Divadelní noviny > Festivaly

Bez věna

Festival zahájila moskevská inscenace Ostrovského hry Bez věna v nastudování režiséra a především scénografa Dmitrije Krymova. Vznikla v jeho Laboratoři Školy dramatického umění, kterou mezi lety 2004 a 2018 umělecky profiloval a kde uváděl především výrazné aktualizace dramatického kánonu. Do něj patří i zmíněné Ostrovského vrcholné dílo pranýřující bezcitnost a egoismus společnosti.

Původní realistická předloha Krymovovi slouží jako odrazový můstek pro vlastní imaginaci. Larisiny (ne)chtěné vdavky motivované nastalou rodinnou chudobou i nápadníci kroužící kolem nemajetné, leč krásné nevěsty jako supi nad mršinou jsou mu vhodným materiálem k postmoderní travestii. Některé herce obsazuje do rolí opačného pohlaví, což je samo o sobě humorné. V Plzni zejména vynikal představitel Larisiny matky Sergej Melkonjan živelně tančící v rudých síťovaných punčochách a v rukou rozkošně žmoulající korálový náhrdelník. V bizarní zkratce ztvárnila postavu Robinzona Alina Chodževanova, vyplňující situace zpěvem a hrou na v Rusku oblíbenou harmoniku. S ironií byla interpretována i figura bývalého Larisina snoubence Paratova. Ve filmových dotáčkách, promítaných na plátno zavěšené na zadním horizontu, které tvoří osu režijního výkladu – opírá se o stírání reality a virtuálního světa –, se jeho představitel Jevgenij Starcev objevil coby beach boy, na odiv vystavující své nahé sexy tělo. Realita ale zdaleka neodpovídá filmové iluzi a ze salonního elegána se nakonec vyklube tragikomický zbabělec s falešným knírem. S groteskní nadsázkou v hereckém gestu pracovala i okouzlující, ruskou nezávislou jury oceněná Marija Smolnikova. Její Larisa osciluje mezi křehkou naivitou a povrchní výstředností, když se pomocí karaoke snaží stylizovat do popové hvězdy.

Krymov svoji jevištní vizi časově nekonkretizuje, kostýmy bere z období poválečných padesátých let stejně jako ze současnosti. Obdobně nakládá i se scénografií. Levý okraj scény uzavírá dlouhý věšák s odloženým šatstvem, mimo něj tu jsou nashromážděné různé druhy starých židlí, na hromadu ledabyle naskládané světelné trubice, ve zdi na pravé straně jeviště zeje díra, z níž se po celou dobu představení řine kouř. Svéhlavých efektů bez hlubšího opodstatnění je v inscenaci víc než dost. Krymovova potřeba starou látku za každou cenu jak formálně, tak obsahově zpřítomnit vede třeba k tomu, že se na plátně několikrát objevují sekvence fotbalového zápasu Ruska s Nizozemskem z roku 2008 (včetně ruské hymny v závěru), či k Larisině mykologické přednášce, během níž vyjmenuje celý seznam hub. Inscenace je paradoxně nejsilnější v momentech, kdy rezignuje na postmoderní schválnosti a nechává hercům prostor k vynikající psychologické drobnokresbě. Obecně vede k zamyšlení nad významem slova „aktuální“ a klade zásadní otázku po životaschopnosti estetiky divadelní postmoderny.

Škola dramatického umění, Moskva a Leonid Roberman – Bez věna (podle A. N. Ostrovského). Režie Dmitrij Krymov, scénografie Anna Kostrikova, light design Ivan Vinogradov, baletní mistr Anatolij Voinov. Premiéra 14. září 2017 (na festivalu 11. září 2019).

• Autor: Marcela Magdová
• Publikováno: 28. září 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Bez věna

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