Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 5)
Jako by osobnost Donatiena Alphonsa Françoise, markýze de Sade (1740 – 1814) brněnské divadlo trvale fascinovala. To byla první myšlenka, která mi bleskla hlavou, když jsem po skončení premiéry Per markýze de Sade (v originálu Quills) od Douga Wright a v překladu Pavla Dominika a v režii Martina Glasera v Mahenově divadle začal o inscenaci přemýšlet.
Reakce publika odpovídala povědomí, či vlastně spíš nevědomí o francouzském libertinovi spojovaném s literární pornografií díly naplněnými líčením rozkoší, perverzí a sadismem. Ostatně tento termín je odvozen právě z jeho jména. Málokdo ovšem přichází na hru Pera markýze de Sade skutečně obeznámen s rozsahem i někdejším filosofickým a politickým významem jeho spisů. Justina i Julietta kolují v lascivních, šťavnatých výtazích mizerných překladů, často s ilustracemi snaživě doprovázejícími sexuálních scény. Další dílo, 120 dnů Sodomy, je známé především z Pasoliniho filmu, transponovaného ovšem na konec druhé světové války jako podklad pro režisérův obraz zrůdnosti fašismu. Filosofie v budoáru aneb Rozhovory o výchově mladých slečen, Tajná historie Isabelly Bavorské i další desítka objemných spisů se vytratily z obecného povědomí zcela.
De Sade naší době
Život, ale především postoje a sebezničující způsob prosazování vlastních názorů fascinoval tvůrce zejména ve druhé polovině minulého století, hlavně ve svobodném vydechnutí let šedesátých, v Evropě i sedmdesátých. Zdá se, že zájem se obnovil i v první pětině věku nového.
Za nespornou úchylností, stvrzovanou opakovanými pobyty v Bastile a později v charentonském blázinci, kde nakonec de Sade i zemřel, je možné nacházet provokativní duchovní svět. V něm zkoumal podstatu člověka jako živočišného druhu. To bylo společensky nebezpečné stejně jako otevřené psaní o sexu. Nesrovnal se ani s francouzskou revolucí, od gilotiny jej zachránilo jen povstání proti Robespierovi. Liché byly i jeho naděje vkládané do Napoleona. Za jeho vlády skončil znovu v Charentonu, kde živořil dalších čtrnáct let – až do smrti.
Brněnské uhranutí markýzem začalo v roce 1965. Pouhý rok po slavné londýnské premiéře hry německého dramatika Petra Weisse Pronásledování a zvraždění Jeana Paula Marata provedené divadelním souborem blázince v Charentonu za řízení markýze de Sade (režie Peter Brook) se v tehdejším Státním divadle uskutečnila česká premiéra. Překlad Ludvík Kundera, dramaturgie Bořivoj Srba, režie Evžen Sokolovský. Další inscenátoři čerpali spíše z Brookova filmu Marat / Sade, včetně jeho názvu (1967).
Z předchůdců Wrightových Per markýze de Sade je třeba znovu zmínit poslední film režiséra Piera Paula Pasoliniho Salò aneb 120 dnů Sodomy (1975). Jako de Sade líčí i Pasolini všemožné způsoby perverzních mučení až k smrti čtyř strůjců, Mussolinimu oddaných nácků, jistých si beztrestností. Zvěrstva páchají na skupině mladých zajatců. Osmnácté století se proměnilo ve dvacáté, sadismus a mravní zvrácenost společnosti zůstaly. V Česku film viděl málokdo (promítal se jen ve filmových klubech, je ale k dispozici na DVD), jinde ho cenzura neuvolnila dodnes…
O střetu moci se svobodou
Už to, že si hru Pera markýze de Sade vybral k překladu Pavel Dominik, je zárukou kvalitního textu. Doug Wright v ní zkoumá hranice svobody slova a formy jejího mocenského omezování. Libertinismus markýze se zákonitě střetává s dogmaty zástupců církve. Fakta ze života de Sade plynule přecházejí do fikcí při řešení otázek neukončených dosud v mnoha zemích, kde ještě nezrušili trest smrti, o totalitních politických systémech a diktaturách nemluvě.
Oč krutější jsou praktiky uplatňované v osobním životě de Sade, domýšlené a popisované v jeho spisech, než rozsudky a tresty vládnoucích vrstev vyžívajících se od starověku až po naše časy ve stejně nelidském vypořádávání zločinců a nepřátel? Tortury, rozvazování jazyků, vynucování doznání i spektakulární popravy hltané krvelačným davem posvěcují všechny převraty a revoluce. Vypořádávání se s jinověrci v Paříži o Bartolomějské noci, s českými stavy na Staroměstském náměstí, se solnohradskými povstalci, tisíce hlav setnutých gilotinou ve Francii, americká decimace původních obyvatel, turecké genocidy, sovětské hladomory, čistky a gulagy, vyhlazovací lágry třetí říše na vlastních i dobytých územích, holocaust, čínský, korejský či kambodžský třídní teror, permanentní džihád islamistů vracejících svět do dvanáctého století… Vidíte někde konec té hyperboly krutostí?
Wright takové domýšlení zúžil na spor markýze de Sade a abbého de Coulmiera. První čelí zákazům, trestům, omezování osobní svobody a chrání to málo, co člověku, dokud žije, nikdo vzít nemůže – myšlení. Druhý, zastupující ramena služebné spravedlnosti a vyzbrojen ideologickými kladivy vymáhá podřízení člověka dogmatům. Usiluje o zlomení všeho, co de Sade hájí.
