Divadelní noviny > Blogy Festivaly

Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 6)

Šestou křížovou výpravu můžeme ještě podniknout spolu. Čtvrtý ročník setkání divadel střední Evropy Palm Off Fest v pražském Divadle pod Palmovkou končí až 4. listopadu. Věřte, že nepřeháním: Přehlídka patří k nejmladším a kvalitou se vzpírá občasným vágním tvrzením, že v Česku je přefestivalováno. Ať je, budou-li i další festivaly soutěžit s Palm Off Fest-em úrovní, koncepcí a třeba i tematickým zaměřením. V Libni si letos vybrali: Hrdinové jako my.

Na festivalu už hráli domácí

Pokud jste festival dosud nezaznamenali, přišli jste zatím jen o tři inscenace. Dvě hostitelského Divadla pod Palmovkou ještě můžete vidět – zůstávají v repertoáru. Goetheho Faust, který inspiroval Poláka Jana Klatu, přehlídku zahajoval a nepřestanu o něm tvrdit, že je inspirativnější a fantazijnější než jeho první inscenace Pod Palmovkou, kterou bylo Shakespearovo Něco za něco. Okázalá perverznost mne vnějškovostí a laciností metafor nechala chladným, překladatele Martina Hilského, jehož jméno si inscenátoři vypůjčili jen jako pavézu před výpadem vlastního argotu, dokonce rozsmutnila. Zato české kritiky očarovala tak, že v tradiční anketě SaDu prohlásili Něco za něco Inscenací roku 2018. O to víc si nepovšimli Klatova Fausta…

Nešťastným názvem je Bezruký Frantík Tomáše Dianišky a Igora Orozoviče realizovaný v kolektivní režii shrnuté do jména F. X. Kalba jako další produkt Studia Palm Off. Některé kolegy dokonce odradil od návštěvy v domnění, že půjde o pitoreskní historky handicapem znetvořené reálné figurky meziválečné a poválečné Prahy. Ale ouha, Bezruký Frantík je ve skutečnosti nesmírně (zá)vážným zamyšlením o našem vztahu k jinakosti, o věčné xenofobii vedoucí společnost k vlastnímu znevěrohodnění, o prospěšnosti inkluze, kterou leckde, sotva začala, už zase zatracují, a také o síle člověka nevzdávat zápas o identitu. A kdyby už nic jiného, je Bezruký Frantik, rodem z Jamného pod Suchým vrchem, kudy vede nejdelší sjezd běžkařskou stopou až do Jablonného nad Orlicí, oslavou práce Jedličkova ústavu. Inscenace podobné síly jako Mlčení bobříků o násilném ukončení skautingu v Čechách, o neporazitelnosti jeho společnosti prospěšných idejí.

Návrat k Josephu Fouchému

Zeptejte se kohokoli obeznámeného s historií, kdo položil základy moderního policejního státu. Skoro každý odpoví: Joseph Fouché. Přežil svého krále Ludvíka XVI., většinu vůdců Velké francouzské revoluce, její girondisty, jakobíny, direktorium, konzula i císaře Napoleona. Většinou ve funkci ministra policie. Ještě i za restaurace Bourbonů a krále Ludvíka XVIII. jím byl. Mistr konspirace, intrik, bezcharakterní sběratel informací, stvořitel sítě agentů, mnohonásobný přeběhlík, korouhvička, chameleón, šedá eminence s předvídavostí rosničky, Vždy o krok před jinými, prototyp úředníka, jehož hlavní zbraní se stala zrada. Ten typ přivedly k dokonalosti až zrůdné diktátorské režimy minulého století. Mezi jeho policejními složkami lze najít jediný rozdíl: Policie třetí říše napínaly síly k bezohlednému dopadení vrahů, ta na východě se spokojovala s vytřískaným doznáním kohokoli.

Nejnovější verzi ohlédnutí za dobou velkého ministra představilo Slovenské komorné divadlo Martin. Na Palm Off Fest přijelo s „rockovou pseudooperou“ Lukáše Brutovského Biologie politika – Fouché!!! Inspirace: proslulý román Stefana Zweiga. Premiéru měla inscenace na začátku února 2018. A jako by jí scéna pod Martinskými holemi předpověděla, co se bude kolem Dunaje, Váhu, Hronu a Torysy dít o pár měsíců později: od mafiánských vražd Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnirové až do dnešních dnů, kdy na zkorumpované slovenské politické kolbiště provázané s nejtemnějším podsvětím vstupuje jako zachránce všeho, co sám podpálil, Vladimír Mečiar a jeho zbrusu nová Slovenská liga.

