Divadelní noviny > Festivaly Zahraničí

Avignon mimo Evropu

Avignonský festival je Mekkou nejen evropského, ale především světového divadla. Jeho jedinečnost dnes nespočívá ani tak v pečlivé dramaturgii hlavního programu, kterou v různé obměně můžete potkat i na jiných vyhlášených festivalech v Evropě, nýbrž v jeho bezedném tavicím kotli zvaném OFF program. Jeho katalog poslední roky vychází na pěkně tlustou a těžkou knihu o téměř pěti stech stranách.

Za mnohými inscenacemi byste se museli vydat až na druhý konec světa. Zatímco IN programem vás spolehlivě a bezpečně provede vytříbený, pro někoho možná až příliš vyhraněný umělecký názor ředitele Oliviera Pyho, vstříc OFF programu se vydáváte na vlastní nebezpečí. Už pud sebezáchovy vám velí stát se sám sobě dramaturgem, jinak hrozí, že se v té džungli o tisíci nejrůznějších představení ztratíte. Já do Avignonu jezdím především kvůli ojedinělým představením mimoevropských, převážně afrických, karibských či arabských autorů a divadelních skupin.

Kus zámoří v Avignonu

Moje dramaturgické instinkty mě před dvaceti lety přivedly do divadla v ulici des Lices se zvláštním názvem Chapelle du verbe incarné – Kaple ztělesněného slova. Jde skutečně o kapli ze 17. století, která napříč stoletími zažila už ledacos: reformaci i revoluci, byla koželužnou či tiskárnou, a od roku 1998 je tedy divadlem. V čele divadla stojí Greg Germain a Marie-Pierre Bousquet, kteří prostor zrekonstruovali a vtiskli mu nezaměnitelnou tvář. Greg Germain je slavný divadelní a filmový herec s kořeny na Guadeloupu, jako jeden z prvních karibských herců vystupoval ve francouzské televizi, v letech 2009–2016 stál v čele avignonského OFF programu a „své“ divadlo otvírá především autorům a divadelním skupinám ze zámořských departementů a z Afriky. Jeho žena, Marie-Pierre Bousquet, původně filmová produkční, divadelní nabídku rozšířila také o tematické filmové projekce a debaty s tvůrci, její zásluhou se rovněž záznamy zámořských představení vysílají v prime timu televize France Ô a letošní rok též při „Kapli“ iniciovala rozhlasové vysílání Radia TOMA, jehož jedním z hostů jsem byla. Ale to zdaleka není všechno, součástí celého projektu TOMA, tedy Théâtre d’Outre Mer en Avignon (Zámořské divadlo v Avignonu), jsou kromě jiného i výstavy – letos své obrazy souhrnně nazvané Les Traversants (Ti, kteří procházejí) představila Sylvie Séma-Glissant – a další společenské události, jako například letošní udělení medaile města Avignonu laureátce Nobelovy ceny za literaturu Maryse Condé. Vyvrcholením doprovodného programu je pak každoročně jednodenní konference v rámci Letní univerzity zámořských a afrických divadel ve spolupráci se Sorbonnou a vědeckým sdružením SeFeA pod vedením teatroložky Sylvie Chalaye. Letos se konala pod názvem Paměť těla v postkoloniálním dědictví. Pokud jde o divadelní program, ten jako každý rok nabídl pestrou přehlídku nejrůznějších žánrů, od Karibiku přes Reunion po Novou Kaledonii, od pohybového divadla, tance a pantomimy přes činohru až po operu a muzikál. Denně sedm představení, jak ostatně bývá v Avignonu zvykem.

Pocta Nině Simone

Jedním z diváckých hitů bylo noční představení NinaLisa haitsko-belgicko-senegalské produkce La Ferme du Biéreau. Dvě herečky, Isnelle da Silveira a Dyna, společně s jazzovým pianistou Charlesem Loosem a filmovými dotáčkami v pozadí, rozehrály životní příběh jedné z hudebních ikon 20. století, afroamerické zpěvačky Niny Simone. Na základě její autobiografie, kterou objeví její dcera Lisa, rovněž zpěvačka, v jednom kufru v domě své mrtvé matky, ožívá nejen výjimečný příběh o cestě ke slávě, o hudební vášni, o lásce, ale také myšlenky prosazující občanská práva Afroameričanů, afrofeminismus i osobní zpověď o vlastním boji s psychickou nemocí. Dialog dvou umělkyň, matky a dcery, si diváky podmanil především virtuózními hereckými a pěveckými výkony obou protagonistek.

Mohamed Kacimi

Podobný ohlas zaznamenalo ryze činoherní představení divadla ze severního pařížského předměstí Studio Théâtre Stains Tous mes rêves partent de gare d’Austerlitz (Všechny mé sny odjíždějí ze slavkovského nádraží) alžírského autora Mohameda Kacimiho, jehož Svatou zemi jsme mohli před deseti lety vidět také v češtině v režii Lucie Málkové. S trochou nadsázky bychom mohli říct, že poslední Kacimiho hra je variací na Dům doni Bernardy Alby. Děj se odehrává ve vazební věznici, kde se pět různých žen-vězeňkyň vyrovnává s realitou prostřednictvím úniku do svých snů. Společně hrají jakousi hru na svobodu a namlouvají si normální, běžný život až do chvíle, kdy jejich zavedené rituály a nepsaná pravidla naruší příchod Fridy. Je Štědrý den a žádná z žen nechce dopustit, aby jejich křehkou, nově vybudovanou existenci kdokoli zneklidňoval. Své sny a touhy nakonec projektují do inscenování Mussetovy hry S láskou nejsou žádné žerty, jejíž exemplář najdou v knihovně. Právě tato hra je předmětem doličným Fridina zločinu, neboť byla obviněna z únosu své dcery a dopadena ve chvíli, kdy jí tento text kupovala v knihkupectví. Herecký koncert a skvěle napsaný text, který by stálo za to přeložit do češtiny.

