Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Zahraničí

    Martin Huba: Nežijeme dnes dobrodružně

    Se slovenským hercem Martinem Hubou jsem se sešla asi hodinu po jeho náročném hereckém výkonu v pátečním festivalovém uvedení inscenace Před západem slunce, kterou do Plzně přivezlo Slovenské národní divadlo. Doba pokročila, a když jsme – i s představitelkou Inken Máriou Schumerovou – usedli do foyer Malé scény, byla už noc. Martin Huba byl svěží a bezprostřední. Jeho temné, bystré oči vůbec nevypadaly unaveně. Když se naše povídání blížilo ke konci, v divadle náhle zhasli. Bylo těsně před půlnocí. Seběhli jsme ze schodů ke dveřím, naštěstí nezamčeným. Za nimi, pod noční plzeňskou oblohou, jsme naše festivalové setkání spojené s dobrodružstvím dokončili.

    Po přestavení v obležení obdivovatelek ve foyer Malé scény plzeňského divadla FOTO JAROSLAV PROKOP

    Říká se o vás, že jste divadelní aristokrat. Líbí se vám toto označení?

    Těžko říct. Nejdříve bychom si museli vyjasnit, co si pod pojmem aristokrat představit. Já si například nepředstavuji fiží a krinolíny. Pro mne to byli silní jedinci, kteří převzali odpovědnost za to, jak se společnost vyvíjí a kam se ubírá – hovořím teď o dobách, kdy aristokracie vznikala, kdy se společnost diferencovala a štěpila. Samozřejmě že to nebyla idyla. Přicházely kruté zápasy, lidé dovedli tvrdě prosazovat a bránit své životní představy. Pod pojmem být aristokrat tedy rozumím být tvrdý k sobě a současně být dost kultivovaný na to, abych neužíval, na co nemám právo, a neprosazoval zájmy někoho, kdo si to nezaslouží. Současný protekcionismus vnímám jako absolutně nearistokratickou záležitost.

    Jestliže tedy bude aristokrat chápán takto, tak mi to nepřekáží. Ale být řazen do období zdegenerování aristokratismu, které vyvrcholilo Velkou francouzskou revolucí, to bych byl nerad. Spíš si ale myslím, že ta charakteristika vznikla zcela prozaicky podle vnějších rysů – že jsem vysoký a mám štíhlou postavu.

    Právě Hauptmannova hra, ve které jste před chvílí hrál, má v sobě silné rysy aristokratičnosti. Jde v tématu až na dřeň, a přitom v ní není žádný vulgarismus, žádná obscénnost. Je noblesní. Zrovna tak vy v roli Mathiase Clausena. To dnes není zrovna obvyklý přístup. Jeviště často ovládá brutalita, surovost, naturalismus…

    To máte tak – když nevíte, o čem hrát a jak hrát, když nevíte, jak dál, šoupnete tam nějaký vulgarismus. Režisér cítí, že situace potřebuje dramatický akcent, ale neví, v čem je, jak ho vystavět, tak vám řekne, ať se obnažíte. Stáhnete si kalhoty a dramatická situace je na světě.

    A najednou máte plno umělců, kam se člověk podívá. Protože stáhnout si kalhoty není až tak velký problém. Je to strašně zjednodušující a laciný přístup k vybudování dramatické situace a divadelního efektu. Možná teď mluvím jako přehnaný tradicionalista, jako přílišný skeptik. Rozumím tomu, že pokud je tato „alternativa“ vykoupená snahou o mistrovství, touhou vypovídat, dopátrat se základního obsahu, tak ji lze akceptovat. Ale pokud v ní chybí snaha něco sdělit, vyjádřit, pokud chybí ambice postihnout katarzní moment hry a převáží vnější znaky – zmiňovaná vulgárnost, zneužití kontrapunktické situace –, pak takový přístup považuji za ubohý a nezajímá mě.

    Pokud ovšem někoho baví tímto nedovzdělaným způsobem divadlo servírovat a lidem se to líbí, tak proč by to nedělal? Obávám se, že příčinou těchto postupů je nedostatek a absence vzdělání, zkušeností, mistrovství, umu. Takové divadlo, takové umění se mi zdá banální, jednoduché, málo dobrodružné. To je to. Nežijeme dnes dobrodružně…

    Chybí nám aristokratismus.

    Obávám se, že doba celkově zhrubla. Neboť co je hrubost – nedostatek kultivovanosti, zjednodušení problému. Hrubost je ta nejjednodušší reakce jednoduchých lidí. Možná to chvíli může být hrdinství, že jste hrubí, ale přesvědčen o tom nejsem. Možná to za čas pomine, možná ne a bude to naopak – budeme ještě hrubší. Kde to skončí, se neodvažuji odhadovat. Možná v nějaké latríně. Ale to se dnes – když se hraje v těchto dehonestujících podmínkách – vlastně také považuje za velké vítězství ducha.

