Divadelní noviny > Kritika

O Hildě, s Hildou, bez Hildy.

Neúprosný konverzační lynč. S takovým podtitulem uvedl režisér Tomáš Loužný v Divadle X10 v české jevištní premiéře hru současné francouzské dramatičky Marie N’Diaye s názvem Hilda. Ona neúprosnost však nespočívá pouze v záplavě slov, která ze sebe chrlí titulní postava; nemilosrdné je také celkové groteskní ladění příběhu pojednávajícím o obsedantní manipulaci s druhým člověkem, jež občas hraničí až s hororem.

Paní Lemarchandová představuje typ manželky bohatého podnikatele, která se těší z dobrého společenského postavení, peněz svého muže a blahobytu z nich plynoucího. Je ženou zvyklou dostat vše, na co jen pomyslí. Starost o vlastní děti a každodenní péče o domácnost je pro nic cosi podřadného, na co nehodlá plýtvat svou energií. Paní Lemarchandová si tudíž vyhlédne Hildu, manželku instalatéra Franka, která se jí zdá pro placenou výpomoc v domácnosti perfektní. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, až na to, že potencionální zaměstnavatelka začne o Hildu jevit až nepříjemně vtíravý zájem. Je Hilda dostatečně hubená? A není příliš tlustá? Jakou má Hilda pleť? Směje se se svými dětmi? Jaké má Hilda politické názory? Přehnaná urputnost paní Lemarchandové, společně s neskrývaným vzrušením a zvláštními požadavky na Hildinu osobu, v sobě obsahují cosi nebezpečného, patologického; něco, co předznamenává hrůzostrašný osud pomocnice, z níž se nakonec stane otrokyně.

Marie N’Diaye ve své dramatické prvotině z roku 1999 předznamenává nejen svůj cit pro specifickou jazykovou konstrukci, ale otevírá v ní také témata, která jsou bezpochyby palčivá a aktuální. Postava Lemarchandové je dokonalým produktem současné konzumní společnosti, kultury blahobytu, úspěchu a peněz. Je prototypem člověka, kterého pohání neutuchající touha po prospěchu a moci. Manželé Hilda a Frank jsou v mnohém jejím opakem. Žijí sice poměrně spokojeným rodinným životem, avšak zároveň se musí vyrovnávat s nepříznivou finanční situací. A právě dluhy jsou hlavním důvodem, který Franka přiměje, aby svou ženu „prodal“, zpočátku netuše, že nové zaměstnání bude Hildiným vězením. Její osobní příběh se tak stává zástupným za jeden a čtvrt milionu lidí, již dle statistik organizace Člověk v tísni, kterou cituje i program k Loužného inscenaci, žijí jen na evropském kontinentu v otrockých podmínkách. Takzvané „moderní otroctví“ je byznys postavený právě na dlužnících, kteří se do pozice utlačovaných dostanou během hledání cesty ze zoufalé životní situace. Kromě témat, jež autorka otevírá, je hra zajímavá i absencí postavy, o níž se jedná, o kterou se hraje. Hilda se na scéně nikdy neobjeví, nic neřekne, byť je ve hře neustále přítomna. I tím je tak umocněna ona tragická výpověď o lidské bytosti, jež pod nadvládou druhého člověka ztratí vlastní kontury, přestane existovat.

Téma, absurdní ladění i ona specifická struktura dramatu vyžadují patřičnou scénickou i hereckou stylizaci, kterou pro svou inscenaci zvolil také Loužný.  V prvním výstupu zazní píseň Nataši Mikulové s blond parukou a výraznými slunečními brýlemi, oděné v body s tygrovaným vzorem a kožešinovém kabátku, která do rytmu živé hudby zpívá slova Non merci, je ne veux pas (Ne děkuji, nechci). Hudebník Jindřich Čížek pak její zpěv prokládá ženskými jmény začínajícími písmenem H. Hudební složka tak nejenže navozuje žádoucí absurdní atmosféru, ale předznamenává také charakter hlavní postavy, která si velmi pečlivě vybírá objekty své manipulace a nespokojí se jen tak s někým.

V titulní roli paní Lemarchandové vyniká Lucie Roznětínská, která despotické monology novodobé otrokářky pronáší s přesnou, místy až mechanickou dikcí, prostou výraznějších intonačních výkyvů. Ve svém projevu je Roznětínská přesvědčivě vtíravá a psychopatická. Na znamení své dominance tu a tam zvedá do vzduchu ruku v charakteristickém vůdčím gestu a převážnou část rozhovorů s Frankem se na něj prakticky nedívá. Své promluvy pronáší do publika, v určitých chvílích dokonce na mikrofon zpoza rámu portrétního kruhového světla s hororovým nasvícením obličeje, díky čemuž vynikne její krutost především tehdy, když ji Frank prosí, aby Hildu pustila zpět domů. Právě na hereččině velmi přesném ztvárnění odporného charakteru bohaté paničky-manipulátorky, podtrženého purpurovými šaty, vysokými podpatky a zrzavou parukou, stojí absurdní, místy až děsivá atmosféra inscenace.

