Bayreuth ideologizovaný
Po mnoha letech zase na wagnerovském festivalu, dříve na generálkách, teď poprvé na regulérních reprízách – Lohengrin a Parsifal. Základní zážitek: hraje se o současném světě a jeho problémech, i když jde o inscenace z let 2016 a 2018. Už od dob Wielanda Wagnera nemají rytíři přilby s rohy ani po jevišti nepluje „opravdová“ labuť. Po jeho přelomových, puristicky vznešených inscenacích přišel další zlom, doslova epochální Patrice Chéreau, který jako by inscenoval G. B. Shawa, jenž viděl v Ringu obraz úpadku raného kapitalismu. To Wagner jistě nekomponoval, nicméně soulad scénického s hudebním byl u dvojice Chéreau–Boulez jedinečný.
Lohengrina dnes hrají v Bayreuthu trochu o vysvobození Elsy, ale také o aktuálních problémech s energií. Katedrálu nahradilo průčelí elektrárny (asi secesní), před ní velké izolátory vysokého napětí slouží jako královský trůn i hranice pro pokus upálit Elsu. Světnička novomanželů je v malé transformátorové stanici. Lohengrin je nejspíš elektroinženýr (silnoproud), který se navléknutím kyrysu jen nakrátko promění v rytíře. Jeho transportní prostředky, labuť či později holubice, jsou pokaždé nahrazeny velkým elektrickým výbojem. Budoucí správné řešení energetického problému naznačí až závěr, kdy se vysvobozený, kouzla zbavený Elsin bratr Gottfried objevuje jako malý zelený mužíček se zelenou větvičkou v ruce, která světélkuje bez zřetelného připojení ke zdroji energie (až tady poprvé proběhlo obecenstvem lehounké zašumění) – zřejmě symbol ekologicky čisté energetiky.
Mytická rovina příběhu je zachována, ba rozšířena o nové prvky – urozené postavy mají na zádech blanitá hmyzí křídla v nadživotní velikosti (Lohengrin je dostane poté, co porazí Telramunda) a také modré kostýmy i vlasy; prostý lid se od vznešených odlišuje obuví – nosí zelené kecky. S realisticky fantaskní výpravou (Neo Rauch) souznějí i neurčitě středověké kostýmy (Rosa Loy), výrazně kontrastní je ovšem doslova starooperní režie (typ gestikulace sólistů, „rokování“ sboru) možná také proto, že režisér Yuval Sharon vstupoval už do rozpracovaného projektu, z něhož odstoupil Alvis Hermanis. Postavy jsou přesto vedeny věrohodně, někdy i novátorsky: Ortruda s kabelou je zlá měšťačka, druhému dějství dominuje její velký dialog s Elsou, během něhož procházejí krajinou (video) až k transformátoru. Lohengrin je macho, který Elsu po svatbě trestá za osudovou otázku po svém jméně připoutáním k izolátoru a elektrickým výbojem.
Piotr Beczala (také záskok) zpívá a hraje Lohengrina naprosto perfektně, využívá v měkkých lyrických pasážích všechny barvy svého hlasu. Elsou mu měla být Anna Netrebko, která hostování odřekla – bylo to dobře, protože její slovanský typ, fyziognomický i hlasový, pro tuto roli rozhodně vhodný není. Zastoupila ji Annette Dasch (v Bayreuthu před devíti lety právě jako Elsa debutovala), která se po úvodní nervozitě rozezpívala k výtečnému výkonu a postavu utlačované Elsy vytvořila zcela věrohodně. Ortruda (Elena Pankratova) byla nejen Elsina protihráčka, ale v dlouhém dialogu ve druhém dějství i svým způsobem starší přítelkyně, jež ji navádí k položení osudové otázky. Telramunda interpretoval Tomasz Konieczny jako jednoznačného padoucha, pěvecky i herecky, přiměřeně vznešený byl Georg Zeppenfeld jako král Heinrich. Hlasatel (Egils Silins) vzorně plnil funkci nejen oznamovatele, ale i toho, kdo v pravou chvíli posune děj kupředu.
Parsifal se hraje o střetu tří monoteistických náboženství. Mimo jiné. Situaci a prostředí, asi v Orientu, naznačuje dění při předehře: v poničené svatyni nocují uprchlíci, ráno se rychle balí a utíkají před rutinní inspekcí vojenské hlídky. Mystickou hudbu ovšem celá akce se zřetelnou politickou konotací dost ruší. Ve svatyni pak proběhne obřad odhalení grálu – není to však miska, ale živý člověk, Amfortas, z jehož nehojící se kristovské rány v boku proudí krev, jímaná do kalicha, kterou pak rytíři-mnichové přijímají. Mimořádně intenzivní zážitek, po všech stránkách. Stejná stavba se ve druhém aktu promění v orientální lázeň, kde o Parsifala pečují Klingsorovy kouzelné dívky. Zámek jejich pána je starožitnictví s krucifixy, umístěný ve výřezu ve zdi. Blasfemii dovršuje tvar jednoho z nich, dole falicky zahnutý – právě s ním si Kundry vyzývavě hraje. Třetí dějství je obrazem zestárlého a unaveného světa: rozpadající se stavbu svatyně prorůstá obrovitá vegetace, sešlého Gurnamenze v invalidním vozíku tlačí Kundry s konvulzivním třasem ruky. Předzvěstí návratu pozitivních sil je déšť, v němž se objeví starší nahá dvojice, zřejmě Adam a Eva. Velkopáteční obřad vzkříšení (kdy oživne i mrtvý Titurel) vrcholí sjednocením křesťanství, islámu a judaismu ve společné procesí, vedené Parsifalem v podobě vesničana ve svátečním obleku. Touto utopií se na jeviště vrací politika, dotud akceptovatelný inscenační koncept realismu smíšeného s fantaskností a mystikou tím klesá k banalitám současných problémů soužití kultur a náboženství.
