Divadelní noviny > Festivaly Názory – Glosy
První vlna Artukusu aneb Umění na Bojišti
Festival ArtuKus, který se konal koncem srpna, je podle svých zakladatelů především oslavou svobodného ducha, otevřenosti, tolerance, kreativity a tvůrčího či tvořivého pojetí života. Koná se v přírodním kulturním středisku na Bojišti v Trutnově. Areál se svým charakteristickým přírodním amfiteátrem je široké veřejnosti známý především díky Trutnoff Open Air Festivalu a Obscene Extreme Festivalu.
Festivalová uvolněná atmosféra se promítá do vnímání každého z uvedených představení. Totéž platí i o festivalu ArtuKus. Pořadatelé to sice popírají, ale obecně je vnímán jako pokračovatel legendárního festivalu Trutnoff.
Trutnovské bojiště pamatuje mnohé a jeho návštěvníci taktéž. Je smutnou realitou, že se festival stěží těšil poloviční účasti, než jeho slavný předchůdce, ale to se jistě léty vyladí. Nejvýraznější postavou letošní divadelní scény se stal Jakub Gottwald. Díky shodě šťastných náhod nebo záměrně zaměřené produkci divadelní scéna nakonec vypadala jako „one man show“ Jakuba Gottwalda.
Za zmínku rozhodně stojí Urfašism, Superpozice DivadlaX10 a Třetí lež od Meetfactory. To, co je spojuje, je míra navazování kontaktu s hledištěm a práce s prostorem, který nekončí v hale určené divadelní scéně. V Urfašismu je dokonce divák tažen celým areálem a ztrácí se znovu a znovu jako Alenka v králičí noře. Vrchol tohoto netradičního uspořádání prostor přichází v momentě, kdy jsou diváci různě rozmístěni po prostoru haly, drží kartonové trubky a do sluchátek zní nespecifický hluk. Jakub Gottwald funguje jako loutkař, který provádí diváky vším tím chaosem. V Superpozici mě zase ohromila Jindřiška Křivánková, která ve hře představuje Meziprostor. V její práci s tělem jsem viděla, jak se prostor i čas ohýbá. Naopak Jakub Gottwald jako Bloudící zastupuje vše lidské a emocionální. Zároveň jeho role není ani genderově vyhraněná. Na Třetí lži Jakub Gottwald přesvědčivě prokázal svůj herecký um, když sám dokázal předat příběh dvou chlapců, kteří se na konci války potýkají se smrtí, chudobou i nesčetnými urážkami. I k sami sobě se chovají nelidsky, když si navzájem ubližují, aby si zvykli na bolest a na to, že s nimi bude zacházeno ještě hůře. Kombinace jejich chladné racionality a hrůz války vytvořila strašidelnou atmosféru naplněnou bolestí, čeho všeho může být lidské pokolení schopné. Jakub Gottwald ve svém monodramatu napomáhá této atmosféře zejména tím, že odkrývá příběh velice odosobněně, pouze lehkým naznačováním dává postávám emocionální zabarvení. Například zahanbení znázorní skloněním hlavy, k mikrofonu, který má stěží u brady.
Inscenace díky kontaktu s diváky a prací s prostorem dokázaly vytvořit naprosto specifický vztah mezi hledištěm a jevištěm, kdy divák dokáže prožít v podstatě až mezní zážitek. Člověk poté odchází z představení a hlavu mají plnou myšlenek a otázek, které už nikdo nezodpoví, organizátoři bohužel do programu nezařadili debaty s tvůrci
Můžeme tedy konstatovat, že křest divadelní scény se povedl. Pokud dramaturgové udrží podobně nastavenou dramaturgickou linii, budou se moci diváci příští rok těšit na sugestivní inscenace specifické netradičním pojetím hracího prostoru. Třeba se do příští roku povede Jakubu Gottwaldovi nastudovat další tři inscenace…
…
Komentáře k článku: První vlna Artukusu aneb Umění na Bojišti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)