Frank v podání Pavla Neškudly je naopak spíše slabým článkem, což je ovšem do značné míry vina samotné předlohy. Oproti Lemarchandové, jejíž naprostá absence empatie dokonale zapadá do absurdního schématu hry, je Frankovo chování vyprovokované psychopatickým nepřítelem vykresleno až příliš zjednodušeně. Loužný sice Neškudlu na rozdíl od Roznětínské vede z převážné části inscenace k civilnímu projevu bez výraznějších gest či mimiky, avšak zásadní změna nastává ve scéně, v níž Frank přichází k domu Lemarchandů v době konání dětské oslavy. Na tomto místě se režisér příliš neodchyluje od toho, co je předepsáno. Neškudla na znamení vážného úrazu, jenž si přivodil v práci, roztrhne igelitový pytlík a rozstříkne po jevišti umělou krev. Roznětínská však s ledovým klidem odmítá hercovy prosby a naléhání o vpuštění dovnitř. Náhle ho však poněkud neobratným chvatem, připomínajícím nepodařenou taneční otočku, násilím donutí k odchodu, čímž v něm vyprovokuje vlnu zoufalého vzteku. Neškudla ho vyjadřuje nejen řevem a hrubými nadávkami, ale také zuřivým taháním se za vlasy a bezmocným přešlapováním na místě, během kterého se mu pod tíhou bezmoci podlamují kolena. Tato řekněme fyzická poloha hereckého projevu oběma hercům nejenže nesvědčí – mám dokonce za to, že příliš expresivní vyjádření Frankova emočního stavu se zcela míjí s celkovým účinkem hry. Dosud dobře vystavěná mrazivá atmosféra se v tento moment na chvíli zbortí, nicméně Roznětínská ji v dalším výstupu dokáže opět zdařile navodit.

Podobně paradoxně jako herecký projev Neškudly působí i zvolené scénografické prostředky Kateřiny Jirmanové Soukupové. Scénický prostor vymezuje obrovské čtvercové plátno s portrétní fotografií Roznětínské jako paní Lemarchandové, které hyperbolicky odkazuje k megalomanii hlavní postavy. Patřičné nasvícení plátna pak v intermezzech zastíní obličej herečky tak, aby bylo vidět hudební duo v pozadí. Podobné zveličení skutečnosti či nadsázku, která koresponduje s absurditou samotného dramatu, však již postrádá dřevěný vozík s poznávací značkou, jenž má představovat skromný příbytek Franka a Hildy. Právě na něm se odehrává výstup, v němž Franka navštíví Lemarchandová, aby i na něj zapůsobila svou sofistikovanou manipulací a přesvědčila ho, aby od ní přijal ještě vyšší částku za Hildiny služby. Frank podléhá a Roznětínská ho na znamení definitivního podmanění posype zlatým prachem. Nahodile a jaksi nesourodě pak působí i vycpaná hlava bílého psa (blíže nerozeznatelné vznešené rasy) ve vitríně, která v jednu chvíli představuje vchodovou bránu honosného sídla bohaté rodiny a Neškudla ji pevně svírá v momentě, kdy se snaží marně dostat na dětskou oslavu. Psí hlava nejspíš odkazuje k samotné Hildě, kterou si Lemarchandová svým vlivem „ochočí“ a dokonale ji uzavře před světem, aby utvrdila svou moc nad ní. V podobném, poněkud prvoplánovém slova smyslu pak lze interpretovat i obraz, v němž si masky stejného tvaru nasadí i hudebníci v pozadí – krutovládkyně nakonec ovládne úplně všechny.

Marie N’Diaye v Hildě vytvořila bezpochyby zdařilou sociální sondu do života dvou odlišných vrstev společnosti, která, jak se domnívám, může být především ve francouzském prostředí vnímána jako kritika bohatých elit. Loužného inscenace však v tomto smyslu není až tak jednoznačná. Rozuzlení přichází ve chvíli, kdy se Lemarchandová společně s Hildou vrací z tříměsíčního pobytu v Paříži a zjišťuje, že Frank mezitím začal žít s Hildinou sestrou. Nejenže získal peníze, ale začlenil se také zpět do plnohodnotného života. Během závěrečného monologu Roznětínská obnažuje i kousek vlastních nesplněných tužeb – hovoří o samotě, o nedostatku lidského citu ve svém životě a touze po jistotě. Neškudla mezitím sundává plátno s portrétem Lemarchandové, zatímco aktérka nyní mnohem tišším a méně sebevědomým hlasem volá do prázdna jeho jméno. Závěr tak není pouze tragédií Hildy, na jejíž záchranu ze spárů otrokářky rezignuje jediný člověk, na něhož se mohla spoléhat, ale také samotné Lemarchandové. Deprimované ženy, trpící kvůli svým nesplněným ambicím; ženy neschopné milovat, ale bezmezně toužící po tom, aby ji milovali druzí, a jdoucí kvůli tomu až za hranice přípustného, za hranice lidských práv a svobod. Hilda se v tomto smyslu stává jejím projekčním plátnem – Lemarchandová z ní učiní nejen svou společnici, ale také matku svých dětí a řádnou hospodyni opečovávající jejich domácnost. Inscenace Hildy je tedy zdařilá nejen díky preciznímu režijnímu vedení hlavní herečky, ale také díky vlastní výpovědi. Loužnému se společně s dramaturgem Ondřejem Novotným podařilo rozvést reflexi zásadních traumat a patologických jevů doby, kterou nabízí samotná předloha, a ukázat, jakým způsobem společnost ničí jednotlivé osudy lidí, bez ohledu na jejich sociální postavení.

Divadlo X10, Praha – Marie N’Diaye: Hilda. Překlad Zdeněk Bartoš, režie: Tomáš Loužný, dramaturgie: Ondřej Novotný, výprava: Kateřina Jirmanová Soukupová, živá hudba: Jindřich Čížek. Hrají: Lucie Roznětínská, Nataša Mikulová a Pavel Neškudla. Psáno z premiéry 17. 10. 2019.

• Autor: Tereza Pavelková
• Publikováno: 24. října 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: O Hildě, s Hildou, bez Hildy.

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