Divadelní noviny > Festivaly Zahraničí

Člověk v historických souvislostech

Pascal Rambert, autor hry a režisér inscenace Architecture (Architektura), profilové produkce letošního Avignonského festivalu, jíž v pořadí 73. ročník zahajoval svůj měsíční program, není ledaskdo. A to vzdor skutečnosti, že ho v Česku neznáme.

Od Gilgamešovy epopeje (L’Epopée de Gilgamesh), kterou uvedl v Avignonu v roce 2000, se jako autor i režisér účastní festivalu celkem pravidelně. Jeho hry inscenují i jiní režiséři a jsou také překládány. V letech 2007–2016 byl ředitelem T2G – Théâtre de Gennevilliers, což je dnes jedno z nejlepších, a tedy i nejprestižnějších divadel ve Francii. Od skončení tohoto angažmá působí v různých zemích, především na Balkáně, a píše texty – jak je to dnes poměrně často zvykem – přímo na místě pro herce, se kterými spolupracuje.

Architektura

A tak není divu, že očekávání díla, které Rambert v prostoru prestižního nádvoří Papežského paláce připravil s jedněmi z nejlepších současných francouzských herců, bylo veliké. K mému překvapení se ale nejednalo o velkou epopej, nýbrž jsme sledovali komorní drama v bytě hlavních hrdinů (hru právě vydává Les Solitaires Incompatible). Odehrává se ve Vídni na přelomu 19. a počátku 20. století. Domácí zařízení – tedy nábytek – se přímo na jevišti mění podle průběhu doby od biedermeieru po funkcionalismus. Někdy ho přenášejí herci sami, jindy černě odění kulisáci, kteří se tak stávají součástí dění. Podle jakého klíče se tak děje (tedy jednou kulisáci, podruhé herci), určit nelze. A toto „titěrné“, na detail soustředěné dění se odehrává před obrovskou zdí Papežského paláce!

Symbolika příběhu je nepřehlédnutelná a v našem středoevropském prostředí ne zcela nová či neobvyklá (vzpomeňme na Karla Krause nebo Josepha Rotha). Na jedné straně stárnoucí patriarcha ztrácející postupně schopnost ovládat rozpadající se rodinu, jak bylo dříve jeho zvykem. Na druhé straně rodina filosofů a umělců, jejíž členové psychicky trpí svým bohatstvím a z něj plynoucím blahobytem a – zavazující, a tedy svazující – rodinnou prominentností: vysoce inteligentní, umělecky orientovaní lidé, kteří nejsou schopni zabránit rozpadu společnosti zmítané jazykovými, sociálními a národnostními konflikty a později traumatizované první světovou válkou.

Hned na začátku peskuje v předlouhém monologu diktátorský otec (Jacques Weber, zkušený představitel významných molièrovských postav) rebelujícího, homosexuálního a během celého svého monologu mlčícího syna (Stanislas Nordey, mimochodem ředitel TNS). Jeho předobrazem se zdá být známý filosof z rodu Wittgensteinů. I ostatní postavy jsou psány podle konkrétních rakouských postav, respektive jsou kompilací z nich a jsou hvězdně obsazeny (Denise Podalydèse z Comédie-Française si pamatuji jako Richarda II., Arthur Nauzyciel je pro změnu ředitelem Théâtre National de Bretagne, Laurent Poitrenaux je nám znám z minulých ročníků festivalu). Autor nám dává na vědomí, že z myšlenek tohoto neobyčejně plodného období, ve kterém dochází k rozpadu bývalého Rakouska, je vystavěna ideologická „architektura“ současné společnosti. Název hry lze ovšem odvodit i od povolání otce (architekt) a také od architektonických struktur připomínajících struktury společenské. Hra nabízí nepříjemnou otázku, zda můžeme zabránit rozpadu naší společnosti, nepodařilo-li se to tehdy, před sto lety, těmto diferencovaným, filosoficky výborně vyzbrojeným, ale – nejinak než my – příliš do sebe zahleděným individualistům. Tak se autor přes historii vyjadřuje k současnosti.

Co ovšem překvapí, je skutečnost, že toto tradičně napsané i zahrané komorní drama, které bychom si mohli (po razantních škrtech: představení trvalo pět hodin) představit na menším jevišti, bylo přímo pro Papežský palác zkušeným autorem a režisérem napsáno. Za celá léta, co festival navštěvuji, a podle všech zpráv, které o festivalu mám, se nikdy nestalo, že by režisér s výjimečným prostorem paláce nepracoval. Nikdy režisér jevištní prostor palácového nádvoří neignoroval a nestaral se jen o to, aby herci byli slyšet a prostor (v tomto případě navíc dost nešťastně) zaplnili. A právě to se stalo nyní.

