Rozpačitý návrat
Po úspěchu Srpnové neděle napsal básník František Hrubín pro Národní divadlo další hru. Jeho Křišťálová noc se ale už s tak jednoznačně kladným ohlasem nesetkala. Teď se tento text z roku 1961 pokusili oživit ve Švandově divadle, kde se ho chopil osvědčený režijně dramaturgický tandem Štěpán Pácl a Tereza Marečková.
Emma Černá, Jana Pidrmanová a Miloslav König v Křišťálové noci
FOTO IRENA VODÁKOVÁ
Křišťálová noc je hodně spjatá s dobou svého vzniku, a to nejen v reáliích, ale i v konfliktu starého a nového světa, který je místy obalený určitou lyrizací. Nejednoznačnost postav a poetizace tématu představovaly tehdy chvályhodný kontrast k dřívější socrealistické dramatice, dnes ale zřetelně ukazují své limity. Tvůrci inscenace si toho byli vědomi a text decentně prokrátili, aby eliminovali vše, co by bylo už nesrozumitelné. Pácl se pokusil vymanit i z lyrizující atmosféry, a přesto, že v jiných inscenacích dokazuje, jak umí vytvářet působivé scénické obrazy, tady s nimi šetří. Střety postav jsou v jeho pojetí daleko tvrdší a objevují se i groteskní momenty, což má ve výsledku dost daleko od drobné přepršky „křišťálové noci“. Spíš jde o pořádnou bouři, která ale vzduch nijak zvlášť nepročistí.
Spisovatel Josef Struna přijíždí do kraje svého dětství ve chvíli, kdy se ocitá v tvůrčí i životní krizi. Přestože je úspěšný, začíná být jeho tvorba, jak trefně říká Strunova mladá žena Olga, „dezinfikovaná“. Právě manželství s Olgou hrozí rozpadem a pouhou iluzí se ukáže i šťastná rodina Josefových příbuzných. Ve skutečnosti tady nekompromisně vládne matka Růžena, která manipuluje životy svého muže i synů. Řídí se přitom zákony majetku, ale je v ní také něco ze selské zarputilosti, s níž se lpělo na rodinných gruntech. Ty už ovšem dávno pohltila kolektivizace a také syn Jenda je s funkcí předsedy družstva v podstatě spokojený. Lze ho však opravdu vykreslit jako burana, kterému čouhá sláma z bot, stejně jako bratra Mirka, pyšnícího se na rozdíl od něj nagelovanou frajerskou kadeří a motorkou? Ve snaze zbavit postavy dobového nánosu je totiž Pácl paradoxně zjednodušuje, čili jde proti Hrubínovi a zároveň ho usvědčuje z toho, že ve skutečnosti velkou hloubku nemají. Nejnosnějším motivem se stává motiv umělcovy odpovědnosti za vlastní tvorbu, což je sice pochopitelné, ale ještě více schematizující. Bohužel Miroslav Hruška postavu spisovatele Josefa hraje spíše jako konferenciéra vlastního příběhu. Nepravdy, kterými obelhává sebe i své okolí, totiž nepůsobí jako hrané, ale jako skutečně nevěrohodně interpretované.
Režisér neměl vždy šťastnou ruku ani při obsazování některých dalších rolí. Emma Černá je bezesporu skvělá herečka, ale typově zcela mimo charakter Růženy Strunové. Proto jí vycházejí polohy škodolibé, jízlivé, hysterické, ale už nic dalšího. Navíc působí spíš jako maloměstská panička, které se nedá příliš věřit, že železnou rukou vládne všem ve svém uzavřeném světě. Lépe se daří Stanislavu Šárskému v roli jejího muže Aloise, který právě odchází do důchodu a s koncem dřiny v továrně jako by jeho život ztrácel smysl. Šárský přesně postihuje pocit zmarněnosti a nenaplněnosti i převládající rezignace, se kterou už nemá sílu bojovat. Naproti tomu režisér žene Filipa Čapku jako Jendu téměř do karikatury malého místního papaláše, kterou prosvětluje pouze jeho vztah k Toničce. Ta jediná se dokáže proti tomu, co reprezentuje stará Strunová, vzbouřit a odejít i se svým nenarozeným dítětem. Postava je to ovšem hodně jednostrunná a Zuzaně Onufrákové tak mnoho ke hraní nezbývá. Podobně je na tom i Jana Pidrmanová v roli druhé Strunovy ženy Olgy, celkem málo výrazné. Zajímavé je pouze to, že její morální nároky na manželovu tvorbu se dostávají do ironické polohy ve chvíli, kdy by měla sama jako doktorka pomoci omdlelé Toničce. Má pro ni opět jen slova.
Oživit Křišťálovou noc pro současné jeviště se tedy podařilo jen zčásti, a to spíše usilovným Páclovým režijním vkladem než trvalou kvalitou textu. Obávám se, že hra se na jeviště už vracet nebude.
Švandovo divadlo Praha – František Hrubín: Křišťálová noc. Režie Štěpán Pácl, dramaturgie Tereza Marečková, výprava Tereza Beranová a Patricia Talacko, hudba Jakub Kudláč. Premiéra 21. května 2011.
Komentáře k článku: Rozpačitý návrat
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
