Život na korze III
Martin Porubjak
Zpráva z Bratislavy
Cenzura byla tehdy už ne skrytá, jako od února 1948 do dubna 1968, ale zatím „dočasně sankční“. To znamenalo, že když se v novinách nebo časopise objevil článek, který „normalizující se“ moci nevoněl, noviny dostaly pokutu a byly na nějaký čas pozastavené. To postihlo například týdeník Kultúrny život. A tak v redakci redaktoři posedávali, debatovali a čekali, dokud nevyprší trest. Potom vydali jedno dvě čísla a měli pak na další jeden dva měsíce utrum. Tak tehdy v redakci Kultúrneho života vysedával skvělý chlapík, bývalý pétépák, humorista, encyklopedický znalec karikatur, překladatel a spisovatel Kornel Földvári. Milan Lasica dostal nápad: to by byl ideální ředitel pro nás! Kornel souhlasil a ministerstvo kultury – tehdy ještě nevyčištěné od „revizionistů, zrádců a zaprodanců“ – souhlasilo. Földváriho ředitelská éra byla skvělá, i když netrvala dlouho – od 1. ledna 1969 do 15. února 1970.
25. února vyšel ve 13. čísle Divadelních novin tento krátký článek:
Zpráva z Bratislavy
Ministr kultury Slovenské socialistické republiky Miroslav Válek odvolal 15. t. m. ředitele Divadelního studia v Bratislavě Kornela Földváriho z jeho funkce.
Kornel Földvári řediteloval v Divadelním studiu od 1. 1. 1969, byl tedy ve funkci jen něco přes rok. Do divadla přišel z místa zástupce šéfredaktora tehdy už neexistujícího Kulturního života. Nepřišel však jako nadekretovaný direktor, do divadla ho doslova přitáhli sami divadelníci.
S tímto pohotovým a vždy nepohodlným novinářem, bystrým kritikem a vtipným spisovatelem si herci, dramaturgové a režiséři Divadla na korze lidsky i umělecky rozuměli dávno před jeho nástupem do ředitelské funkce. A Földvári se se samozřejmým porozuměním ujal řízení dvou souborů Divadla na korze: souboru Lasici a Satinského a činohry. Činoherní soubor studoval tehdy první inscenace, měl před sebou první nejistou sezonu a díky porozumění a nezištné pomoci nového ředitele svůj start úspěšně absolvoval. Výsledky, jichž Divadlo na korze pod Földváriho vedením dosáhlo, mohli posoudit i pražští diváci.
Kornel Földvári dovedl vytvořit prostor a podmínky pro svobodnou práci divadelníků. Dovedl nezištně pomoci, lidsky pochopit a i ty nejčernější okamžiky rozzářit svým neodolatelným humorem. Byl ředitelem, jakých je málo – měli ho rádi stejně herci jako uklízečky, stejně administrativní pracovníci jako kulisáci. 15. 2. 1970 musel ze své funkce odejít. Zanechal však za sebou kus poctivé práce, kterou už nikdo nevymaže z dějin slovenského divadla.
Pavol Mikulík, Marian Labuda, Stano Dančiak a Martin Huba v inscenaci Čekání na Godota. Režie Milan Lasica a Vladimír Strnisko foto archiv
