Divadelní noviny > Rozhovor

Pavla Gajdošíková: To máme ale zvláštní povolání, že?

Herečka ostravského Divadla Petra Bezruče Pavla Gajdošíková je na domácí scéně velmi vytížená. Od roku 2010 tady hrála třicet rolí (!). Na rozhovoru jsme se domlouvaly dlouho. Vlastně už od té doby, co na jaře získala Cenu kritiky za roli Maryši. Nakonec se nám podařilo setkat až na podzim na plzeňském festivalu Divadlo. Pavla tady hrála Maryšu a navíc měla záskok v Kříži u potoka Slováckého divadla.

V mládí z vás rodiče chtěli mít hráčku na cimbál. Místo toho jste šla studovat herectví. Jak to přijali?

Myslím, že jsou nakonec rádi. Ale obloukem se pomalu vracím i k muzice. Docela dost to spolu souvisí. Na cimbál sice zrovna moc času nemám, ale třeba ho někdy opráším… až ho teda najdu. Má jméno Svatoš a myslím, že se povaluje někde na konzervatoři. Koupili mi ho rodiče, když jsem byla ještě malá, a dost jim za to vděčím. Stejně jako za spoustu dalších věcí!

Jak to bylo s Maryšou

Rodiče na vás mohou být pyšní. Za Maryšu máte dvě prestižní ocenění (Cenu Jantar a Cenu divadelní kritiky) a k tomu užší nominaci na Cenu Thálie. Co pro vás podobné ceny znamenají?

Je to neskutečné… stále tomu nemohu uvěřit. Být nominovaná nebo dostat ocenění a něco, co pro vás už vlastně cena a dárek je. To máme ale zvláštní povolání, že? Ach bože! Miluju divadlo! Snažím se to ale příliš neprožívat, jelikož jsem si vědoma, že herecký výkon nelze změřit ani porovnávat s jiným. Možná mám štěstí, že si mě komise všimla a mohla jsem být v tak skvělé společnosti herců a hereček. Asi bych taková nová setkání jinak nezažila. Ale už samotná role pro mě znamená opravdu mnoho, dala jsem do ní téměř všechen svůj osobní čas i energii. A myslím, že nejen já. Takže to beru jako ocenění pro celý inscenační tým, který se podílel na Maryše: pro mé kolegy, bez nichž bych nebyla Maryšou, jakou jsem, pro inspici, naši veselou garderobku, vlásenky, naštěstí povětšinou mlčící nápovědu, kluky, co to postaví, ozvučí. A osvětlovače, který je dokonce mým osobním partnerem. Máme představení, na něž se vždy těšíme. Všichni. Myslím, že se nám povedl takový malinký zázrak, kterého si všimli i ostatní. A to je pecka! Proto si této nominace a ocenění neskutečně vážím! Pro Bezruče a Ostravu to má velkou váhu. Aspoň nám nebudou někteří kolemvodkaďjdoucí stále tvrdit, že my Moraváci umíme jenom krátce mluvit a pít slivovici… Což samozřejmě taky umíme, a více než obstojně.

Prý vás zpočátku vůbec nenapadlo, že byste mohla Maryšu hrát.

Je to tak, nenapadlo. Ale v hloubi duše jsem si to velmi přála. Už ta informace, že budeme dělat Maryšu, mě doslova rozehřála uvnitř – polil mě takový divný a chvějivý pocit. Říkala jsem si: To je ale pěkné, že budeme u nás v divadle dělat Maryšu. Ach, kéž bych to mohla být já, ale to se asi nestane, to bych měla víc štěstí než rozumu a vůbec… A pak mi na osobním pohovoru režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová řekla, že Maryšu mám hrát já. Jak o tom vůbec můžu pochybovat, že je to nasazené na mě, ať si zvyknu… Asi mě zná lépe, než se znám já, což se stává.

Máte pocit, že se v Maryše odráží ženská režie?