Poněkud osamělým hercům vyzbrojeným mikroporty nezbývalo nic jiného než na sebe z jednoho rohu do druhého řvát (jinak se to nedá označit) moudrosti i vyvolávat své bolesti, rolovat se zoufale po zemi či pobíhat jako o závod. S trochou zlomyslnosti jsme si mohli pomyslet, že se – na rozdíl od nás a také stále bezradnějšího statického patriarchy, který si přes elegantní světlý oblek přehodil vzhledem k vlhku po dešti a nastupujícímu silnému mistrálu aspoň deku – ohřáli.

Rampert je znám svou prací s tělesným projevem herců. Z té jsme letos moc neviděli. Naopak jsem měl pocit, že v zoufalém a marném boji s obrovským jevištěm i sami se sebou herci svá fyzická jednání přehánějí. Jako dramatikovi se mu dařila subtilní práce s jazykem – ubývající síly rodinného patriarchy jsou znázorněny i rozpadem jeho jazykových schopností. Ale průběžně jsme museli snášet nekonečné monology, takové, jaké je zvykem slýchat spíše v klasickém francouzském divadle, z nichž žádný si délkou s úvodním nezadal. Nejpozději po půl hodině začali první diváci opouštět hlediště. A já stále zoufaleji podléhal pocitu, že jsem se propadl nejen tematikou hry, ale i jejím provedením do představení, které se hraje před zmíněnými sty lety. A ani poselství mě nepřesvědčovalo. Diváci odcházeli průběžně. O přestávce, která byla krátce před jednou, jich odešla většina. Nebylo to jen vinou počasí…

Tam a zase zpátky

Uvést hru, kterou ještě nikdo nečetl, představení, jež ještě nikdo neviděl, je bezpochyby riziko. Že je na sebe ředitel festivalu Olivier Py bere, ho ctí, i když si myslím, že by se něco zcela nevyzkoušeného nemělo objevit jako (jak se dnes říká) „vlajkové představení“. A tím měla Architektura jistě být. Podle Pyho představ, které formuloval v úvodu programu letošního festivalu IN, je úkolem divadla ukázat člověka v historických souvislostech a tím divákovi zprostředkovat vědomí jeho vlastního postavení v dnešní společnosti: jinými slovy pomoci mu zvýšit jeho občanskou i lidskou uvědomělost. A to byl myslím i Rampertův úmysl.

Kdyby se mne dnes někdo zeptal, proč je divadlo nenahraditelné, řekl bych, že je to nejkratší cesta od estetiky k etice. A hned musím dodat, že je to i nejkratší cesta od etiky k estetice, přičemž nejde o tu stejnou cestu, píše poněkud komplikovaně a nadneseně Olivier Py. Divadlo se podle něj nabízí jako jedinečný hlas inteligence a seberealizace a divákovi pomáhá přijmout společný cíl… Divadelní představení je mu zázrakem, který hasí naši žízeň po lepší společnosti. Diváci zažívají lidské společenství, které se odlišuje od jakéhosi nezformovaného davu zmítaného nedostatečně poznanými skutečnostmi (zjevná narážka na žluté vesty a pravicový populismus). Tím se podle něj odlišují od konzumenta, který si koupí bezduchou zábavu, aby se tak zbavil toho, co by ho mohlo zachránit. Myšlení Oliviera Pyho připomíná teorie Györgyho Lukacse („nesprávné vědomí“) i aktuální myšlení některých katolických, fundamentalisticky smýšlejících církevních otců zavrhujících konzum (viz například vyjádření guinejského kardinála Saraha k požáru Notre-Dame). Myslím ale, že jeho teorie jsou spíše popisem určitých ideologických představ o divadle než praktickým návodem, jak inscenovat a hrát. Trochu mne překvapuje, že je tak formuluje mimořádně úspěšně a pilně pracující divadelník. Py je nejen dlouholetým intendantem Avignonského festivalu a dříve významných činoherních divadel, ale i hercem, režisérem vlastních (napsal řadu her) i cizích textů, překladatelem (současných světových autorů, přeložil a upravil i texty Shakespeara a antických autorů) a inscenuje i opery, a to v nejvýznamnějších francouzských i evropských operních domech.

