Autor, nebo interpret?
Kulatý stůl Divadelních novin o režisérovi v autorském zákoně
Kresba karikující režisérskou aktivitu Josefa Šmahy, převzaté z Dějin českého divadla III, vyd. Academia 1977, str. 235
U Kulatého stolu se na dálku (přes sdílený soubor) sešli tři právníci, JUDr. Mgr. Rudolf Leška, Ph.D., LL.M., advokát (Štaidl Leška advokáti), teatrolog, odborný asistent pro autorské a mediální právo na Vysoké škole finanční a správní, odborný pracovník pro výzkum umění a kulturních průmyslů na katedře divadelních a filmových studií FF UP, předseda učené společnosti pro autorské právo ALAI Česká republika, prof. JUDr. Jiří Srstka, právník, ředitel agentury DILIA a profesor DAMU, který diskusi inicioval, a JUDr. Pavel Zeman, vedoucí samostatného oddělení autorského práva na Ministerstvu kultury, názorem přispěl režisér a ředitel Městského divadla v Brně Stanislav Moša, uměnovědným pohledem právníky provokoval a diskusi moderoval šéfredaktor Divadelních novin Josef Herman.
Pozice divadelního režiséra v současném zákoně
Josef Herman: Jak je v autorském zákoně upravena profese divadelního režiséra?
Jiří Srstka: Autorský zákon stanoví v § 67 odst. 1, že režisér je výkonný umělec. Netýká se to tedy pouze divadelního režiséra, ale i třeba režiséra rozhlasového nebo režiséra dabingu. Režisér audiovizuálního díla je v autorském zákoně pojímán odchylně, respektive speciálně s tím, že je za autora považován.
Rudolf Leška: Režisér je takové v(d)ěčné autorskoprávní téma a pravidlo, že filmový a televizní režisér jsou autory (v zákoně teprve od roku 2000), mělo udělat tečku za akademickými diskusemi na toto téma, včetně otázky možného spoluautorství ostatních tvůrců. Byla to hlavně odpověď předkladatele (ministerstva kultury) na poptávku audiovizuální praxe. Potřebu zabývat se nějak výslovně ostatními režiséry evidentně neměl. Právníci říkají, že to je právní fikce (tedy zákonem stanovená fikce autorství bez ohledu na to, jak je tomu ve skutečnosti), což je myslím uměnovědně nesmysl – režisér v audiovizi (stejně jako na divadle nebo v rozhlase) je prostě jediný autorský subjekt, který tvaruje audiovizuální dílo, a zákon to jenom vzal na vědomí. V tomto ohledu je ale zmíněný § 67 takový maličký nonsens.
Pavel Zeman: Dovolím si upřesnit, že právní fikce, že autorem audiovizuálního díla je jeho režisér, nebyla žádnou odpovědí MK ČR na poptávku filmařů, ale závaznou transpozicí unijní směrnice.
Rudolf Leška: Evropské (unijní) právo již od roku 1992 stanoví, že režisér musí být považován buď za autora, nebo za jednoho z autorů audiovizuálního díla, přičemž za spoluautora může být považována i právnická osoba (producent). MK ČR tehdy myslím správně zvolilo nejlepší z mnoha různých variant, které směrnice členským státům dovolovala.
Josef Herman: Jak, kdy a s jakým zdůvodněním se toto pojetí divadelního režiséra dostalo do autorského zákona?
Jiří Srstka: Režisér jako výkonný umělec se objevil v autorskoprávní úpravě přijetím zbrusu nového autorského zákona č. 121/2000 Sb., který je platný a účinný od 1. 12. 2000. Do dnešního dne bylo přijato mnoho jeho novel, ale žádná z nich ustanovení o režisérovi jako výkonném umělci nezměnila. „Autorem“ návrhu nového autorského zákona bylo MK ČR, které má autorský zákon jako takový v legislativní gesci. Režisér byl jednoduše pojat jako interpretační umělec, který provádí umělecké dílo.
Rudolf Leška: V ministerském návrhu toto vůbec nebylo. Dalo detektivní práci to zjistit, ale ustanovení o režisérovi jako výkonném umělci vložil do návrhu zákona kulturní výbor PS PČR z iniciativy poslance Petra Plevy (ODS), který dříve působil jako rozhlasový režisér a měl mylný dojem, že tvorba rozhlasového režiséra nebude vůbec požívat ochrany, pokud jej on svým legislativním umem nezachrání. Takže nám vytvořil legislativní paskvil, který původně na divadelního režiséra ani nemířil a který odporuje ustanovení o režisérovi v audiovizi. Předkládající ministerstvo mělo samozřejmě ve sněmovně tomuto návrhu oponovat, ale je možné, že jej samo přehlédlo.