Vím, že Jance mimořádně sluší právě ženská témata. Jako člověk má pro své hrdinky vyjádření a cit, které jsou mi blízké. Ale nemyslím si, že je to tím, že je žena, ale tím, že je to prostě Janka. Já jí teda říkám Jarko, to můžu jenom já. Díky tomu, že mi Janka věřila, jsem byla velmi otevřená a nebála jsem se s ní probírat úplně všechno.

Jaké vlastně bylo zkoušení Maryši?

Byl to hlavně dialog, což je vždy skvělé. Jsou režiséři, kteří mají jasnou představu a nenechají si do ní mluvit. Janka taková není. Zkrátka jsme se setkaly. Ona mě naprosto fascinovala svými nápady a díky tomu se rozvíjely i ty mé. Například to, že hra nekončí, jak je psáno u Mrštíků, otrávením Vávry, ale ještě je dobré cosi doříct. Tím nápadem mě Janka úplně odstřelila. Potom se nabalovaly zase moje myšlenky, co by bylo dobré doříct a jak. Byla to opravdu skvělá souhra, spolupráce. I díky naší tehdejší dramaturgyni Kateřině jsme mohly řešit inscenaci i mimo zkoušky, setkávaly jsme se, povídaly jsme si o postavách, o motivacích, o tom, že si to už musím zapisovat, protože jsem si dala dvojku vína a stále je o čem hovořit…

A kromě režisérky a dramaturgyně? Jak to vnímal zbytek týmu?

Díky tomu, že už na začátku měla Lucka Labajová jasnou představu o scéně a kostýmech, která se nám zamlouvala, začalo zkoušení ve velmi příjemné atmosféře. Janka s Kateřinou přišly s mírnými úpravami v textu, které postřehnou asi jen lidé, co znají původní hru. Nic není černobílé. Mně přišlo skvělé, že to ještě více zdůraznilo osamocenost a odevzdanost ženských postav, které se ve hře objevují. Například propojení Lízalky, Strouhalky a stařenky, že „všechny to zažily, nechtěly, ale musely“. Náš Vávra není agresivní tyran v pravém slova smyslu, Francek není romantický hrdina z dívčích románů a táta Lízal není zas tak majetnický, jak by se mohlo zdát. V naší inscenaci totiž nejsou malé postavy, protože více menších figur se spojilo do postavy hospodské a Rozáry, bez nichž by se děj těžko posouval. Zkoušení nikdy nezačalo v půl desáté a neskončilo v půl druhé, všichni jsme tím dost žili. Bylo osvobozující, když se něco povedlo na zkoušce vytvořit a bylo to konkrétní. Společně jsme se snažili o co největší aktuálnost hry. A to zkoušení neskončilo v podstatě nikdy. Na každé repríze stále objevuji a stále se nechávám překvapit. Byl to poměrně dlouhý proces a já děkuju Jance za to, že mi věřila, dala mi šanci a v mnohých věcech mi otevřela oči.

V čem konkrétně vám je otevřela?

Tím, že mi dala důvěru, kterou jsem potřebovala. Mohla jsem se pak cítit svobodně a nebát se dát do toho všechno, co se ve mně nahromadilo. To mě na zkoušení Maryši poznamenalo asi nejvíc. V minulosti jsem měla velký problém se sebevědomím. Je to velmi svíravý pocit, když si nevěříte nebo se stydíte na cokoli zeptat. Nebo nedej bože uděláte chybu a máte pocit, že jste všechny zklamala. Asi je důležité, aby si herec trochu věřil. Ale pokud je zas příliš sebevědomý, může to být jeho konec.

Je na vývoji Maryši nejtěžší zlom, kdy se z trucovité mladé holky stane rezignovaná a zlomená žena?

Nevím, co je na tom celém nejtěžší. Vlastně ani nevím, jestli si mohu dovolit označení „těžké“. Ale vím, že před každým představením jsem nervózní. Škoda, že na to není žádná aplikace „Soustřeď se“. Naše inscenace je totiž hodně křehká a stačí sebemenší krok stranou a může se rozpadnout. Když hraju, tak dělám, co cítím, a moc o tom nepřemýšlím. Takže to, že se z Maryši stane zlomená žena, mi přijde docela přirozené, a nemusím proto nasazovat aplikaci „Zestárni“. Já postavě jen propůjčuji svoje tělo, ona si už se mnou dělá své.

