

Cirkusovému umění se tu však přirozeně dává velký prostor. Diváci tak nejsou ochuzeni o řemeslně virtuózně vystavěná čísla, v nichž náročnost graduje až do obdivuhodných formací. Na odiv kladli své umění především akrobatický pár Lena a Vasilii Kanakovi. Z pružné tyče podpírané rameny dvou silných mužů byli každý zvlášť vymršťováni do vzduchu, ve kterém protáčeli několikanásobná salta, a s naprostou přesností dopadali oběma nohama nebo celým tělem opět na pružnou tyč.

V kontrastu proti dokonalé cirkusové exhibici stála čísla párové akrobacie předváděná Victorem Cathalou a Kati Pikkarainen, která měla o něco více propracovanou dramaturgii, zvláště co se týče vymezení rolí. Cathala se stylizoval do role autoritativního cirkusového ředitele blíže nejmenovaného zchudlého cirkusu, k čemuž přímo odkazovaly kostýmy všech zúčastněných a obyčejnou hlínou posetá manéž. A právě z této hlíny se hned na začátku zrodil klaun, nebo spíše „klaunka“ Kati Pikkarainen. Úvodní scéna patřila k nejpůsobivějším obrazům celého představení nejen díky momentu překvapení, když se z hlíny vynořily nejdřív ruce, pak nohy a nakonec celé tělo, ale také vzhledem k okouzlení originálním režijním nápadem.

Cirque Aïtal dokázal, že i původní cirkusová estetika, proti níž se současní artisté a mnohdy i diváci radikálně vymezují, má své kouzlo. Nejedná se o kýčovitou nostalgii, ale o svěží a dynamický tvar, což je dáno především osobnostmi Victora Cathaly a Kati Pikkarainen, kteří oplývají hereckým i artistickým nadáním a dokážou gradovat nejen cirkusová čísla, ale také komické situace.

Tabarnak!

Asi málokterý Čech ví, co toto záhadné slovo, obsažené v názvu inscenace kanadského souboru Cirque Alfonse, znamená. Zjednodušeně by se dalo říci, že jde o slangový výraz v kanadské francouzštině vzniklý z pojmu „tabernacle“, což byl kabinet pro ukládání propriet nutných k oslavě eucharistie. Dnes je ale „tabarnak“ používán jako vulgarismus v celé své rozmanitosti, obvykle k zesílení emoce, nejčastěji negativní. Je tedy evidentní, že v kanadském frankofonním kontextu může inscenace rezonovat jinak než v českém, třeba i provokovat, protože karikuje témata související s církví. České publikum ale zvedla ze židlí zvláště díky energické a zároveň přesné souhře čtyř akrobatů a dvou akrobatek, zdatných rovněž pěvecky a tanečně.

Soubor byl založen v roce 2006 jako rodinný podnik příslušníků rodu Carabinier Lépine a jejich přátel, a třebaže rodinný charakter odkazuje spíše k tradičnímu cirkusovému modelu, Cirque Alfonse se programově nevymezuje ani jako nový cirkus, ani jako cirkus tradiční. Po elektro kabaretu Barbu, který uvedli na Letní Letné v roce 2017, se soubor opět vrátil ke quebecké regionální tematice, v jejímž duchu se nesla úspěšná inscenace Timber! z roku 2010, taktéž režírovaná quebeckým choreografem Alainem Francoeurem.

Základem celého cirkusového rejdění je tentokrát quebecký folklor, taneční i hudební, umně aranžovaný do osobité a divácky přitažlivé formy. Tabarnak je hudebně cirkusová groteska sestavená do formátu kabaretu, kdy cirkusová čísla doprovázená živou hudbou střídají komentované scénky. (O komentáře se postará jeden z hudebníků, který se pro festival naučil text v češtině.)

Pro Cirque Alfonse je typický multidisciplinární přístup. V inscenaci jsou tak zastoupeny techniky, jako je vysutá perš neboli čínská tyč, kterou balancují na ramenou dva aktéři, zatímco přímo na tyči synchronizovaně předvádějí choreografii dvě artistky. Všichni jsou zdatní akrobaté, což dokazují i v závěru na takzvané ruské houpačce, kterou se nechávají vymršťovat do vzduchu, aby v něm mohli protáčet salta.

