Karel Gott
(14. července 1939 Plzeň – 1. října 2019 Praha)
KAREL GOTT A NEČEKANÍ PŘÁTELÉ
Vše, co jsem o Karlu Gottovi chtěl napsat, jsem otiskl k jeho osmdesátinám. Ale hodí se něco málo přičinit.
Leonid Jengibarov s Jiřím Štaidlem a Karlem Gottem FOTO ARCHIV ONDŘEJE SUCHÉHO
Například to, že v době podpisu Anticharty nahrává píseň Můj bratr Jan, která měla být projevem úcty k Janu Palachovi. Anebo to, že když v roce 2011 přebíral v Moskvě Řád Jurije Gagarina, měl za sebou například nejprodávanější LP, jež vyšlo v SSSR nákladem čtyři a půl milionu kusů a které před časem v Rusku vyšlo znovu jako CD pod názvem přeložené písně Vstrečaj vesnu (hudbu složil Karel Svoboda, autorem českého textu byl Jiří Suchý a u nás byla hitem s názvem Mám zlatej důl).
Karel Gott u nás v době normalizace mlčky dokázal pomáhat mnoha lidem, mým úmyslem je uvést zde několik jmen umělců bývalého Sovětského svazu, kteří rozhodně nebyli oblíbenci Kremlu a s nimiž byl Karel Gott ve styku. Nedávno se na Facebooku objevily fotografie Karla Gotta s hercem a zpěvákem Vladimírem Vysockým v létě v roce 1972 v lotyšském Dubulti (pořízené jistým O. Martinsenem). Dovedu si představit, kolik propagátorů písní Vysockého by se dnes rádo pochlubilo takovou fotografií přátelského rozhovoru. Fotografie dnes už nežijícího básníka Vozněsenského, souputníka Jevgenije Jevtušenka, jehož knihy se v Moskvě prodávaly na černém trhu nejméně za padesát rublů (pokud ovšem vůbec byly k mání), pochází z Prahy. Jejím autorem je fotograf Otto Dlabola, který mi ji nechal u Andreje Vozněsenského podepsat. Nevím, zda už tenkrát existovala píseň Mít talent, co měl Paganini, vím jen, že překlad jejího textu vytvořil Andrej Vozněsenskij. Do třetice všeho dobrého – Gottův přítel z největších, sovětský herec, klaun a mim arménského původu Leonid Jengibarov. Jelikož jsem měl tu čest být na konci Leonidova života i já jeho přítelem, mohu zde reprodukovat, jak Leonid o Karlu Gottovi mluvil:
Pro mě hudba je jedním z nejpodstatnějších. Moji přátelé, třeba i Karel Gott, se mi smějí, že pokud bychom připravili společný program s divadlem Apollo a Ljoňa by zpíval, tak ukončí Apollo svou existenci, Gott bude odepsán jako zpěvák a Jirka Štaidl bude zavřený. A já samozřejmě už nikdy nebudu hercem. Oni se mi smějí, když začínám zpívat, a hned utíkají. Ale doopravdy, říkají, že jsem rytmický, to je pravda. Ale nerozumí tomu podstatnému: veškeré své pantomimy, veškeré své scénáře, veškeré své novely píši za znění hudby. Nemohu psát, pokud nezní nějaká hudba. Hudba mi dává náladu. Samozřejmě neumím zpívat jako Gott nebo Matuška, ale moje nejlepší čísla jsou napsána na hudbu, třeba Armstronga. A když se mi líbí melodie, mnohokrát ji opakuji, zřejmě to svědčí o mém hudebním nadání. Vyvolává to ve mně určitou náladu, abych mohl napsat pantomimu, nový námět, scénář. Stejně tak má na mě vliv šum ulice, šum větru, šum vody. Jednoho dne, dříve nebo později, stejně začnu zpívat a pomstím se přátelům za to, že se mi smáli. Ne nadarmo jsem nasbíral kolekci, ve které je tisíc pět set elpíček. Mezi nimi polovina českých. Takže až začnu zpívat, tak se spolu setkáme a poskytnu vám rozhovor. A pak už já se budu smát a Gott bude plakat, sténat, křičet, že „jsem nic z toho neříkal!“ Gotte, Karle, říkals to, čestný slovo!
Karel Gott s Vladimírem Vysockým v létě 1972 v lotyšském Dubulti FOTO O. MARTINSEN
O Leonidovi u nás vznikly dvě písně: v roce 1973 Klaun z Jerevanu, kterou nazpívala Jitka Zelenková, a o rok později On byl jak já, kterou o svém příteli nazpíval sám Karel Gott za doprovodu Štaidlova orchestru. K tomu si vybavuji jednu osobní historku. Podobně jako jsem kdysi hovořil s Karlem Gottem o Jengibarovi, povídal jsem si v Moskvě s Jengibarovem o Karlu Gottovi. Se smíchem mi tehdy vyprávěl, ba co víc – přímo i předváděl, jak při jedné své návštěvě Československa trávil dopoledne v hotelovém baru na Václavském náměstí s kamarády Karlem Gottem a textařem Jiřím Štaidlem. Když prý rozjaření vyšli před hotel, v tu ránu vystřízlivěl a začal se zoufale krýt za zády nic nechápajících kamarádů. Zpoza úkrytu pak napjatě pozoroval špalír ruských turistů, kteří mířili do Muzea dělnického revolučního hnutí. Já totiž měl být mezi nimi! pointoval celou historku. Měl bys vidět, jakou si pak z toho mého podivného chování dělali Karel s Jirkou legraci! A to si představ, dopověděl mi ještě poťouchle, že toho dne všechny čekala ještě exkurze do Muzea Klementa Gottwalda!
Ondřej Suchý (4. října 2019)
Komentáře k článku: Karel Gott
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Josef Herman
Ondřej Suchý 16. 10. ráno poslal následující vyjádření:
Je mi trapně, ale dostal jsem se nikoliv vlastní vinou do prekérní situace. Týdeník Rytmus života, který mi svého času odmítl článek o Karlu Gottovi (a doslovně mi sdělil, že se hodí spíš pro Vaše noviny) ho v pondělí nečekaně zveřejnil, včetně úvodu (o kterém jsme se domluvili, že ho nepoužijete) a dalších úprav.
Velmi se Vám omlouvám, víc nemám slov.
16.10.2019 (8.56), , Trvalý odkaz komentáře,