Josef Herman: Aha, pak pochybuji, jestli je ještě co diskutovat. Přesto: jestliže pěvec zpívá part, je interpretačním umělcem, který musí ovládat příslušné umělecké dovednosti. Které dovednosti ovládá režisér jako interpretační umělec?
Jiří Srstka: Vaše otázka je téma na disertační práci. Svoji představu o dovednostech divadelního režiséra nebudu rozepisovat. Musel bych totiž být stručný a tím pádem i nepřesný.
Výkonný umělec, nebo autor?
Josef Herman: Existuje definice, podle níž se rozlišuje výkonný umělec a autor?
Jiří Srstka: Výkonný umělec provádí (interpretuje) umělecké (autorské) dílo, kdežto autor ho vytváří. To dílo musí objektivně splňovat kritéria daná autorským zákonem v § 2 odst. 1. Tedy musí se jednat v našem případě o dílo umělecké (jde o formu vyjádření díla, nikoli o kvalitu), o jedinečný výsledek tvůrčí činnosti autora (neopakovatelné) a musí být vyjádřeno v objektivně vnímatelné podobě.
Rudolf Leška: Zákon příliš uspokojivou definici nenabízí, navíc je značně transformována činností soudů (hlavně Soudního dvora EU, který náš koncept autorského díla značně proměnil). Zákon by měl zmínit základní pojmové znaky, zbytek je věc právní teorie, která nabízí hned několik různých definic rozlišujících mezi autorskou tvorbou (jejímž výsledkem je dílo) a její interpretací (jejímž výsledkem je výkon). Nejjednodušší je položit si otázku, zda může být výsledek činnosti reprodukován někým jiným nezávisle na původci, a podívat se na to, jak vzniká – zda živou realizací (tj. vzniká činností), nebo zda může vzniknout nezávisle na divákovi a po svém dokončení mu být předveden (tj. důležitý je zde až výsledek a nikoli činnost sama, jako u uměleckého výkonu).
Josef Herman: Představa, že režisér jen uvádí na scénu dílo dramatika, tedy že vůbec lze uměleckou tvorbu rozdělit na „autorství“ a „výkonné umění“, dnes neplatí ani v praxi nejtradicionalističtější podoby operního divadla. Potíž vidím v tom, že autorský zákon neuznává existenci „divadelního díla“, a proto nepotřebuje znát jeho „autora“.
Rudolf Leška: Zákon se dívá na každou uměleckou interpretaci tak, že novým a novým prováděním díla vzniká vždy nový a nový neopakovatelný umělecký výkon. Ano, je za ním koncepce, ale pokud vůbec, pak je dílem režiséra (rozumíme-li koncepcí určení charakteristik postavy atd.). Pokud někdo napodobuje cizí umělecký výkon (protože paroduje, vzdává hold nebo se učí), nedopouští se plagiarismu, naopak sám podává nový umělecký výkon, jakkoli by jej třeba kritika hodnotila méně. Ochrana uměleckého výkonu souvisí s ochranou osobnosti – chrání se zde osobní umělecký projev, nikoli autorská tvorba. Dirigent, zpěvák i herec každý večer provádějí své výkony a pokaždé individuálně a po svém, i když sledují domluvenou koncepci (to je právně nepodstatné). Jde o činnost samu, která je zde chráněna. U autorské tvorby je chráněn naopak její výsledek a je úplně jedno, jak k němu autor dospěl, jestli za hodinu nebo za dva roky (tj. samotná činnost je zde nedůležitá). Výkonným umělcem je ten, kdo živě provádí umělecké dílo, stačí i neumětelské provedení. Otázka dovednosti je pro právo nepodstatná, výkonným umělcem bude i člověk, který drží housle poprvé, stejně jako je autorem kreslící si pětileté dítě. Co ovšem režiséra od interpreta právně odlišuje, je právě absence provedení v reálném čase. On vytvoří koncepci a tuto nazkouší (tato inscenace je pak jeho divadelní dílo), ale na skutečný průběh představení nemá – na rozdíl například od dirigenta – vliv.
Josef Herman: Vaše vymezení je exaktní, ale jak to řeší autorský zákon?