Markýzova pera, to jsou nástroje, kterými lze myšlenky zaznamenávat a šířit. Když člověku zabaví papír, tkaniny, pero, brko, inkoust, pořád mu ještě zbývají zdi, vlastní tělo, ruce, nohy, hlas a – po duchu de Sade – i krev a jiné tělesné tekutiny a výměšky. A tak nakonec moci stejně nic jiného nezbývá než zbavit člověka myšlení odnětím hlavy. Většinou k potěše a uspokojení psychicky vyšinutých vůdců a jejich mocenských aparátů.
V brněnské inscenaci interpretuje Markýze de Sade Martin Siničák jako na první pohled lehkovážného, skoro lhostejného, stále však zarputilejšího nepřítele konvencí a řádu. Stejně jako reálný předobraz postavy vyznává volnomyšlenkářství až k sebezničení. Vlastní hodnotový systém už však vytvořit nedokáže. V jeho žití v permanentním trestu, v blázinci i bez oděvu zabaveného trýzniteli, ho autor po zbavení všech končetin, údů i jazyka zákonitě dovádí až k definitivní a jediné možné ztrátě pramenu i schrány myšlenek – hlavy. Sedmi hříšných komunikačních nástrojů je třeba člověka zbavit...
Protivník de Coulmier je na tom zdánlivě lépe. Ivan Dejmal vykresluje abbého zprvu jako rovnocenného oponenta názorových střetů. Jen ale do chvíle, kdy se změní v člověka posedlého touhou markýze zlomit, převychovat, napravit. Zatímco Siničákův de Sade je extrovertně exhibující individuum z jiné časoprostorové dimenze, Dejmalův de Coulmiér se spoléhá na zázemí silově udržovaných společenských konvencí a řádu. Markýz končí umlčen, abbé se zblázní.
Oba jsou obklopeni svedenými vyznavači uvolnění z pout – Madeleine Eleny Trčkové, zhrzenými žalobníky – de Sadeho choť Renée-Pelagie Isabely Bencové a prosperujícími příslušníky režimu, který nijak nepotřebují měnit: ředitel blázince Dr. Royer-Collard (Petr Kubes), jeho manželka (Tereza Richtrová), stavitel ředitelova honosného domu Prouix (Matej Marušin). Ti se moci nepříčí, jen okrádají zákazníky, podílejí se na korupci, bohatnou. Svěřené pacienty udržují ve strachu a bázni, nanejvýš – a ne často – jednoho partnera vymění za jiného. Normě se nevymyká ani vraždící paranoik a chovanec blázince v Charentonu (David Kaloč).
Scénograf Pavel Borák se při stavbě strohé scény, již vévodí výtvarně náročné látkové tapety, držel nedobového ukotvení. Zato znamenitou rokokovou stylizaci – jako by skoro nedotčenou revoluční občanskou strohostí – nesou kostýmy Markéty Sládečkové-Oslzlé.
Režisér Martin Glaser se obešel bez okatých paralel. Aktuální je Wright už tím, jak svůj text, jímž nabízí široké interpretační pole, vystavěl. Ve významové linii příběhu se motivem povýšení titulní postavy na ukřižovaného mučedníka s trnovou korunou se do jisté míry odráží i současný, dobře známý soudní spor vedení brněnského Národního divadla s primasem české církve římskokatolické. Jako ozvěna osmnáctého století zní požadavek jeho právníků soudně prohlásit Frljićovu inscenaci Naše násilí, vaše násilí, jež byla hostem mezinárodního festivalu Divadelní svět 2018 za „neumění“. Také Wrightovo drama by jím podle toho přístupu nutně muselo být. Co na tom, že už před dvaceti lety převedl text Quills na plátno Philip Kaufman – tři nominace na Oscara, dvě na Zlatý globus. Samozřejmě vždy i za nejlepší scénář.
Prolínání normálu podle doporučené normy a společenské vykolejenosti vzpírajících se individuí podle not de Sade se věnovali Weiss, Brook, Pasolini. A samozřejmě i čeští divadelníci. K nim se touto inscenací přidává i Martin Glaser. Všichni potvrzují a zároveň jsou v opozici ústřední myšlence všech těchto děl a úvah. Myšlence, kterou nejpregnantněji vyslovil Jean Paul Marat: Násilí je nutné k nastolení řádu, ve kterém násilí už nebude. Církev z toho žila dvě tisíciletí, slibujíce posmrtný návrat do ráje. Světové revoluce něco podobného předepisují zatím čtvrt tisíciletí. V obou případech „nutné“ násilí stíhalo a stíhá násilí, ale „nový“ řád bez násilí nikde. Zato chorobného neřádu přibývá.
Národní divadlo Brno – Doug Wright: Pera markýze de Sade. Překlad Pavel Dominik. Režie Martin Glaser, dramaturgie Jaroslav Jurečka, scéna Pavel Borák, kostýmy Markéta Sládečková-Oslzlá, světelný design Martin Špetlík. Česká premiéra 11. října 2019 v Mahenově divadle.
Hodnocení: 85%
///
Více o inscenaci Pera markýze de Sade na i-DN:
Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 490)
…
Komentáře k článku: Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)