V jednom rozhovoru jste o Maryše řekla, že jste díky ní mohla vyjádřit, co prožíváte a co si myslíte. Že je to pro vás taková terapie. V čem spočívá?

V podstatě takový výplach hlavy a duše, očista a osvobození. Určitě nejen herci znají pocit, že vám hlavou proběhlo stádo slonů, kteří posbírali poslední kloudné myšlenky. My herci jsme ale přece jenom duše citlivé. Tak to asi víc prožíváme. Když se stane zázrak a představení se setká s divákem, cítím se svobodně. Maryšu v domácím divadle hrajeme totiž v takzvané ulici – diváci sedí kolem nás, takže je to ještě o něco intimnější spojení. Možná je to jen můj pocit, ale stává se mi, že cítím záchvěvy energie, které putují od diváka a naopak. Možná je to můj osobní lék na některé neduhy, které jsou mojí součástí. Někdo mi kdysi řekl, že správný umělec musí být tak trochu magor. Já bych to opravila: nemusí, ale je. Ne vždy se představení takhle podaří. Nejsme roboti a každé diváctvo je jiné. Nikdy se nezavděčíte všem, díky bohu. Stalo se nám, že to drhlo a nedařilo se. Což byla divná a dost nepříjemná atmosféra. Ale podle mého je dobré zažít i tuhle zkušenost.

Ženské hrdinky

Na festivalu Divadlo v Plzni jste zaskakovala v hlavní roli Evy v Kříži u potoka Slováckého divadla. Jak Maryša, tak Eva jsou prototypy venkovských hrdinek. Vidíte mezi nimi nějakou spojitost či odlišnost?

Bohužel nebylo moc času se s Evou seznámit, měla jsem poměrně krátký čas na nazkoušení záskoku. Dostala jsem dvě zkoušky se souborem a krásné prázdniny se záznamem, takže jsem si na festivalu v Plzni připadala jako v nějaké podivné videohře. Stále mě něco překvapovalo. Byl to dobrý punk a nikdy na to nezapomenu. Když ty dvě postavy srovnávám, tak Eva je trochu jiná než Maryša. Maryša jedná především srdcem, všechny otázky taky směřuje k vyšší síle, k Bohu. Víra u ní hraje důležitou roli. Maryša není intelektuálka jako Eva. Obě dvě ale dělají rozhodnutí proti své vůli, obě dvě se obětují pro dobro druhých a na svůj úkor. Maryša moc a moc miluje (ať už Francka, své rodiče, nebo Boha), a proto se z ní nakonec stane vražedkyně, kdežto Eva je ze začátku pyšná a hrdá holka, která by strašně chtěla umět milovat, ale nedokáže to.

Z mého pohledu jsou záskoky velmi složitá a stresující disciplína. Je to tak?

Já nevím, v Plzni to byl můj první záskok v životě. Takže to spíše ještě vydýchávám. Z mého pohledu je to docela stresující (smích). Byla jsem vhozena rovnou do vařícího hrnce, skvěle! Nikdy jsem neměla nic zadarmo. Ale měla jsem vždycky štěstí na skvělé lidi, ochotné kolegy, výbornou inscenaci, hezkou roli s režisérem, s nímž ráda zkouším. Je to můj bývalý šéf, který mě nabral do Bezručů (Martin Františák, pozn. red.), takže jsem ten záskok vzala i kvůli němu.

Evu i Maryšu jsem ve vašem podání vnímala jako ženu, která když se zapře, tak s ní nic nehne. Jde klidně i proti všem. Myslíte, že je to rys moravských žen?