T. Š.
13. číslo Divadelních novin vyšlo a jako by ho ta nešťastná číslice poznamenala: vyšlo jako poslední. Další osud časopisu byl zpečetěný. Zrušili ho kvůli třem článkům v tomto čísle: jedním z nich byl právě ten o odvolání Földváriho. Ale do nemilosti časopis upadl i kvůli společné pookupační diskusi „u kulatého stolu“, která se uskutečnila v Divadle na korze a pod titulem Sisyfův balvan vyšla v Divadelních novinách 14. června 1969 (19. číslo předchozího roku). Debatovali jsme v ní o přituhujících pookupačních poměrech – tehdy ještě všichni řádně zaměstnaní – v sestavě: doc. Vladimír Maňák, vědecký pracovník, dr. Július Strinka, filosof – pracovník Filosofického ústavu SAV, doc. dr. Milan Šimečka, filosof – pedagog na VŠMU, a za Divadlo na korze Kornel Földvári, ředitel Divadelního studia v Bratislavě, Vladimír Strnisko, umělecký šéf činoherního souboru Divadla na korze, a za redakci Divadelních novin Martin Porubjak, dramaturg činoherního souboru Divadla na korze. Tak tam ta jména i s jejich zaměstnavateli pěkně trůnila jedno vedle druhého. Divadelní noviny nemohly mít růžovou budoucnost. A ani ti diskutující a jejich zaměstnavatelé. Za dva roky už nikdo nebyl tam, kde tehdy.
Když si Kornel Földvári o necelý rok později přečetl v Divadelních novinách článeček o svém odvolání, poznamenal se svým typickým sarkasmem: Je to důstojný nekrolog – teď už mohu zemřít! Slovo naštěstí dodnes nedodržel. Ocenil však, že jsem tehdy článeček „konspiračně“ podepsal značkou T. Š., což byly iniciály mé milované židovské babičky Trúdy Šnirchové, rodačky z Valašska. A ta dobře věděla, jakou autoritou pro mě Kornel je! Vždycky když chtěla, abych si dal ostříhat vlasy dlouhé až na ramena, zatelefonovala mému řediteli a poprosila ho: Řekněte tomu mému dítěti, ať se ostříhá. Jedině na vás on dá! A moje babička měla pravdu – vždycky jsem na Kornela dal!
Werichovi přímo do ucha
Po Földvárim už znormalizované Ministerstvo kultury Slovenské republiky (mezitím totiž vznikla federace a v ČSSR měla každá republika své ministerstvo kultury, nějaké federální neexistovalo) jmenovalo ředitelem soudruha Miloše Borského a ten postupně stáhnul většinu inscenací z repertoáru, v červnu 1970 zrušil soubor Lasici a Satinského, a pak po roce, v červnu 1971, zlikvidoval i činoherní soubor, čímž opravdu definitivně skončilo Divadlo na korze i Borského ředitelování. Ale vraťme se k začátkům Divadla na korze, k sezoně 1968–1969. První premiérou činoherního souboru bylo Beckettovo Čekání na Godota v režii Milana Lasici a Vladimíra Strniska s Mariánem Labudou jako Estragonem a Stanem Dančiakem jako Vladimírem. Následovaly aktovky Slawomira Mrożka Striptýz, Karel, Ztroskonaci v režii Petra Mikulíka a Gogolova Ženitba v režii Miloše Pietora. Soubor Lasici a Satinského uvedl dvě premiéry: Soirée (setkání s obecenstvem) v režii Petra Mikulíka a Radostnou zprávu po všechny, kteří mají problémy s měchýřem v režii Jána Roháče. Celé tři sezony – až do likvidace divadla – přežilo z těch pěti inscenací jen Čekání na Godota. Všechny ostatní byly postupně zakázány.
Ale ještě před tím se Divadlu na korze s Földvárim v čele podařilo představit všechny tituly první sezony v Praze. Soirée a Radostnou zprávu v Semaforu, Čekání na Godota, Mrożkovy aktovky a Ženitbu v Činoherním klubu. Úspěch byl ohromný. Semafor nabitý do posledního místa, v první řadě seděl Jan Werich, vedle něho Stela Zázvorková. Werich už hůř slyšel, takže mu Stela dodatečně „tlumočila“ repliky L+S přímo do ucha. Vždycky když L+S korunovali repliku pointou, obecenstvo se hlučně zasmálo a po několika sekundách se sólově zasmál Werich. Spřízněnost semaforského publika s humorem L+S+W byla dokonalá.
