Odsouzeni ke svobodě 2019 (No. 1)
Nejsou to ceny, jsou to Pocty! Ceny rozdává kdejaká instituce. Pocty uděluje pouze festival …příští vlna/next wave… V pátek 20. září se tak stalo pošestnácté. Slavnostní večer divadelní alternativy proběhl v pražském Divadle Komedie.
Foto Petr Kněžek
Osamělý saxofonista za zlatou mříží nás svolává jako o posledním soudu. Go underground! Odevšad se vynořují hudebníci Zapomenutého orchestru země snivců a s podmanivostí krysařů nás trpělivě lákají, abychom je následovali. Trousíme se do předsálí. Snivci, kteří nepřestávají snít. Subkultura vyznavačů alternativy nejen divadelní. Když dorazí z kavárny i ti nejvášnivější diskutéři, ztišíme se. Preludium na Orloj snivců (soustava kovových a dřevěných objektů, takový pěkný český etno hudební nástroj) nás uvede do meditativního stavu. V sále se rychle probereme. Moderátor večera S. d. Ch. neboli Tutanchamon neboli Tutáč, ministr kultury schopný získat pro svůj rezort 85% státního rozpočtu, hází do publika z výše svého úřednického trůnu jednu korektně nekorektní hlášku za druhou. Pochopitelně s rozvahou a patřičnými pauzami, neb postupuje dle zásad vysoké moderace Marka Ebena.
Scéna reprezentuje vše, co od lidí z bídně financovaného kulturního okraje očekáváte. V popředí absurdní sbírka rekvizit a stojan s kostýmy. Mezi klasickými nástroji orchestru se vyjímá obrovský kořen (ano, i na ten se hraje). Herečka Anna Duchaňová si přímo před vámi převléká extravagantní průsvitné kostýmy vlastní výroby. V průběhu ceremoniálu totiž skládá absolutorium na PAMU – nově založené Pomocné akademii múzických umění – v perspektivním oboru hosteska – roztleskávačka. Křest obnažováním ji rozhodně nezaskočí, protože ze studia alternativního herectví na DAMU ví, že nahota je nedílnou součástí tohoto povolání. Problémy jí činí až vyhlašování cen. Na něco takového vás na KALDu raději nepřipravují.
Živoucí poklad Nina Vangeli. Foto Petr Kněžek
Jdete do divadla, ale není to v divadle. Jdete na koncert, ale není to v koncertním sále. Jdete na výstavu, ale není to v galerii. Jdete na kulturu, ale není to v kulturním domě. Je to na louce, v továrně, ve sklepě nebo na půdě… a stojí to strašný prachy, dodává S.d. Ch. na adresu snobů. No a jdete si pro Poctu a dostanete k ní cenu. První si zrcadlovou masku od výtvarníka Petra Nickla nasazuje Ondřej Štefaňák za expresivní i iritující režii inscenací Lonely Horny Only a Zmrzačení. Děkuji všem svým spolupracovníkům a pracovníkům, kteří se mnou doposavad pracovali a pracovat budou. Doufám, že to se mnou vydržíte, protože občas řvu. To je možná ta iritující režie, podotkl Objev roku. Další zrcadlo převzala a nastavila divákům zástupkyně Spolku Iniciativa pro Invalidovnu Lída Vacková. V západním křídle chátrající budovy Invalidovny v Praze-Karlíně se letošní Nextka zahajovala a o smyslu počínání Spolku jsme se tedy přesvědčili takříkajíc kolektivně.
