Divadelní noviny > Názory – Glosy
Ordnung po holandsku
Navzdory tomu, že se v útrobách ArtEZ University of the Arts pohybuji sebevědomým krokem zkušeného studenta Master in Performance Practices, jedna věc mě nepřestává uvádět do rozpaků, a to do očí bijící pořádek. Jednotlivé ateliéry, kromě mechanických stop používání, nejeví žádné známky toho, že v nich někdo pravidelně pracuje; stěny jsou nedotčené, závěsy způsobně nařasené, v prostoru se nenachází jediný zatoulaný předmět, který by nebyl utilitární součástí vybavení. Jako by někdo celý komplex budov opatrně potáhl ochrannou fólií. Nikoli náhodou bylo jedním z prvních pravidel provozu, se kterým jsme byli v době úvodního týdne seznámeni: leave no traces (nezanechávejte po sobě stopy). Tato čistotnost tu však není limitována na materiálno. Stejnému pedantskému diktátu do značné míry podléhá i komunikace a výuka. Vysoce funkční, avšak pramálo poznamenaná individualitou různých osob.
Ve snaze o pochopení této ostentativní pořádkumilovnosti jsem postupně vypozorovala, že je pevně zakotvená v širokém chápání hierarchie a vztahů. Spočívá v místních poměrech, radikálně horizontálně v obecné potřebě nevyčnívat, v inklinaci ke střídmosti, v přehršlích tradičního pragmatismu a přetrvávající důvěry v systém. Pořádek tu není jen věcí estetiky, ale životním nastavením. Zpráva, kterou tato filosofie učesanosti, ať už na ArtEZ University of the Arts, či v širším kontextu holandské mentality, hrdě vysílá do světa, zní: Všechno je tak, jak má být – když podržíš systém, systém podrží tebe. Toto na oko výsostně pozitivní nastavení se však ve světle skutečností, že se v centru zájmu studijního programu Master in Performance Practices nachází kritické uvažování nad pozicí umělce ve společnosti a ekologií performance, sociální i politická angažovanost a disent, jeví značně problematické. Pokud se totiž podvratné uvažování a praxe mají pohybovat v přísně kodifikovaném prostoru ustanoveného pořádku a „nezanechávat stopy“, mohou lehce podlehnout deformaci.
Pořádek ze své podstaty vylučuje ze svého systému některé možnosti uspořádání. Něco je normou, něco z ní naopak vyčnívá. Pokud je naším cílem vytvořit praktický pracovní prostor, je nám tento princip převážně k užitku. Pokud je však normativní rámec existujícího pořádku použit na proces tvorby angažovaného umění, toto zploštění perspektivy může mít za následek zanedbání marginálních postojů a potřeb a zabránění přístupu ke kontraintuitivním či nesystémovým řešením. V takovém případě hrozí, že budeme produkovat jen další osvědčená řešení osvědčených problémů, aniž by brala v úvahu menšinové hlasy, které se na tvorbě ustanoveného pořádku neměly šanci signifikantně podílet. Takto formované angažované umění slouží pořádku a skrze to slouží většině – stává se pilířem udržujícím status quo.
Jak tedy můžeme zúčtovat s pořádkem, když dokáže pohltit a přeměnit sílu změny? Možným řešením se jeví snaha angažované umění od pořádku striktně oddělit. To však, v této situaci, kdy se angažovanost stala žádanou valutou v kontextu grantových schémat, studijních plánů umělecké školy, považuji za značně naivní. Svou pozornost proto obracím k pořádku samotnému, do mechanik jeho fungování a k možným způsobům, jak tyto danosti učinit nástrojem změny, v souznění s Matthewem Brannonem: Svět současného umění se zabývá konzervativní podobou radikálního. Mě osobně daleko víc zajímá radikální podoba konzervativního.
Překlad ze slovenštiny Jana Soprová
Komentáře k článku: Ordnung po holandsku
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