Jiří Srstka: Nijak. Je tam jen stručně stanoveno, že autorem audiovizuálního díla je jeho režisér s tím, že audiovizuální dílo je dílo vytvořené uspořádáním děl audiovizuálně užitých.
Rudolf Leška: Zdráhám se říct, že je podle zákona divadelní režisér výkonným umělcem – zákon nic takového neříká. Vrchní soud se k takové interpretaci zákona v jednom případě (týkal se sporu režiséra Michaela Taranta s kladenským divadlem) přiklonil, ale Nejvyšší soud se tím nikdy nezabýval – onen legislativní paskvil zmiňující režiséra je nutno korigovat ústavním příkazem ochrany umělecké autorské tvorby. Je-li skutkově prokázáno (například uměnovědným znaleckým zkoumáním), že režisér inscenace ji vytvořil svou původní tvůrčí činností, pak nelze než konstatovat, že inscenace je autorským dílem a nikoli uměleckým výkonem.
Pavel Zeman: Tomuto vyjádření z úst právníka nerozumím. Pokud jde o (prozatím jedinou) judikaturu použitelnou k výkladu daného problému, zmíněný Vrchní soud v Praze už se v roce 2001 jednoznačně vyjádřil, a to tak, že divadelní režie není autorským dílem, nýbrž uměleckým výkonem. A tomu přesně odpovídá i uvedené ustanovení § 67 odst. 1 platného autorského zákona.
Rudolf Leška: Jistě, ale autorský zákon z roku 2000 nemohl být tímto rozhodnutím inspirován. Rozhodnutí je s celou věcí hotovo v jedné větě – bohužel vůbec postrádám, že by se soud zabýval povahou divadelní režie a tím, proč naplňuje znaky uměleckého výkonu a nikoli autorského díla.
Josef Herman: Může to někdo z vás upřesnit? Z teatrologického hlediska je rozhodnutí nesmyslné.
Pavel Zeman: Soud (v judikátu 3 Co 22/2001) věc v daném případě posoudil tak, že žalobce jako divadelní režisér prováděl cizí díla, což nutně znamená, že tak prováděl umělecký výkon – divadelní režii. Zároveň dospěl k závěru, že žalobci (který podle dikce rozsudku byl při své činnosti nepochybně tvůrčím pracovníkem) jako výkonnému umělci vzniklo v souladu s autorským zákonem právo na odměnu výkonného umělce. Tím nechci polemizovat s možným odlišným názorem. Myslím ale, že stávající právní úprava každopádně poskytuje dostatečný prostor pro praktické řešení pozice divadelních režisérů, včetně náležitého finančního docenění jejich tvůrčího přínosu, o což obyčejně jde teprve v první řadě.
Rudolf Leška: Problém toho odůvodnění vidím hlavně v tom, že ve stejném duchu může „provádět“ filmový režisér literární dílo, ale umělecký výkon to není. Myslím, že soud to prostě špatně uchopil.
Josef Herman: Právě. I operní skladatel může v této logice „provádět“ literární či jakékoli jiné dílo. Lze ale inscenaci, když na rozdíl od audiovizuálního dle zákona nemá autora, vůbec považovat za artefakt? A lze považovat divadlo za umělecký druh, pokud nemá svůj artefakt?
Co je artefaktem divadelního umění?
Jiří Srstka: Divadelní inscenaci jako takovou autorský zákon vůbec neřeší, respektive nezná. Vychází zřejmě z toho, že v divadelní inscenaci je spojeno několik autorských děl a užití každého takového díla musí být podloženo licencí od autora a jeho souhlasem s tím, že jeho dílo bude spojeno v divadelní inscenaci s díly dalšími. Ona díla spojená v inscenaci jsou díla umělecká, takže jde o spojení artefaktů a pochopitelně i výkonů výkonných umělců.
Rudolf Leška: Souhlasím s Josefem Hermanem, ani já v tom nevidím rozdíl. Skutečnost, že inscenaci zákon nezmiňuje, nic neznamená. V aktuálním autorském zákoně vnímám ale pozitivně alespoň terminologickou změnu v tom, že proti předchozímu zákonu nepoužívá pojem divadelní dílo pro označení dramatu, tedy textu hry. Nový slovenský autorský zákon nyní naopak zavedl pojem divadelní dílo a režiséra označuje výslovně za jednoho z jeho autorů, byť nikoli za autora jediného: Divadelným dielom je najmä inscenované dramatické dielo s hudbou alebo bez hudby, pantomíma a inscenovaná tanečná choreografia alebo iná choreografia; jeho autorom je najmä jeho režisér, ktorý toto dielo vytvoril tvorivou duševnou činnosťou.
