Spásná „díra do hlavy“
Režisér Jan Nebeský a Lucie Trmíková, herečka a také autorka scénářů, se ve svých náročných autorských kreacích snaží vystihovat a zjevovat tajemství lidského údělu vesměs v mezních polohách. Jejich divadelní společnost Jedl uvedla v září jako první premiéru sezony dramatizaci románu Georgese Bernanose Zlý sen, která tematicky navazuje na skvělé Bergmanovy Soukromé rozhovory v Trmíkové dramatizaci a Nebeského režii. V obou inscenacích je řeč o hříchu a spáse, o milosti – ovšem v odlišných souřadnicových systémech. Zlý sen nekončí agnostickým zamlžením, neuzavírá jej přítmí milosrdné lži, ale snaží se zachytit „nadpřirozené“ zlo v celé jeho hrozivé podobě. Suterénní prostředí Divadla X10 už samo navozuje tíživou kulisu a oprýskané zašlé ostění zmenšující prostor jeviště ji jen umocňuje.
Spisovatel Ganse (Martin Dohnal) ze své důvěrnice a zapisovatelky Simony (Lucie Trmíková) činí zároveň románovou postavu – vražedkyni FOTO ZUZANA LAZAROVÁ
Francouzský spisovatel proslul tím, že hrdiny jeho děl jsou charismatičtí kněží, ale v jeho poslední próze taková postava prakticky chybí. Objevuje se trochu jako deus ex machina až v samotném závěru. Jedl proto svůj scénický výklad rozšířil o příběh abbého Donissana ze spisovatelova prvního románu Pod sluncem satanovým. Kněze s darem vycítit přítomnost osoby v krajní nouzi ztvárnil Saša Rašilov. Při své zpovědi-monologu sedí na žíněnce a ostýchavou, znejistělou vroucností i jemným sebeironickým humorem připomíná obráceného zločince Jacquese Fesche, kterého hrál před dvaceti lety v Tobiášově divadelní koláži Marta v Nebeského režii. Potíže, s nimiž se mladý kněz svěřuje, si většinou způsobuje on sám přehnanou horlivostí – podle jeho představených – a nepraktičností. A když píše na zeď slovo pýcha, aby upozornil na svůj údajně největší hřích, málem napíše něco, co náš obrázkový jazyk obyčejně znázorňuje pomocí kosočtverce. Při odchodu si žíněnku nakládá na záda spíš jako ranec než jako kříž.
Ostatní tři postavy pojí jakási Hassliebe, v níž postupně získává převahu první část kompozita. Simonu, hraběnku Alfieri (Lucie Trmíková), provází podezření z vraždy aristokratického manžela: přibíhá s velkým křikem a padá jako podťatá, jako by byla stíhána temnou minulostí. Její láska k mladému milenci Olivierovi (Jiří Černý), tajemníkovi spisovatele Emmanuela Ganseho, je zároveň milostná i mateřská. Olivier leží naložen ve vaně plné popcornu – což má patrně být symbol jeho parazitické blahobytnosti (zčásti je živ z peněz, jež mu zasílá jeho bohatá teta) – a má na sobě těsně přiléhající zápasnický úbor naznačující jeho postavení hraběnčina gigola. Olivier ani Simona se necítí dobře ve své podivné závislosti na spisovateli Ganseovi, kterého ztělesnil svým zvláštním body-artem Martin Dohnal. Sedí vysvlečen do půli těla na vyvýšeném stolci připomínajícím tenisový umpire – tento muž prolezlý literaturou chce být soudcem nejen postav svých knih, ale i lidí kolem sebe. Z důvěrnice a zapisovatelky Simony činí zároveň románovou postavu, která navíc osnuje další vraždu: Olivierovy tety sedící na penězích.
Ve druhé části představení se jevištní prostor zvětšuje a Simona krouží po scéně na kole. Při obhlídce tetina sídla se jen utvrzuje v rozhodnutí vyvrhnout ze sebe potlačovanou zlobu a nenávist k sobě, osvobodit se od nich. Užitečná vražda neužitečné osoby má její proměnu zpečetit. Podobně jako v antické tragédii se zločin vyjevuje bez „přímého přenosu“ – jednou z vrcholných scén představení je právě Simonin monolog, suše věcný, a přitom hrůzyplný, v němž líčí, jakým způsobem nakonec uskutečnila svůj záměr. Ďábel (padlý anděl) se v první části pohybuje na scéně velice nenápadně – několikrát se skoro roztomile čertíkovsky zaksichtí –, až ve scéně zápasu s knězem rozehrává jeho představitel Filip Kaňkovský škálu vlezlé vlídnosti a vyděračské sprostoty.
Co znamená octnout se jako postava Simony na samotné hraně spásy a zatracení? V očích kněze, ale i každého věřícího je ztráta perspektivy věčného života něco radikálně tragického.
Při prvním setkání s charismatickým knězem se hraběnka hystericky rozkřičí a odežene jej od sebe. Existuje však světlo prozařující i pod zatvrzele zabouchnutými dveřmi – Boží milost, ona Reynkova holubice neúprosná / vrkající vrahům do sna / o zaryté naději. Při následujícím setkání je vražedkyně touto milostí dotčena, či přímo „zatčena“, mohu-li to tak říci. A je zachráněna – schoulena v náručí kněze propuká v pláč. Před pár lety zpíval Saša Rašilov ve Studiu Hrdinů v inscenaci Mlčky křičet o životě filosofky a mystičky Simone Weil o díře do hlavy, kterou lidem může udělat „ta Weilová“. Tehdy jsem si uvědomil, jak snadno a rád se člověk zjevujícím setkáním vyhýbá, prchá před nimi, a dokonce křičí proti nim. Jakou „díru do hlavy“ nám může udělat Georges Bernanos?
Divadelní spolek Jedl, Praha – Georges Bernanos: Zlý sen. Překlad Eva Formanová a Bohuslav Reynek, scénář Lucie Trmíková, režie a scéna Jan Nebeský, kostýmy Petra Vlachynská. Premiéra 10. září 2019.
Komentáře k článku: Spásná „díra do hlavy“
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