Nejtěžší úkol měl Andreas Schager jako Parsifal – zvládl ho výtečně nejen díky svým hlasovým dispozicím (vyrovnaný až kovově znělý hlas, heroický, ale i schopný lyrických odstínů – i když těch v partii mnoho není). Herectví mu spíše komplikovaly proměny postavy do mladíka, jenž zastřelil labuť, pak vojáka se samopalem, Araba a nakonec venkovana. Mimořádné byly výkony Günthera Groissböcka v roli Gurnemanze (skvělý Vodník v mnichovské Rusalce) a Eleny Pankratové (Kundry). Rozhodně nelehkou úlohu měl Ryan McKinny, jenž musel jako Amfortas splnit také mystické poslání ztělesněním Krista.
Nejen pěvecká, sólistická složka bayreuthských produkcí je na úrovni, o které se skladateli ani nemohlo zdát. Festivalový orchestr složený takřka výhradně z německých hudebníků a pedagogů podává mimořádný výkon, jak pokud jde o preciznost, tak dynamiku a výraz (jistě i díky špičkovým dirigentům). Zvuk je intenzivní, a přitom jakoby sametový, nepochybně i díky speciální konstrukci orchestřiště. Neméně ojedinělá je kvalita velkého sboru (sbormistr Eberhard Friedrich), který navíc musí plnit požadavky režisérů. Hudební provedení je na rozdíl od občas diskutabilního scénického tvaru nezpochybnitelné.
Bayreuther Festspiele – Richard Wagner: Lohengrin. Dirigent Christian Thielemann, režie Yuval Sharon, scéna a kostýmy Neo Rauch, Rosa Loy. Festspielhaus, premiéra 25. července 2018 (psáno z reprízy 14. srpna 2019).
Bayreuther Festspiele – Richard Wagner: Parsifal. Dirigent Semjon Byčkov, režie Uwe Eric Laufenberg, scéna Gisbert Jäkel, kostýmy Jessica Karge. Festspielhaus, premiéra 25. července 2016 (psáno z reprízy 15. srpna 2019).
Komentáře k článku: Bayreuth ideologizovaný
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Feyfar
Měl jsem vzácnou příležitost
vidět tuto inscenaci Parsifala bezprostředně po její premiéře v původním obsazení (Klaus Florian Vogt jako Parsifal, Gerhard Grochowski – Klingsor, za dirigentským pultem tvůrce nastudování Hartmut Haenchen). Představení shodou okolností navštívila tentýž den i paní spolková kancléřka s manželem.
Psal jsem: https://literarky.cz/kultura/divadlo/24097-parsifal-v-boji-s-is
06.11.2019 (17.48), Trvalý odkaz komentáře,
,Jan Dehner
Dík za link na Váš text
o jedné z prvních repris posledního bayruetského nastudování Parsifala; při jeho čtení jsemi si uvědomil, běh času ukázal/potvrdil dost rychlé zestárnutí režijního konceptu „Parsifal v boji s IS“, tudíž jeho nepatřičnost od samého začátku!
06.11.2019 (20.56), Trvalý odkaz komentáře,
,Petr Feyfar
Děkuji za reakci.
Osobně mě ještě více oslovila předchozí, tedy Herheimova inscenace Parsifala: přehled německých dějin jako (Alb-)Traum ve Wagnerově hlavě (https://literarky.cz/kultura/75-festival-v-bayreuthu-tradice-a-jeji-zlomy, konec delšího textu).
Pokud jde ale o tuto (mimochodem viděl jsem první reprizu, ve druhé byl už ze zdravotních důvodů nahrazen K. F. Vogt Andreasem Schagerem) inscenaci: vidím to právě naopak. Když před třiceti lety přišel Hans Küng nejdříve na symposiu připraveném organizací UNESCO (1989) a pak na Světovém ekonomickém fóru v Davosu (1990) s myšlenkou, že k dosažení trvalého míru bude zapotřebí dosáhnout míru mezi náboženstvími („kein Weltfriede ohne Religionsfriede“), pokládali mnozí – vesměs zaslepeni aktuálním ekonomicko-politickým vývojem, který jak se zdálo, mír sliboval – tuto jeho myšlenku za ne moc smysluplnou. Ba spíše za výraz snahy jednoho teologa dělat se důležitým. Ale dnes víme, že Küng měl pravdu. Mnohým se teď zdá, že je IS poražené – ale i kdyby tomu tak skutečně bylo, náboženský fanatismus, intolerance především mezi třemi centrálními monoteistickými náboženstvími přetrvává. Přežívají i miliony zraněných a vykořeněných obětí této nepopiratelné skutečnosti (zoufalí nocležníci v poničeném chrámu) a pozůstávají i zničené a s největší pravděpodobností neobnovitelné sakrální objekty (pozoruhodná výprava Gisberta Jäkela).. A tím (žel) i „patříčnost“ konceptu Uweho Erica Laufenberga a tedy i aktuálnost této inscenace – viz také závěr představení i mé recenze. Parsifalův boj spojený s konečným vykoupením (závěrečná scéna a Wagnerova teoretická představa překonání náboženských sporů) je samozřejmě aktuální utopií. Či nadějí.
07.11.2019 (21.23), Trvalý odkaz komentáře,
,