Josef Herman: Díla spojená v inscenaci dala jméno jednomu druhu hudebního divadla: opera je množné číslo od slova opus. V divadelní praxi byl odjakživa zapotřebí přinejmenším koordinátor, aby určil konkrétní způsob spojení různých děl, nasměrování k ucelené podobě a výpovědi: chorrégos, mašinista, principál společnosti, také autor dramatu. Dnes mu říkáme režisér. Ale opakuji: jestliže inscenace je pouze soubor uměleckých děl, existuje vůbec umění zvané divadlo?
Jiří Srstka: Asi jsem se v předchozí odpovědi nevyjádřil úplně sdělně, ale znovu podtrhuji, že divadelní inscenaci tvoří nejrůznější artefakty – autorská díla a výkony výkonných umělců s tím, že je vše navzájem spojeno či propojeno do jedné divadelní inscenace. Vy v nadsázce používáte pro režiséra výraz koordinátor a vlastně z hlediska legislativců nejste daleko od pravdy. Schválně to jejich slovy nadsadím – v čem je tedy autorský přínos divadelního režiséra, když vlastně „jenom“ spojuje umělecká díla a výkony výkonných umělců? Nejednalo by se pak o dílo souborné podle § 2 odst. 5 autorského zákona? Bylo by to sice trochu prkenné, ale hlavní překážkou pro tento pohled je uvedení režiséra jako výkonného umělce ve shora citovaném ustanovení.
Josef Herman: Jevištní poetika byla do sklonku 19. století určena nikoli konkrétním tvůrcem inscenace, ale psanými i nepsanými jevištními pravidly. Jenže i ta musel vytvořit někdo, koho musíme považovat za „autora“ (nejznámější je asi spisek J. W. Goetha). Současná funkce režiséra jako ústředního tvůrčího subjektu inscenace se datuje od doby, kdy se v umění začala vyžadovat originalita a konkrétnost, tedy od realismu. Režisér se stal nezbytným tvůrcem konkrétního jevištního řešení, tedy autorem v rovině koncepční i v rovině výkonné. Reflektuje to tvorba i teorie divadla déle než sto let. Což ve mně znovu vzbuzuje zvědavost dozvědět se, jak se podle mého názoru diluviální pojetí teorie inscenace promítlo do současného autorského zákona. Osvětlí mi to někdo?
Jiří Srstka: Já vám to rozhodně neosvětlím, protože jsme každý někde jinde – já v autorském právu, vy v uměnovědných oborech. Naše tvrzení se tak nemohou potkat a tím pádem nelze jedno vyvracet druhým. S vaším hodnocením profese režiséra souhlasím, ale to je tak vše. To, co říkáte, může sloužit právě k tomu, aby se MK ČR, vláda ČR a Parlament ČR rozhoupaly a konečně vyhodily z předmětného ustanovení slovo režisér. Vaše otázka, která je vlastně sdělením, může sloužit jako dobrý podkladový materiál pro instituce shora uvedené. Nemohu si však neodpustit jednu poznámku. Skutečně ne všechno je regulováno právem. Existují nepočítané vztahy, jež vůbec právem pojednány nejsou, jde o tzv. praeter legem. Ale tato společnost je přesvědčena, že skoro všechno musí být právem „pokryto“. To je cesta do pekel.
Rudolf Leška: Doufám, že umění zvané divadlo existuje, zákonodárce nemá sílu změnit sociální realitu a prizmatem této reality bychom měli také zákon číst.
Josef Herman: Jenže ochrana duševního vlastnictví přece pokryta být musí. Ona zúčastněná díla jsou vyjadřovacími prostředky, jimiž režisér tvoří artefakt s estetickou i významovou výpovědí, v rovině konceptu i prakticky – on je většinou i spoluautorem všeho, co do inscenace vstupuje, dnes často jako autor nebo úpravce textu, a prakticky vždycky je spoluautorem hereckých postav.