S dětmi i s vězni

V tomto ročníku festivalu byl Py zastoupen dvěma díly. Jedno z nich bylo určeno dětem (od devíti let): pohádka Vítězná láska (L’amour vainqueur). Je to autorova čtvrtá práce inspirovaná dílem bratří Grimmů a jeho humanistický, poněkud indoktrinující optimistický postoj se v ní nezapře: v dětské operetě vítězí píseň a hudba nad intrikami bojechtivého generála a válkou. Dospělým pak věnoval nastudování vlastního překladu a úpravy (zkrátil na jednu hodinu) Macbetha (další Shakespeare po Learovi v roce 2015 a Hamletovi v roce 2016) s názvem Macbeth filosof. Text nastudoval s vězni avignonské věznice (Centre pénitentiaire Avignon-Le Pontet), s nimiž již několik let – spolu s Enzem Vendetem, který vede kreativní ateliér věznice, a tedy i jevištní výcvik – spolupracuje a kteří ho k nastudování této hry pobídli a prý mu poskytli „cenné impulsy“. Údajně to byli právě oni, kdo Pyho přivedl na myšlenku vnímat Macbetha jako postavu filosofující a tím blízkou Hamletovi. Macbethovo myšlení je ovšem v Pyho interpretaci poněkud jednosměrné. Vnímá sice krásu, která ho obklopuje, ale podstatná v jeho úvahách je pro něj především skutečnost, že se řítí do záhuby. Dlužno podotknout, že Py se s látkou nesetkal poprvé: inscenoval Verdiho Macbetha v Basileji, kde nechal strhnout – po způsobu sochy Saddáma Husajna – sochu Lenina.

Svého letošního Macbetha připravil v obrovském Tinel de la Chartreuse ve Villeneuve lez Avignon. To mu umožnilo postavit do otevřeného prostoru tři jeviště – dvě na dvou stranách (před prospektem neuskutečněného Speerova návrhu na přestavbu Berlína) a jedno uprostřed, obklopené diváky. Využil je pro rychlé nástupy a střídání scén. V úpravě se soustředil na hlavní kostru příběhu, ale zachoval i mnohé básnické obrazy. K efektu využíval mnoha kouřových scén, což vedlo k tomu, že během představení, které jsem viděl, byl třikrát – vždy při útoku na Macbethovu pevnost – spuštěn požární poplach. Poprvé jsme se domnívali, že je to součást představení, pak ale – i vzhledem k obsazení, půlka představitelů je arabského původu, všichni jsou jmenováni v programu jen jmény a nikoli příjmeními – byli někteří diváci trochu nervózní a jedna dáma za hlasitých protestů odešla. Herecké výkony vězňů byly ovšem vynikající. Podařilo se jim postavy natolik do sebe „vtělit“, že jsem se několikrát – i přes jejich poněkud obhroublou francouzštinu – podíval do programu, zda nejde o profesionály doplněné v menších rolích vězni. Pro Pyho, který je přesvědčen, že lidé jsou determinováni svým prostředím a společností, je tato inscenace potvrzením jeho idejí. Je skutečně pozoruhodné, co tito lidé dokázali vytvořit v prostředí, ve kterém se ocitli. Přesto – vracím-li se k úvodním slovům Pyho – nemohu se ubránit názoru, že jeho úvahy jsou „prázdnou formou“, do které lze „nalít“ cokoli.

Soustředěno na Francii

Program letošního IN programu se – oproti minulým létům zcela výjimečně – obešel bez německého divadla. Pomineme-li ovšem „obligátní“ Rimini Protokoll a jeho projekt Granma – Les Trombones de La Havane, který na příběhu čtyř mladých Kubánců zobrazuje Kubu od Castrovy revoluce po současnost: důvěrná svědectví, video, hudba, jak jsme tomu u této švýcarské skupiny německého jazyka zvyklí. Ostermeier a ani nikdo další z německy mluvící oblasti ani z Balkánu nedorazil. Vrátil se však s novou kreací Serebrennikov (tedy jeho soubor) a přijelo bombastické představení z Čínské lidové republiky. Přesto lze říci, že více prostoru dal letos Py francouzským a frankofonním souborům, a to i z oblasti.

To je na jednu stranu zajímavé: festival se tak částečně stává přehlídkou národních produkcí. Na druhou stranu to vede k tomu, že scházejí excelentní inscenace, jaké jsme byli zvyklí vídat dříve. Takovou nebylo ani novější Crimpovo zpracování Euripidových Féničanek Le reste vous le connaissez par le cinema (Zbytek znáte z kina, text je z roku 2013), zručně, leč celkem konvenčně zrežírované současným ředitelem divadla v Genevilliérs Danielem Jeanneteauem. Představení mě zaujalo aktuálními politickými narážkami a tím, že ve hře enormně důležitý chór hrály studentky střední školy. Jinak (nebo možná i tím) připomínalo spíše školní besídku.