    Jaký je podle vás smysl divadla? Vychovávat? Kultivovat?

    Divadlo odráží život, ať se nám to líbí, nebo ne. Jak už řekl Shakespeare – divadlo je zrcadlem doby. Doba je taková, jaká je. Divadlo si to možná ulehčuje a je také takové. Osvícenské divadelní snahy měly asi ambici na společnost nějak působit, usměrnit ji. Myslím si však, že dnes nastává doba, kdy se vulgární prvky postupně stávají anachronismem. Je to možná jistý paradox, ale v dnešní době se žádoucí alternativou stává psychologický, respektive magický, fantaskní realismus. Jsem rád, že jsem se toho dožil.

    Stalo se vám někdy, že jste dostal roli, kterou jste právě z důvodů, o nichž hovoříte, nechtěl vzít?

    Stalo. Proto jsem začal režírovat! Herectví je strašlivě závislé povolání a občas se stává, že se neztotožníte se záměrem režiséra. A někdy se minete zcela. Když se to stane, stát pak na jevišti je obrovské utrpení. Když je člověk mladý, lépe se s tím vyrovnává, ale když mám ve svých letech, jako starý chlap, obhajovat na jevišti něco, čemu nevěřím a co do jisté míry považuji za škodlivé, to je těžká situace. A toto zoufalství může v člověku vybičovat drzost, že začne sám režírovat. Tak jako se to stalo i mně.

    V roli Mathiase Clausena v dramatu Gerharta Hauptmanna Před západem slunce (režie Michal Vajdička, premiéra 7. dubna 2018, SND, Bratislava) FOTO PAVEL HÁLA

    A byl jste spokojenější?

    Ani jako režisér nemá člověk na růžích ustláno, jak si jako herec naivně myslel. Jsou tam mnohá omezení. Ale tato úskalí jsou přece jen důstojnější než závislost herecká. A tak jsem rád, že moje drzost režírovat byla akceptována a mohu se do tohoto oboru občas uchýlit.

    Když jste herec, diskutujete s režiséry?

    Samozřejmě.

    A při zkoušení Před západem slunce jste s režisérem Michalem Vajdičkou diskutoval?

    Jistě. Závislost herce je zrádná, pokud jste v područí režiséra, který nesnese odpor. Ale kdo tak vystupuje, je slabým režisérem. Režisér, který ví, o čem a proč se hraje, který je suverénní, ten s vámi debatuje bez problémů. Měl jsem v životě štěstí na režiséry, s nimiž jsem mohl debatovat. Věci jsme si vždy prodiskutovali, pohovořili jsme o nich, někdy se třeba i pohádali, ale mohli jsme pak spolu v přátelském vztahu dále pracovat. To je případ i pana Vajdičky.

    Při vzniku té inscenace se hodně debatovalo. Ve hře jsou pasáže, v nichž se nedalo vyhnout určitým osobním názorům na dané téma. U Michala Vajdičky nehrozí, že jeho režie bude diktátem jeho názorů a výkladu. Přitom ale nikdy nesmíte zapomenout na to, že v momentě, kdy věc vyřešíte, musí diskuse ustat a režisér přebírá plnou odpovědnost. Donekonečna se diskutovat nedá. Když máte pocit, že vše bylo dostatečně rozebrané, musíte přijmout disciplínu a jasné režisérské vedení. Z obecného hlediska je těžké říkat: Tohle se mi příčí, to dělat nechci. Snadno vám pak mohou říct, že si hrajete na hvězdu. A kdyby to přerostlo přes určitou mez, mechanismus divadla by se sesypal. Proto jsem vděčný za všechny krásné role, které mi režiséři nabídli a v nichž jsme mohli dospět ke vzájemnému souladu. Bylo jich naštěstí hodně.

    Režíroval jste nejen činohry, ale – což se o vás moc neví – i opery. První operní režií bylo dílo hudebního skladatele Juraje Beneše The Players ve Slovenském národním divadle v roce 2004. V pražském Národním divadle pak v roce 2008 přišel Verdiho Falstaff. Vím, že máte k opeře vztah od dětství díky své matce, významné slovenské operní pěvkyni. Přesto by mě zajímalo, proč jste se jako režisér vydal i tímto směrem.