Rudolf Leška: Právník zbystří u spoluautorství hereckých postav. To je složitá kategorie a neshodne se na ní ani divadelní věda. Považoval bych režiséra rozhodně za jediného autora divadelního díla, který je pro podobu inscenace určující a sám též rozhoduje, co v ní bude a co ne. Součástí jeho tvorby je též koncepce postav. Nicméně konkrétní realizace postavy na jevišti, to už je umělecký výkon herce. Pojmu herecká tvorba se v právu vyhýbám, protože mlží rozdíl mezi autorskou tvorbou (dramatika, režiséra) a interpretací jimi dané charakteristiky postavy. Ostatní tvůrci, jejichž díla se spojují v divadelní inscenaci (dramatik, scénograf, skladatel atd.), jsou pouze autory divadelně užitých děl, nestávají se spoluautory inscenace – stejně to platí ve filmu. Dokonce ani nemusí žít v době, kdy režisér inscenaci zkouší, což pojmově vylučuje spoluautorský vklad.
Josef Herman: No to zase bystřím jako teatrolog. Sice divadelní režisér není spoluautorem herecké postavy v té míře jako v audiovizuálním díle (tam postavu výrazně tvoří záběr, střih, různé techniky atd.), nicméně i na jevišti výrazně ovlivňuje nejen koncepci, ale i konkrétní provedení postavy. To je realita.
Ochrana režiséra jako autora inscenace
Josef Herman: Podle mých zkušeností potřebujeme v autorském zákoně ochránit dílo režiséra, které je stejného druhu jako v případě jiných uměleckých tvůrců. Jak se tato ochrana řešila do roku 1989?
Jiří Srstka: Autorské zákony byly přijímány v letech 1895, 1926, 1953, 1965 a již zmiňovaný autorský zákon v roce 2000. Ani jeden z nich, kromě toho posledního, se jakkoli o divadelním režisérovi nezmiňoval, pokud vůbec, tak o díle divadelním (zákon č. 35/1965 Sb.). Pro pořádek dlužno dodat, že zákony z let 1895 a 1926 se jmenovaly zákony o právu původcovském, což byl výraz adekvátní dnešnímu výrazu právo autorské.
Rudolf Leška: Považuji ostatně za ideální, aby autorský zákon pouze obecně vymezil, co autorské dílo je. Chápání, co je tvorba a co ne, se vývojem mění – zákon se kvůli tomu měnit nemusí.
Josef Herman: Jak se řeší autorskoprávní pojetí režiséra v zahraničí? Včetně Slovenska?
Jiří Srstka: Slovenský autorský zákon jednoduše v oddíle týkajícím se výkonných umělců režiséra vůbec nezmiňuje. Myslím, že to je elegantní řešení. Jinak je úprava v členských státech EU velice různorodá, ale v souhrnu se podobá tomu slovenskému řešení.
Rudolf Leška: Jen bych upřesnil, že na Slovensku mají od roku 2015 nový autorský zákon, který režiséra výslovně považuje za jednoho z autorů inscenace (stejně tak filmového režiséra považuje pouze za jednoho z autorů – dle mého názoru nesprávně a s mnoha nedomyšlenými praktickými dopady, které zde není prostor zmiňovat). V Německu uspěli režiséři s uznáním autorské povahy své tvorby před soudy. Například Peter Konwitschny žaloval drážďanskou operu za zásah do díla, protože mu v silvestrovském představení zcenzurovali drastické válečné výjevy v inscenaci Čardášové princezny – soud mu dal jako autorovi za pravdu a divadlu takový postup zakázal.
Josef Herman: Proč se postavení režiséra v naší autorské legislativě znovu neřeší?
Rudolf Leška: Hlavním důvodem je dle mého názoru neexistující poptávka praxe. Audiovize, kde jde o desítky i stovky milionů korun a vypořádání práv musí být nezpochybnitelné, byl tento problém vnímán mnohem palčivěji a ministerstvo jej vnímalo. APD ani nikdo jiný dle mého názoru žádný formální podnět ministerstvu nikdy nedal. Na druhou stranu dávám Jiřímu za pravdu, že zákon opravdu nemusí řešit vše. Kdyby pan poslanec Pleva netoužil vše vyřešit v zákoně, nepřipravil by režiséry o dobrou možnost přesvědčit soud, že jejich tvorba je stejně původní jako jakákoli jiná autorská tvorba. Zákon prostě musí být obecný a neupravovat kazuisticky všechno možné, považuji to za legislativně krajně nevhodné. Jak už výše uvedl Jiří Srstka.