Beznadějně zoufalí herci
V Činoherním klubu to bylo podobné. Pietorova Ženitba byla v tragigroteskní interpretaci velmi blízká činoheráckému Revizorovi. Marián Labuda jako Podkolesin a Stano Dančiak jako Kočkarev se stali za jediný večer hvězdami, Labuda později dostal za Kočkareva Cenu Divadelních novin za herecký výkon sezony. Druhý večer se hrálo Čekání na Godota. Odpoledne jsme měli zkoušku, herci po ní už zůstali v divadle, já se šel na hodinu projít. Praha byla potemnělá, studená, vlhká. Bylo okolo nuly, ulice prázdné, pouliční lampy sleply v mlze. Všude v oknech se zažíhala světélka svíček. V té chvíli jsem si uvědomil, že je první výročí Palachovy smrti. Zkřehlý a rozechvělý jsem se vrátil do divadla. Dovnitř se už trousili diváci, v podobném rozpoložení jako já. Začalo představení a Labuda s Dančiakem „vybalili“ první klaunský gag a – ztuhli! Žádná reakce v hledišti. Tak pokračovali – další gag, opět ticho. Inscenace byla důsledně vystavená od jednoho tragigroteskního gagu k druhému. Ti dva smutní klauni usilovali stále víc rozveselit svého partnera, ale vůbec se jim to nedaří, v hledišti je ticho. Jak je to možné? Diváci se přece jejich zběsilé tragikomické snaze dosud vždy smáli! Jenom dneska ne. Úplně je to vyvedlo z míry. A tak se pouštěli do krkolomných kousků, jen aby diváky vzkřísili. Dančiak se ze zoufalství rozeběhl proti portálu – to dělal vždycky v Bratislavě, tam jsme měli portál z plechu, úder vždy kovově zazněl, ale v Činoheráku byla zeď. Tupý úder zmrazil publikum, Dančiak se sesul na podlahu, byl jsem přesvědčený, že omdlel. Obecenstvo ztuhlo. Dančiak se horko těžko zvedl ze země a hrál zoufale dál. Bylo to tak beznadějné, bolestné, šílené, až mi běhal mráz po zádech. A nebyl jsem zřejmě v hledišti sám.
Když skončila první část, běžel jsem nadšený za herci do šatny. Otevřel jsem dveře a ti dva zoufalci se navzájem osočovali, kdo z nich je vinen, že se obecenstvo nesměje. Sápali se na sebe, obviňovali se, utopili by jeden druhého na lžičce vody. Nedokázal jsem je přesvědčit, že právě v tento palachovský den, tento hnusný sychravý večer lidé reagují, jak reagují. A že právě oni, beznadějně zoufalí herci v beznadějném světě, jsou v marné snaze rozptýlit a zabavit toho druhého fantastičtí. Nevěřili mi. Mysleli si, že je chci jenom potěšit.
Vrátil jsem se do hlediště a tortura těch dvou herců pokračovala. Doslova fyzicky jsem z lidí okolo sebe pociťoval, že to nevnímají jako torturu hereckou, ale existenciální. Že Palachova smrt se vznáší nad Činoherním klubem, nad ulicí Ve Smečkách, nad Václavákem, nad Prahou jako mor.
Herci, totálně vyčerpaní, řekli poslední repliky: Jdeme? – Jdeme. (Ani se nepohnou.) – a ozval se ohlušující potlesk. Dančiak s Labudou nechápavě hleděli do publika a nejistě se klaněli. Ale potlesk nepřestával a nepřestával a oni se vraceli a vraceli na scénu a konečně pochopili, že jsme všichni zažili mimořádný večer a že oni asi byli skvělí! Na představení Godota v Činoherním klubu v den prvního výročí Palachovy smrti nikdy nezapomenu.
(Pokračování)
všechna tři pokračování Přeložil br
Komentáře k článku: Život na korze III
Martin Porubjak
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