Chyť si svého Boha

A ještě o jednom představení, jemuž vévodilo slovo, bych chtěla napsat pár řádek, neboť podrobnější text o pohybovém, tanečním divadle a pantomimě přinese v příštím čísle Taneční zóna. Tím představením je burgundsko-reunionské duo mladých herců, Laurenta Roberta a Thibaulta Pasquiera z Compagnie HUMS, nazvané L’Attrape Dieux (Chyť si svého Boha). Tato v podstatě komicko-filosofická show začíná děkovačkou. Herci se klanějí, a jak bývá ve Francii zvykem, na představení – které jsme v tomto případě fakticky neviděli, jen z nastoleného nepořádku můžeme usuzovat, že šlo zřejmě o nějakou novátorskou divočinu – navazuje debata s tvůrci. Ta se zprvu odvíjí jako satira snad na všechna klišé spojená s mluvením o divadle a chováním tvůrců tváří tvář publiku. Postupně se však toto nám všem důvěrně známé divadelnické tlachání a předvádění, jemuž se teď můžeme vysmát, mění v nesmírně chytrou a velmi zábavnou, lehce absurdní disputaci o tom, čemu a proč věříme a nakolik jsme schopni respektovat odlišný názor. To, že se debata poněkud vymkne nečekaným směrem, způsobí jeden rozsvícený reflektor, jejž osvětlovač, který hned po představení zmizel, zapomněl zhasnout. A nikdo netuší, jak se toho světla zbavit. Až jeden z herců usoudí, že to nebude jen tak a že to světlo přece musí mít ještě nějaký význam. Jeho kolega bere celou věc naopak daleko prozaičtěji a věcně. A protože každý prosazuje za každou cenu tu svou „pravdu“, vznikne mezi nimi hádka, která na dvě skupiny dokonce rozdělí i diváky. Na ty, kdo věří, a na ty, kdo nevěří. Hrozí totální demolice divadla, a tak si říkáte, jak tohle všechno skončí. Samozřejmě nemůže jinak než vzájemným porozuměním a samozřejmě děkovačkou. A po ní další debatou s diváky a… Opravdu vtipná a názorná lekce začarovaného kruhu různých nebezpečí demokracie a tolerance v kostce.

Afrika má talent!

Moderní africká, karibská, arabská divadla mají čím dál tím víc co nabídnout. Především pokud jde o nové autory, nová témata, způsob vidění světa a originální vnímání divadla. Příkladnou práci ve vyhledávání nových dramatických talentů z Afriky, Karibiku, ostrovů v Indickém a Tichém oceánu či z oblasti Blízkého východu dlouhodobě odvádí frankofonní rádio RFI. V roce 2014 navázalo na původní dramatickou soutěž, prostřednictvím které jsme v Evropě v letech 1968–1993 objevovali takové autory, jako je například Sony Labou Tansi, Mohammed Dib, Caya Makhélé, Michèle Rakotosson či Kossi Efoui. Laureáty novodobých ročníků, rumunsko-francouzskou autorku Alexandru Badea, guinejského autora Souleymana Baha, kamerunského autora, který si říká Sufo Sufo, Tožana Mawusiho Agbedjidjiho a Libanonku Halu Moughanie, v Avignonu představil zástupce ředitelky RFI Pascal Paradou prostřednictvím cyklu scénických čtení Ça va, ça va le monde! v režii Armela Roussela. První dopoledne v zahradě rue de Mons patřilo čtení hry Les Inamovibles beninského autora Sédjra Giovanniho Houansoua, loňského vítěze, který byl letos v květnu také hostem 15. ročníku festivalu Tvůrčí Afrika aneb Všichni jsme Afričani a jehož hru uvedl Jiří Hajdyla v českém překladu Michala a Matyldy Lázňovských pod názvem Nothing’s land v Knihovně Václava Havla.

Škoda jen, že afričtí autoři nedostávají v rámci hlavního avignonského programu větší prostor. Vystoupil zde letos v podstatě jen Tožan Gustave Akakpo, jehož v Čechách rovněž známe díky festivalu Tvůrčí Afrika, a to se svojí klaunskou miniaturou Comme la France est belle! (Jak je ta Francie krásná!). Kromě něj jste v programu mohli najít také představení pro děti ivorijského vypravěče Yacouby Konatého nebo špičková taneční představení tří es současného afrického tance: Saliu Sanoua z Burkina Fasa a Senegalky Germaine Acogny nebo Konžana Faustina Linyekuly. To všechno je jistě skvělá zpráva, nicméně je dobré vědět, že Afričané umějí nejen dobře tancovat, vyprávět či být zábavní, ale dokážou taky skvěle psát a inscenovat činohru, tedy že nám směle mohou konkurovat v disciplíně, o níž jsme stále tak trochu přesvědčeni, že ji s naší euro-americkou tradicí ovládáme nejlíp.

///

Více na i-DN:

Festival d´Avignon

…

• Autor: Lucie Němečková
• Publikováno: 14. října 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Avignon mimo Evropu

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