Pavel Zeman: Mohu potvrdit, že hlavním důvodem stavu je neexistující poptávka ho změnit. Za patnáct let působení v této funkci na MK ČR jsem nezaznamenal žádnou zřetelnou indikaci zájmu o takovou legislativní změnu. Nelze vyloučit, že k nějakému vývoji může dojít v budoucnu i v návaznosti na aktivity ve Světové organizaci duševního vlastnictví WIPO. V autorskoprávním výboru této organizace byl totiž nedávno předložen k diskusi právě k ochraně práv divadelních režisérů návrh Ruské federace vycházející z tamní úpravy této problematiky. Pod označením SCCR/35/8 je dostupný v několika světových jazycích na stránkách WIPO na adrese https://www.wipo.int/edocs/mdocs/copyright/en/sccr_35/sccr_35_8.pdf.
Rudolf Leška: Podstata ruského návrhu spočívá v tom, že by měl být režisér chráněn jako výkonný umělec, což už v ČR máme a což lze i z pohledu právní úpravy v některých zemích považovat za krok zpět. WIPO zadalo na to téma studii a uvidíme, kam se věc na mezinárodní půdě vyvine. Nemůžu si ale odpustit poznámku, že Ruská federace by režisérům nejvíce prospěla, kdyby je neposílala do vězení.
Jiří Srstka: Pokud si dobře vzpomínám, tak DILIA před novelami autorského zákona v letech 2006 a 2017 v rámci veřejných konzultací navrhovala, aby byl režisér vyjmut z výčtu výkonných umělců podle § 67 odst. 1 autorského zákona. MK ČR vždy tento návrh přešlo mlčením a do návrhu novely ho neobsáhlo.
Co na to divadelní praxe?
Stanislav Moša: Před více než dvaceti lety mi jeden kolega režisér, o dvě generace starší, vyprávěl (nechci ho jmenovat), jak se ještě po druhé světové režírovalo v Divadle na Vinohradech. Tak… povídá režisér, kterému můj kolega asistoval, dvěma hercům stojícím na jevišti kolem lavičky, … ty, Maruško, přijdeš… (po dlouhém přemýšlení) … zprava a ty, Jeníčku… (po ještě delším přemýšlení) … zleva. Maruško, ty se posadíš na lavičku napravo a ty, Jeníčku, nalevo. A pak, děti, začne co? Začne dialog! A milý režisér hned poté usnul… Pojďme ještě o pár let zpět, kdy se v divadlech ctily pondělky jako volné dny. V úterý se odehrály první čtené zkoušky, ve středu se aranžovalo, ve čtvrtek proběhla hlavní a generální zkouška a v pátek byla premiéra. Sobota repríza, když se to povedlo, tak v neděli další. V pondělí volno. V úterý čtená zkouška pro novou premiéru. Atd. Nápověda měla ve své budce kromě textu barevné tužky – Josef byl modrá, Hanička červená atd. Nápověda napovídala i aranžmá. Nehrálo se v komplikovaných dekoracích a představitel hlavní role vždycky mohl usednout na židli před nápovědní budku a tam za významné pomoci nápovědy zrealizovat svůj výkon. Diváci byli vděčni za jakékoli zprostředkování dramatického textu.
Josef Herman: Činohra Národního divadla měla až do čtyřicátých let minulého století padesát šedesát premiér v sezoně… Ale odvozovat z dávno minulé praxe současnou podobu autorského zákona?
Stanislav Moša: Já se té praxi také vůbec nevysmívám. Podporuji těmi příklady svůj názor, že v současném divadle je režisér jednoznačně autorem inscenace. Svou prací určuje veškeré jevištní dění, a tak se tvůrčí materializací dané předlohy stává inscenace dílem pouze v jeho vlastnictví, ke kterému z hlediska právního má být vystavena autorská licence. Jestliže je drahně let za autora uznáván choreograf, hudební skladatel, pak já autorství uznávám rovněž nejenom v případě režiséra, ale i scénografa a kostýmního výtvarníka. Prostě u všech divadelních řemesel, kde kreativita přesáhne otrockou aplikaci. Hranice je to zřetelná.
Rudolf Leška: Přesně vystiženo.
Jiří Srstka: Není nad pohled divadelního praktika.
Josef Herman: Jaká je praxe v divadlech, a to především praxe smluvní?
Jiří Srstka: Ta praxe je velice křivolaká, smlouvy jsou stručné a není z nich vůbec jasné, zda je dle nich režisér autorem nebo ne. Ale sama smlouva nemůže způsobit to, že se režisér na jejím základě autorem stane, to by byla celá autorskoprávní doktrína postavená na hlavu. Pokud DILIA zastupuje režiséry, což činí často, podepisuje s divadly v jejich zastoupení smlouvy, které mají dvě části. V první části je režisér pojímán jako autor koncepce divadelní inscenace, ve druhé části pak jako výkonný umělec. Divadla tyto smlouvy ochotně podepisují.