    Juraj Beneš byl můj přítel. Oslovil mě, když už byl velmi nemocný, zda bych nechtěl režírovat jeho operu. Bohužel premiéry se nedožil (nar. 1940, autor oper Císařovy nové šaty, Zkamenělý, Hostina a The Players, v letech 1988–1990 dramaturg opery SND, zemřel 11. září 2004, premiéra se konala 2. října – pozn. red.). Tak začaly mé operní režie. V SND jsem pak ještě režíroval Mozartovu Figarovu svatbu (2006), v Banské Bystrici Tosku (2016) a v roce 2008 v Praze Fasltaffa. Tam se mi spojilo několik krásných věcí dohromady – pražské Národní divadlo, Verdi a Shakespeare. Čirá radost.

    Máte nějakého operního autora ve zvláštní oblibě?

    Mozarta. Pro stálou přítomnost bolesti a humoru v jeho hudbě.

    V čem vás, činoherního herce, opera tak oslovuje?

    Na opeře mě přitahuje její komplexnost a z dramatického hlediska propojení několika odlišných duševních pochodů různých postav. Současně vnímáte lásku, hněv, bolest. To, co je individuální, se v opeře prostřednictvím hudby slučuje v jedno a zní současně. Opera je krásná, silná, emotivní záležitost. Emotivnější než činohra. Je mi líto, že spousta mých hereckých kolegů dodnes v opeře nebyla. Myslím, že by jim to pomohlo nejen v životě, ale i při jejich činoherní práci.

    Možná je to dáno tím, že v dětství, kdy se do člověka vsakují největší emotivní zážitky, se – na rozdíl od vás – málokdo k opeře dostal.

    Samozřejmě že je výhoda, když slýcháte klasickou hudbu a operu doma. Dospělému se k opeře opravdu hledá cesta hůře. Myslím si, že když neprojdete stadiem, v němž přijmete jako samozřejmost jistou operní konvenci, a když k tomu nemáte odpovídající hudební i další vzdělání, může se pak někomu zdát, že je celý ten operní svět směšný – tlustí zpěváci, starší milenci, v áriích se mnohokrát opakují tatáž slova. Ale člověk, který operu a její specifické zákonitosti nedokáže přijmout a vstřebat toto velké sousto, je velmi ochuzen. O emoce, o cit. Nemá šanci poznat krásu hudby a pochopit její smysl. Vyšší smysl, který je obsažen právě v opeře. Získat lidi pro operu je dnes ale opravdu problém. Když přivedete na nějakou ne právě šťastnou operní inscenaci nepřipraveného, v tomto oboru nevyškoleného člověka, snadno s operou nadobro skončí.

    Co s tím?

    Musel by existovat systém, který by lidi k opeře pomalu a postupně přivedl. Po menších krocích zvyšovat náročnost zážitků, stupňovat je. Pak by tu šance byla. Samozřejmě za předpokladu, že inscenace budou působivé a na úrovni.

    Co rozhodlo o tom, že budete činoherním hercem jako váš tatínek, a nikoli operním pěvcem, kterého si – předpokládám – přála maminka?

    Operu jsem miloval a miluju, ale nemám hlas a vlohy pro operní zpěv. S tím se nedá nic dělat. Jinak bych se možná operním zpěvákem opravdu stal. Ovšem ani otcův vliv nebyl zanedbatelný. Operu a činohru jsem měl a mám rád úplně stejně, a protože mám vlohy pro činohru, stal jsem se činohercem.

    Myslíte, že byste se stal hercem, i kdybyste vyrůstal v jiné než divadelní rodině?

    Spektrum možností výběru povolání se vždycky zúží, když jste z tak vyhraněné rodiny, jako jsem byl já. Nevím, jestli jsem si v dětství říkal, že budu hercem, ale v bytostném podvědomí jsem cítil, že jím budu.

    Jaké to je, mít od dětství oba rodiče členy SND, otce v činoherním souboru, matku v operním?

    Slavní rodiče – to jsou výhody i nevýhody. Velkou nevýhodou je, že vás automaticky považují za protekční děcko. Veřejné mínění se velmi mýlí, když je přesvědčeno, že protekce automaticky pomáhá. Já jako takové „protekční“ dítě vím, že to život spíše komplikuje. Navíc moji rodiče byli extrémně nároční. Matka i otec. Oba o mém talentu dlouho pochybovali a ani nevím, zda si někdy vůbec oddechli a uvěřili, že se divadlem opravdu mohu živit. Mít úspěšné rodiče, to mi mnoho nepomáhalo. Oba byli národní umělci, slovenský národ je miloval… Ne, nebylo to jednoduché.

    Začal jste na malých, komorních scénách, z nich jste přešel na velká jeviště a do filmu. Kde se cítíte nejlíp?

    I když jsem měl ve filmu krásné role a příležitosti, nedávno například Masaryka, k divadlu mám mnohem blíž. K jakémukoli. Velkému i malému.


    Komentáře k článku: Martin Huba: Nežijeme dnes dobrodružně

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,