Není to poprvé, co čas nazrál pro nová velká plátna Fouchého. Zajisté prvním, kdo si povšiml shodných rysů hlavy policie Francie přelomu 18. a 19. věku s policejními praktikami vlády fašistů v Itálii a fascinací jejich způsobů v Německu od přelomu dvacátých a třicátých let století dvacátého, byl Zweig a jeho Portrét jednoho politika. U nás si jeho románového odkazu povšimli Ludvík Kundera, Petr Oslzlý, Peter Scherhaufer a Miloš Štědroň a stvořili v roce 1984 jednu z nejreprezentativnějších inscenací českého divadla temných osmdesátých let: Chameleon aneb Josef Fouché. V čase velkých totalitních sebereflexí zkoumajících mimo jiné soukolí policejního státu a velké zrady vlastní identity a svědomí. O tři roky později vyvrcholila tato linie premiérou Milana Uhdeho, ještě na zapřenou, Prodaný a prodaná – o Karlu Sabinovi. Fouché jako velká opera světa, jehož atmosféru dotvářela stylově dokonalá Štědroňova hudba v rozpětí od revolučních intrád, tragických wagnerovských motivů až k takřka odrhovačsky lidovému, klíčovému šlágru (jak nevzpomenout o deset let starší Baladu pro banditu s inspirací v harmoniích karpatského oblouku): Každý, každý, každý má z něčeho strach, zítra už bude hnít na márách…

Zvláštní. Z Martina po pětatřiceti letech zase fouchéovská opera. V pojetí Brutovského a s dramaturgickým dohledem hudebníka Róberta Mankoveckého (k autorství hudby se hlásí oba), na scéně Jozefa Cillera, připomínající spíš rockové pódium s lesem aparatury, a v kostýmech Zuzany Hudákové ani trochu nelpící na proměnách módy Francie od zániku rokoka v přívalu měšťanských rudých revolučních čepců až po návrat omšelé noblesy aristokracie k vládě. Není třeba srovnávat s Chameleónem, jeho hudební háv vyšel z dílny možná největšího současného hudebního teoretika a praktika hledajícího (a nacházejícího i vydávajícího) kupříkladu i humor v baroku. Mankovecký s Brutovským chtěli jen najít formu přístupnou divácké generaci vzdělávané nikoli četbou, nýbrž surfováním po internetu, a přitom nevynechat takřka nic z hrůzného portrétu prapředka Velkého bratra. Rockový háv vede diváky příběhem provokativně i s dostatečným ironickým nadhledem. Člověk vstřebává fakta, aniž se cítí být jimi zahlcen.

V muzikálnosti může Slovenské komorné divadlo zdravě konkurovat českým, na hudební žánry nespecializovanými souborům, jakými jsou hradecký Drak nebo Klicperovo divadlo a samozřejmě již půl století brněnská Husa. Alena Pajtinková, Barbora Palčíková, Jana Kovalčíková, Zuzana Rohoňová, a s nimi jejich mužští kolegové Daniel Žulčák, Tomáš Grega, Jaroslav Kysel, Tomáš Mischura, Marián Frkáň a o generaci starší Mankovecký zvládají obstojně nástroje a v rolích teenagerů, kteří si na osudy intrikána Fouchého spíše jen hrají, vypovídají i faktograficky skoro všechno, co budoucnosti Joseph Fouché odkázal a co bychom o něm preventivně měli vědět. Jen zdánlivě jeho čas zatím ještě nepřišel. Jak ale víme od nás i z Evropy, z odposlechů a sledovaček, už se zase dají psát do minulosti zálibně pošilhávající výživné romány. Po slovensky: Jasný Smer!

 ///

Více o Palm Off Festu na i-DN:

Palm Off Fest

…

• Autor: Jiří P. Kříž
• Publikováno: 29. října 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 6)

1. Vladimír Hulec

   

   Jiří,
   mýlíš se, pokud píšeš, že si kritici nepovšimli Klatova Fausta v DpP. V DN o něm měl celostránkovou recenzi Vladimír Just (https://www.divadelni-noviny.cz/divadlo-pod-palmovkou-faust-recenze) a i jiné tiskoviny mu věnovaly velký prostor. Jen jej většina české kritiky nepovažuje za tak výrazného, dotaženého a komplexního jako Ty a vesměs – včetně mne – si víc cení první práce Klaty v DpP, inscenace Něco za něco, což doložilo její vítězství v anketě SaDu (http://www.svetadivadlo.cz/cz/cdk18/cdk18win). Ani to však nebylo v ten rok jednoznačné. V anketě DN za rok 2018 zvítězila inscenace Sternenhoch (https://www.divadelni-noviny.cz/inscenace-roku-2018).

   29.10.2019 (13.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Jakub Škorpil

   

   Nemluvě pak o anketě „Na Fausta!“,
   kterou uspořádal Svět a divadlo v čísle 3/2019 a které se zúčastnili Josef Herman, Radmila Hrdinová, Josef Chuchma, Jana Machalická, Marie Reslová, Ondřej Škrabal a Jakub Škorpil. Je dokonce dostupná online (http://www.svetadivadlo.cz/cz/open/faust_vol).
   Jeden by předpokládal, že se budeme číst alespoň navzájem. Ale asi marně, že.

   29.10.2019 (23.56), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