Rudolf Leška: V naší kanceláři radíme klientům (provozovatelům divadel) uzavírat licenční smlouvy, jimiž by nezpochybnitelně nabyli oprávnění k výsledku režisérovy činnosti bez ohledu na to, zda bude právně kvalifikována jako umělecký výkon nebo autorské dílo, tj. počítáme s oběma alternativami. Obecně je ale praxe v divadlech velmi rozkolísaná.
Josef Herman: Měli by mít divadelní režiséři vedle odměny fixní také odměnu podílovou, tzv. tantiémy?
Jiří Srstka: Rozhodně. Také z toho důvodu, že aktuální fixní odměny poskytované v současnosti režisérům jsou více než bědné.
Rudolf Leška: Nemyslím, že je to dobře položená otázka, protože ve svobodné společnosti určuje odměnu především jednání stran. Lze ovšem dodat, že jako autor má režisér nezadatelné právo na dodatečnou odměnu, ukáže-li se sjednaná odměna ve zřejmém nepoměru k zisku z využití licence. Umělcům ve svobodném povolání je ovšem třeba regulatorně pomoci v možnosti jejich kolektivního vyjednávání odměn, které náš Úřad pro ochranu hospodářské soutěže stíhá a naprosto absurdně má každý pokus kolektivně vyjednávat za kartelovou dohodu.
Josef Herman: Je možné a vhodné uplatňovat ohledně odměn režisérů tzv. bestsellerovou doložku podle občanského zákoníku?
Jiří Srstka: Ano. V nadsázce by se dalo říci, že to je taková hra s budoucností. Režisér před premiérou inscenace podepíše smlouvu, ve které je uvedena fixní odměna, třeba 150 000 Kč. Ta odměna se skládá z odměny za vytvoření režie (třeba za 100 000 Kč) a za poskytnutí licence (třeba 50 000 Kč). Při podpisu smlouvy však není jasné, jak dlouho se bude představení reprízovat, a dá se v nadsázce říci, že vzhledem k počtu repríz buď „vyhraje“ divadelní režisér, nebo divadlo. Ať to zní jakkoli absurdně, když se odehraje dvacet repríz, vyhraje režisér, protože obdržel za jedno představení za licenci 2 500 Kč. Když se odehraje sto repríz, „vyhraje“ divadlo, protože režisér obdrží za jedno představení za poskytnutou licenci 500 Kč. A to je jádro bestsellerové doložky… režisér by pak měl dostat v případě nadměrného reprízování jeho inscenace dodatečnou odměnu. Kdyby měl však ve smlouvě od začátku nárok na tantiémy za každé odehrané představení, uplatnění bestsellerové doložky by nikdy nemohlo nastat.
Josef Herman: Princip snad analogický třeba podílu spisovatele na každém prodaném exempláři jeho knihy. Jenže to by musel být režisér považován za autora. A naopak: pokud je režisér interpretační umělec, neměl by mít smluvní honorář za každé představení, jako mají hostující pěvci?
Jiří Srstka: Na co se ptáte, přesně představuje obecné mínění lidí, kteří šéfují či ředitelují divadlům. Vázanost tantiémy na odměnu pro autora od roku 2000 s příchodem nového autorského zákona již dávno neplatí. Divadlo může ve smlouvě tantiémy přiznat i jednotlivým výkonným umělcům, scénografům, jednoduše komukoli, kdo se podílí na inscenaci. Tedy institut tantiémy nemá žádné právní účinky, respektive nic nevyjadřuje, je úplně volný k jakémukoli použití.
Josef Herman: K čemu režisér poskytuje licenci, když není autorem díla?
Jiří Srstka: Výkonný umělec ale také divadlu poskytuje licenci ke svým výkonům, a to dokonce ve velice obdobné struktuře, jako je tomu u autorů. Ne nadarmo se práva výkonných umělců označují také jako práva autorským právům příbuzná.
Josef Herman: Tedy licenci režisér poskytuje na svůj umělecký výkon, nikoli na autorství, tj. koncepci svého díla? Co si pod režijním uměleckým výkonem vlastně představit? A scénograf, autor scénické hudby, light designér a další „dodavatelé“ oněch „děl“ do souboru inscenace jsou považováni za autory, nebo výkonné umělce?