Africké vlivy

Některé inscenace festivalu vysloveně zklamaly. Mne konkrétně Multiple-S. Nejde, jak by název mohl sugerovat, o jevištní zpracování těžkého onemocnění, nýbrž o setkání hodně artificiálního „afrického“ (senegalského) tance s poezií dvojjazyčně (anglicky a francouzsky) píšící básnířky Nancy Huston. Salia Sanou, který svou silně stylizovanou kreaci sám prezentoval, dovedl sice zpočátku zaujmout, ale jeho stále se opakující taneční variace jednoduše nedokázaly vytvořit celistvé – naštěstí jen hodinové – představení. Ukončeno bylo ne moc organicky připojenou živou hudbou Davida Babina (Babxe). Projev všech interpretů byl živelnosti senegalského divadla hodně vzdálen.

O to živější byl tanec v jevištním zpracování Vergiliova „národního“ římského eposu Aeneidy z Dijonu (úprava herečka a režisérka Maëlle Poésy spolu s Kevinem Keissem) Sous d’autres Cieux (Pod jinými nebesy). Oba spoluautoři využili několika zpěvů z Vergilia, na nichž znázornili bezmocnost obětí prohrané (trojské) války vydaných na pospas bezpráví, které je v různých etapách jejich cesty potkává, i osudu. V přeneseném smyslu slova jsou hříčkou bohů, kteří se na jevišti také objeví. Slyšeli jsme francouzštinu ve své klasické podobě. A zažili vedle jímavých i komické situace. A hlavně velice přesné, důsledné použití jevištních prostředků včetně dnes tak oblíbeného kouře. Autoři zajímavým způsobem zdůraznili aktuální téma migrace: podobně jako v inscenaci na stejné téma Gibraltar, kterou uvedli na OFF programu moji oblíbení divadelníci z Burkiny Faso, byl velice živý až akrobatický tanec organickou součástí inscenace. Podobným způsobem vyjadřoval námahu cesty do nejistého exilu.

V tomto kontextu upozorňuji i na právě zmíněnou inscenaci Gibraltar divadelníků z Burkina Fasa pracujících pod názvem La Compagnie Marbayassa, kteří dlouhodobě pracují ve Francii. Jsou skvělými interprety Molièra a neopomenou každoročně nějakou jeho komedii do Avignonu přivézt. Gibraltar je ale původní hra, kterou na výzvu herců souboru Julese Gouby a Bachira Tassembedoa, kteří v inscenaci také hrají, napsal dlouholetý „bílý“ režisér souboru Guy Giroud. Je to jediná hra, kterou znám, zabývající se problémem emigrace z Afriky zevnitř, tedy z pohledu těch, kterých se přímo týká.

Češi opět v Avignonu

Pro Čechy bylo ovšem mnohem důležitější, že se na jedné tiskové konferenci ve dvoře ředitelství festivalu IN objevil i jeden zcela neobvyklý jazyk. Režisérka Jana Svobodová se u tlumočnice ujistila, v jakém jazyce má na dotazy konferenciéra (jiné se klást nemohly) odpovídat, a začala příjemnou češtinou vyprávět o tématu produkce Obyčejní lidé, kterou připravila s čínskou režisérkou Wen Hui. Hned si tak získala francouzské posluchače. Jak zdůraznila, pracuje sice s historickými událostmi, respektive se zážitky „obyčejných lidí“ v dobách těchto událostí, ale neobrací se do minulosti, nýbrž do budoucnosti. A to s nadějí, že se nakonec slušnost a lidskost prosadí. Myslím, že to bylo právě toto poctivé soustředění se na konkrétní osudy obyčejných lidí, co Francouze zaujalo a u diváků uspělo. Bylo to po mnoha letech, co se Čechům podařilo dostat se na tento pravděpodobně nejvýznamnější divadelní festival na světě. Naposled na IN programu vystupovalo Divadlo Na provázku s vlastní úpravou Brechtovy Svatby v roce 1980 – mimochodem také v divadle Benoit XII., ve kterém vystupovali Češi i letos. Provázek pak vystupoval ještě několikrát úspěšně na jiném, mladším, paralelně existujícím festivalu ve Villeneuve les Avignon v – přes řeku protilehlém – departementu Gard. V avignonském pozvání Archy se zúročily její rozsáhlé mezinárodní aktivity. Stále si ale myslím, že je v Česku celá řada dalších inscenací, které by na festivalu uspěly. Benoit XII. čeká…

///

Více na i-DN:

Festival d´Avignon

…

• Autor: Petr Feyfar
• Publikováno: 14. října 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Člověk v historických souvislostech

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