Poctu divadelnímu spolku Jedl za Projekt roku převzala herečka a zakládající členka Lucie Trmíková. Velké dilema nastalo s předáním Pocty za Objev roku, z něhož se vyklubal objev rocku. Alespoň logikou Tutáče, podle níž rockeři oceněním pohrdají. Vzkaz od hudebníka Tomáše Vtípila, že má představení a nepřeje si ani, aby ho někdo zastupoval, protože Poctu převezme v neděli, se v této souvislosti jeví jako dobře promyšlená póza. Samozřejmě o pózu nejde. Pózy si alternativní umělci mohou vyzkoušet u příležitosti předávání Cen Thálie, jejichž organizátoři si poprvé všimli, že existuje alternativní scéna, konstatoval velký Tutenchámon. Sám však pokorně zůstal v pozadí povýšeneckého trůnu, když zástupce nakladatelství RUBATO Petr Hanuš přebíral Poctu za Publikační čin roku – knihu Tutáč. V knihkupectvích byste tenhle bič, mrskající českou kulturu, možná sháněli marně. Vyšla před rokem a náklad 300 kusů se vyprodával průměrnou rychlostí sto kusů za měsíc.
Tutanchanom. Foto Petr Kněžek
Vrchol večera patřil vyhlášení a oslavě Živoucího pokladu. Do pomyslné síně slávy vstoupila Nina Vangeli, divadelní a taneční publicistka, pedagožka, režisérka a choreografka. Slovy Jany Pilátové, vždy ve všem celá. V sedmdesátých letech říkala, že musí stát zatím, oč jí jde. A že musí stát sama, protože party se dělají kvůli lumpárnám, pronesla profesorka Pilátová ve svém laudatiu. Různých zájmových partiček přibývá, Nina jde vlastní cestou dál. Živí v mladých lidech ideály a podporuje je ve snaze naplnit své sny. Za všechny žáky jí složil poklonu tanečník a choreograf Jiří Bartovanec. Děkuji mnoha lidem, řekla Nina na závěr. Konkrétně vzpomněla tři osobnosti, které jí pomohli na cestě ke kritickému psaní – vedle dědečka také kritiky Milana Lukeše a Marii Reslovou. Poslední „slovo“ patřilo zvukům vesmíru, vyluzovaným Zapomenutým orchestrem země snivců.
Pocty 2019. Foto Petr Kněžek
Závanu patetismu ani přežívajícímu stínu totáče se ceremoniál tohoto kalibru vyhnout nemohl. Nicméně převažovaly líně servírované sarkasmy faraonského ministra, který pečlivě rozmixoval každý nominační lístek a nakonec tímto amalgámem české alternativy všem připil. V sobotu 21. září se S. d. Ch. (vlastním jménem Miloslav Vojtíšek) do Divadla Komedie vrací s dramatizací Knihy Tutáč aneb Triumf lhostejné šelmy. Next wave se valí vpřed. A kdo ví, možná prý přijde i Nick Cave.
Pocty festivalu …příští vlna/next wave… 2019 byly vysloveny:
po Jiřím Dobešovi a Zdeňku Závodném (2003), Občanském sdružení MOTUS (2004), Petru Bergmannovi (2005), Divadle Continuo (2006), Romanu Černíkovi a Evě Ichové (2007), Frantovi Sádrovi a Tomáši Lorenzu Zdenkovi (2008), Janu Horákovi (2009), Davidu Mírkovi (2010), Stanislavu Bohadlovi (2011), Jiřímu Sulženkovi s Davidem Kašparem (2012), Ewanu McLarenovi a občanskému sdružení Mezery (2013), týmu Staré Arény (2014), týmu Perly ve Vraném nad Vltavou (2015), spolku Jiné jeviště (2016) a Divadlu X10 (2017) a Přemyslu Burešovi a Absintovém klubu Les
v kategorii
Producentský počin roku
Spolku Iniciativa pro Invalidovnu (Lucia Kašiarová, Lída Vacková, Petr Zeman, Marie Foltýnová, Aleš Zemene, Nisan Jazairi) za oživování západního křídla Invalidovny kulturou.