Jiří Srstka: Já již nevím, jak to mám vysvětlit. Tak znovu – pokud je režisér pojímán také, podtrhuji, jako autor koncepce inscenace, poskytuje k tomuto dílu (koncepci) licenci. Vedle toho paralelně poskytuje licenci ke svému uměleckému výkonu – ať si o tom myslíme, co chceme, protože je to tak uvedeno v autorském zákoně. Jevištní výtvarníci pochopitelně autory jsou, autoři scénické hudby také, light designéři také, pokud jejich dílo (light design) vyhovuje kritériím autorského zákona stran autorského díla, jak jsem o tom psal výše.
Rudolf Leška: Poskytnutí licence k uměleckému výkonu režisérem je absurdní, ale jak uvedl Jiří Srstka, zákon to tak naznačuje. V důsledku pak ale může být režisér výkonným umělcem (interpretem) i po své smrti a každé představení je pak asi výkonem prováděným mrtvým režisérem – to nejlépe odhaluje neaplikovatelnost daného ustanovení. Každopádně ostatní autoři, u nichž jejich autorství bývá daleko méně předmětem pochybností, udělují divadlu licencí právo užívat jejich díla, která jsou pak zařazena do inscenace.
Josef Herman: Také si trochu zoufám, neboť postrádám základní logiku stávajícího řešení. Frapantní nesoulad zákona a divadelní praxe nemůžeme vyčítat té praxi, voda prostě do kopce nepoteče, i kdyby jí zákon hrozil doživotím. Proto se podle mne musí změnit zákon.
Jiří Srstka: Já myslím, že to je velice jednoduché, dá se to vyřešit jako na Slovensku, a sice tak, že výraz režisér bude z předmětného paragrafu prostě vypuštěn. Pokud by se mělo uplatnit „solidnější řešení“, stačilo by do autorského zákona také napsat, že na divadelní inscenaci se obdobně použijí ustanovení autorského zákona ohledně audiovizuálního díla.
Josef Herman: První navrhované řešení považuji za asi šikovné právní, druhé by řešilo i skutečný problém a prohlásilo by i divadelního režiséra za autora inscenace.
Rudolf Leška: Obě řešení bych považoval za dobrá. První za legislativně lepší, druhé za prakticky přínosnější, protože by dalo vodítko jinak tápajícím soudům.
Jiří Srstka: Ano, myslím si totéž. Autorskoprávní úprava je k tomu, aby určité nehmotné produkty, které mají zvláštní vlastnosti, byly chráněny, respektive osoba, která je vytvořila.
Josef Herman: Jenže právě to přece v současném autorském zákonu chybí!
Jiří Srstka: Nemohu zcela souhlasit. Právě uznání koncepce divadelního režiséra jako autorského díla tuto koncepci, jež je vyjádřena v divadelní inscenaci, ochraňuje a zbraňuje plagiátorství.
Rudolf Leška: Řešení, s nímž přišla myslím poprvé DILIA (tj. rozlišení koncepce jako díla a inscenace jako výkonu režiséra), je dobrým pokusem, jak přelstít hloupý zákon. Nevíme ale, zda by jej přijaly soudy.
Josef Herman: Nedávno jsem upozornil na do mrtě okopírovanou operní inscenaci ve zdejším významném operním domě. Plagiátor zůstal v klidu, nikoho to nezajímalo možná i proto, že přebírání osvědčených řešení je v operním divadle odedávna běžnou praxí (v baroku se tak dělo i ve vlastní hudební kompozici). Podle mého je to možné proto, že divadelnímu režisérovi zákon neposkytuje účinnou ochranu, a také proto, že do operního divadla teprve proniká vědomí potřeby chránit duševní vlastnictví tvůrce.
Rudolf Leška: Nemyslím, že je to ten důvod. Právo samo žádné problémy lidí nevyřeší, pokud se jimi nechtějí sami zabývat. Práva se dosahuje bojem, jak pravil Ihering, tedy pokud nebude dotčený autor původní inscenace za svá práva bojovat (chtít omluvu, odškodnění atd.), sebelepší předpis na tom nic nezmění. Právo dává každému pouze možnost se bránit a je na každém, zda ji využije nebo ne. Ne nadarmo již Římané pravili, že práva náleží pouze bdělým, tedy těm, kteří se o svá práva zajímají.
Josef Herman: Tedy mějme divadelní režiséry k tomu, aby nezákonné užití svých režií žalovali. Ale to už bude na další díl této zvláštní záležitosti. Děkuji všem za podstatnou diskusi!
Zpracoval Josef Herman
Komentáře k článku: Autor, nebo interpret?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