Tématem, jež se odráží nejvíce ve výtvarné složce, je vše související s církví, kostelem a životem kolem něj. Šestice se ocitá ve stylizované kapli s oltářem, který ale rázem promění ve funkční akrobatické nářadí, na němž ekvilibristicky balancuje. Řada cirkusových disciplín je využita jako komická metafora různých církevních obřadů, od nedělní mše až po křest, přičemž i kropenky se mohou stát funkční pomůckou pro žonglování. Vše je předváděno s řádnou dávkou nadsázky, humoru i nekorektnosti. Hluboká sdělení, nebo snad kritickou reflexi současné církve, v inscenaci nehledejme.

Cirkus, který vás naučí přestat se bát

Za vrchol letošního ročníku považuji inscenaci Strach – a fear song, která v sobě kloubí citlivé režijní uchopení tématu, obsaženého už v názvu inscenace, a formálně vyvážený scénický tvar. Režisér Patrick Masset, zakladatel a umělecký vedoucí belgického souboru Théâtre d’Un Jour, spojil jako základní výrazové prostředky párovou akrobacii a zpěv. Je to inscenace, ve které se mísí maximální důvěra tří akrobatů – Airelle Caen, Guillauma Sendrona a Denise Dulona – se znělým hlasem zpěvačky Julie Calbete.

Artisté jsou původně z Compagnie XY, což je soubor s dlouholetou tradicí založený na párové akrobacii a soudržnosti kolektivu. A s touto filosofií vstupují i do inscenace Strach – a fear song. Symbolika představení spočívá v tom, že tři akrobaté nejrůznějšími způsoby nosí a podpírají zpěvačku i sebe navzájem. Jsou tedy těly, prostřednictvím nichž promlouvá jeden hlas. Silné audiovizuální podněty člověka zasáhnou silněji než vyřčené slovo. Zpěv v kombinaci s pohybem těla vytváří zcela unikátní scénický jazyk.

Inscenace je básní i lyrickým obrazem o blízkosti i odloučení, o strachu z nočních můr i ze smrti. Je silným emocionálním zážitkem se spirituálním přesahem, umocněným fyzickým prožitkem.

Hraje se v malém šapitó, které vypadá jako jurta. Vejde se sem něco málo přes dvě stě diváků, již sedí v těsné blízkosti artistů vystupujících v prostorově úsporné manéži. Aktéři jsou tak doslova na dosah a ani oni sami se nebrání kontaktu s diváky, přičemž hranice mezi hledištěm a manéží je nezřídka porušována. Z pestrých variací párové akrobacie jsou ohromující především třípatrové lidské pyramidy, kdy na vrcholu stojí vzpřímená Airelle Caen a téměř se dotýká vrcholu šapitó. Kromě virtuózní a na milimetr přesně provedené akrobacie (což si vyžádal značně stísněný prostor) pracuje trojice kupříkladu s maskami, které je rázem promění v rozzuřené psy. Tato scéna, která má navodit strach z nočních můr, patří k nejautentičtějším zážitkům z představení. Vše se odehrává v přítmí, jímž sem tam probleskuje intimní světelný design, někdy postačí i pouhá svíčka.

Na řadu přijde i přímá interakce s diváky, kdy se od nich akrobaté a zpěvačka nechávají podpírat a zkoušejí tak svou důvěru v ně. Role se ale znenadání otočí a je na jednom z diváků, aby důvěřoval čtveřici účinkujících, kteří jedince vyzvou, aby přešel manéž přes jejich těla. Když se počáteční nedůvěra a strach rázem promění v maximální odevzdání situaci, je to až dojemné. Inscenace Strach – a fear song naučí diváky přestat se bát.

• Autor: Veronika Štefanová
• Publikováno: 15. září 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Cirkus bez předsudků a nálepek

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