Divadelní noviny > Názory – Glosy
Popis jednoho zápasu
První, co nám ministr řekl, bylo, že se cítí jako Kafka.
Bloudím chodbami, snažím se poslouchat, co mi kdo říká, ale nedává to moc smysl, tady jako by se zastavil čas.
Sekretářka nám přinesla kafíčka.
To ticho! Všude je šílené ticho. Chápete, že tady třeba vůbec není wifi?!
U stolu nás sedělo víc. Kromě ministra Lubomíra Zaorálka také Lukáš Průdek, Martin Glaser, Ivan Krejčí a já. Smysl setkání byl jasný: neformálně probrat situaci regionálních divadel a tím i zákon o VKI (veřejná kulturní instituce).
Situace na ministerstvu je po těch letech natolik tristní, že zážitkem bylo už jen to, že se ministr na něco ptal! Kladli jsme proto na stůl jeden argument za druhým, než jsme došli ke sdělení, že stávající podoba zákona počítá s tím, že bude pouze možností, nikoli povinností.
Pokud se tedy například město Zlín se Zlínským krajem nedohodne na společné správě našeho divadla, zůstane vše při starém, řekl jsem ministrovi.
Nastalo ticho.
Možná se ptáte, proč by do toho kraj vlastně vůbec šel, když to nebude nařízené a bude ho to stát jenom peníze, vytušil jsem.
Přesně tak, divil se ministr.
Odpověděl jsem sice, že kraj má přece PŘIROZENÝ ZÁJEM na tom, aby divadlo v krajském městě bylo kvalitní a dostupné, tváří v tvář politickému matadorovi jsem ale cítil, že jestli je někde zakopaný pes, tak právě tady.
Není to totiž náhodou stejné jako s naším přirozeným zájmem postavit k hranicím s Rakouskem dálnici? A napojit se konečně na tu jejich – dávno hotovou?
Po letech uvažování o tomto zákonu jsem dospěl k bonmotu: Zákon o VKI všichni potřebují, ale nikdo ho nechce.
Potřebují ho zřizovatelé (město Zlín i přes rostoucí příjmy z rozpočtového určení daní náš divadelní stadion dlouhodobě samo prostě neutáhne), potřebují ho ředitelé (aby mohli divadla skutečně řídit, plánovat a nést za to plnou odpovědnost), potřebují ho zaměstnanci (pokud se tedy nechtějí dočkat rušení svých divadel) a potřebují ho samozřejmě i diváci, kteří chtějí kvalitní a dostupná představení.
Přesto ho, zdá se, nikdo nechce.
Zřizovatel chce mít klid, zaměstnanci se bojí o smlouvy, diváci do toho nevidí a ředitelé? Je vlastně s podivem, kolik z nich to po desítkách let boje ještě baví, přestože jsou vmanipulováni do pozice podezřelých a asociálních podnikatelů s uměním, kterým jde jen o vlastní zisk. Mně je teprve dvaačtyřicet a víte, kolikrát už jsem si přečetl v programovém prohlášení vlády, že přijetí tohoto zákona je zásadní prioritou?
Je to začarovaný kruh a já vidím jen dvě cesty, jak z něj ven: buď ministr kultury konečně NĚCO udělá, a to i přesto, že mu to nevyhraje volby, nebo se dál budeme točit jako křeček v kleci, bloudit chodbami, pít kafíčka, poslouchat zastavený čas, řídit divadla podle pravidel z minulého století a přemýšlet, jak připojit českou kulturu na wifi – rozuměj do evropského kontextu.
Komentáře k článku: Popis jednoho zápasu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