///
Po Nině Vangeli (2003), Tatjaně Lazorčákové a Janu Roubalovi (2004), Vlastě Smolákové (2005), Josefu Kovalčukovi (2006), Ondřeji Cihlářovi (2007), Michale Pohořelé (2008), Petru Minaříkovi a Pavlu Řehoříkovi (2009), Vojtěchu Varyšovi (2010), Bořivoji Srbovi (2011), Petru Vášovi (2012), Janu Dvořákovi (2013), Tomáši Žižkovi a Radoslavě Schmelzové (2014), Ctiboru Turbovi (2015), Miloslavu Klímovi (2016) a Janu Motalovi (2017) a Kolektivu autorů (Andrej Ďurík, Jan Frič, Lenka Jehlíková, Barbora Příhodová, Matěj Samec, Dragan Stojčevski, Lucia Škandíková, Daniel Špinar a Marie Zdeňková)
v kategorii
Publikační čin roku
S.d.Ch. za Knihu Tutáč (a v závorce i za Idiot dýchá), protože mrská českou kulturu.
///
Po Martinu Heřmanu Frysovi (2003), Ridině Ahmedové (2004), Kabaretu Caligula (2005), Johaně Švarcové (2006), Pavlu Smolárikovi (2007), Janu Mockovi (2008), Jánu Mikušovi (2009), Jindřišce Křivánkové (2010), Divadlu D’EPOG (2011), Janě Kozubkové (2012), Iamme Candlewickové (2013), Pavolu Serišovi (2014), Antonínu Brindovi (2015), Matěji Nytrovi (2016) a Janě Orlové (2017) a Kultu hanby
v kategorii
Objev roku
Ondřeji Štefaňákovi za expresivní i iritující režie inscenací Lonely Horny Only v A studiu Rubín a Zmrzačení v Divadle X10
///
Po Tereze Georgievové (2003), Jiřím Jelínkovi (2004), Viliamu Dočolomanském (2005), Miroslavu Bambuškovi (2006), Jiřím Adámkovi (2007), Janu Komárkovi (2008), Rostislavu Novákovi jr. (2009), Petru Boháčovi (2010), Adamu Halašovi (2011), Miloši Orsonu Štědroňovi (2012), Petru Macháčkovi (2013), Janu Malíkovi (2014), Štěpánu Kubištovi (2015), Jiřím Maryškovi (2016), Magdě Juránkové (2017) a Karlu Kratochvílovi
v kategorii
Osobnost roku
Tomáši Vtípilovi za hudbu k Woyczkovi i za další ruchy pro divadlo.
///
Po Stefanii Thórs (2003), souborech Vosto5 (2004) a Krepsko (2005), Howardu Lotkerovi (2006), Viktorii Čermákové (2007), Petru Lantovi (2008), souboru Depresivní děti touží po penězích (2009), Janu Mockovi, Janu Hofmanovi a tvůrčímu týmu FKK (2010), Jiřím Sozanském (2011), Vilému a Lence Faltýnkovým (2012), Petru Boháčovi (2013), Ewě Zembok, Janě Hauskrechtové, Dominice Andraškové, Viktorii Čermákové, Matěji Samcovi (2014), Pavlu Zajíčkovi a tvůrčímu týmu inscenace Pustina (2015), tvůrčímu týmu Pomezí (2016) a Ivanu Burajovi (2017) a Apoleně Vanišové a Petru Krushovi
v kategorii
Projekt roku
spolku Jedl za cyklus inscenací – Pustina, Soukromé rozhovory a Médeia -, protože ctí slovo a umí ho propojit s hudbou, tancem i malbou.
///
Po Ivanu Vyskočilovi (2003), Bořivoji Srbovi (2004), Janě Pilátové (2005), Evě Kröschlové (2006), Václavu Martincovi (2007), Evě Tálské (2008), Janu Schmidovi (2009), Ctiboru Turbovi (2010), Arnoštu Goldflamovi (2011), Bohdanu Holomíčkovi (2012), Andreji Krobovi (2013), Hubertu Krejčím (2014), Karlu Makonjovi (2015), Petru Oslzlém (2016) a Věře Ptáčkové (2017) a Františku Derflerovi – veřejně vyslovujeme poctu osobnosti, již nazýváme
Živoucí poklad
Nině Vangeli za režijní, publicistickou a pedagogickou práci i její neutuchající empatii
///
Více o festivalu …příští vlna/next wave… na i-DN:
…
Další články o letošním ročníku festivalu …příští vlna/next wave…:
Komentáře k článku: Odsouzeni ke svobodě 2019 (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