Možná narážíte na ten typ rázných a silných „moravských hrdinek“. Nevím, já to nepsala, já to jenom hraju… A hraje se mi to poměrně dobře, protože jsem z Moravy a vyrůstala jsem na dědině. Třeba je to ale rys žen obecně. Síla. Ženy dokážou být velmi silné, když chtějí. Razantní, trucovité, svéhlavé, ale i oddané a milující. Ženy vlastně dokážou mít mnoho, mnoho tváří, čímž čas od času své drahé protějšky umějí pěkně vytočit. Ale určitě to není jen rys moravských hrdinek. Oddanost a jakousi zarytost cítím i u postavy Markétky z inscenace Mistr a Markétka.

Jaká je pro vás Markétka?

Určitě výrazná postava, obzvlášť potom, co se tak trochu mázne krémem. Řekla bych, že je v něčem křehčí, zamlklejší. A hlavně… má úplně opačný vývoj než Maryša a Eva. Ty jsou na začátku veselé, ničím se moc netrápí a umějí si užívat. Postupem času se proměňují ve ztrhané a zralé ženy bez života a naděje. Markétka by se ale na začátku příběhu nejraději zabila. Až když se upíše ďáblu, promění se v energickou divoženku. Má hodně tváří.

Na této roli jste pracovala s režisérem Sašou Minajevem. Jaké to bylo?

Mistr a Markétka je jedna z mých hodně oblíbených knih. Když jsem ji měla poprvé v ruce, musela jsem ji snad desetkrát rozečíst. Dost jsem se ztrácela v jednotlivých kapitolách a odkazech na bibli. Je zajímavé, jak rozdílně jsem tohle dílko vnímala před deseti lety a teď, když se nám objevilo na repertoáru. Je to krásně zvrhlá a zběsilá jízda o lidech. Měla jsem možnost tenhle příběh vidět na festivalu Dream Factory, kde to hrálo Teatro Tatro. Bylo to opravdu epochální a velkolepé. Když jsem z představení odcházela, řekly jsme si s Kateřinou Menclerovou, která pro nás text dramatizovala i „dramaturgovala“, že to bude těžká výzva. A pak přijel Saša Minajev a začalo se zkoušet. Bylo vidět, že je to opravdu jeho splněný sen, byl tím zkoušením doslova posedlý. Byl skvěle připravený a snad by všechny role zahrál i lépe než my. Bylo fascinující pozorovat tohoto „bláznivého“ člověka při práci. Věřím, že se i modlil. Já na to zkoušení nikdy nezapomenu, sáhli jsme si hluboko a nebyl to jednoduchý proces. Nedokážu posoudit, jak to působí na diváky, ale já si to na jevišti neskutečně užívám.

Další zajímavou rolí byla femme fatale, Adina Mandlová.

Ano, ale tak nóbl, jak to zní, to určitě nebylo. Spíše takové neskutečně šílené dobrodružství. Hrály jsme ve sklepě v asi minus dvaceti stupních v košilkách Adinu Mandlovou a Lídu Baarovou. Hra se jmenovala Spolu a napsal to Tomáš Vůjtek. Byl to strašný punk, ale díky tomu jsme se hodně stmelily se Zuzanou Truplovou a dost nás to zocelilo. Naší domovskou scénou byl Absintový klub Les. Jezdily jsme na zájezdy, hrály jsme někdy i u někoho v obýváku nebo na statku. Spolu.

K Bezručům teď nastupuje nový umělecký šéf Jan Holec. Jeho inscenace jsou více zaměřené na pohyb a celkově mají odlišnou poetiku než režie Janky Ryšánek Schmiedtové. Těšíte se jako soubor, že budete mít možnost pracovat opět trochu jinak?

Řekla bych, že umělecký soubor Divadla Petra Bezruče je nejsilnější složkou tohoto divadla. Kdyby to bylo jinak, to by asi bylo něco špatně, že? Jsme totiž dost tvární a těšíme se na nové výzvy. Já osobně miluju výrazové a pohybové divadlo. Na konzervatoři jsme měli na pohyb, tanec a pantomimu úžasnou dámu, profesorku Evu Polzerovou. Ta vycházela především z učební metody Evy Kröschlové. Na každou hodinu jsme si museli připravit nějaké heslo z její učebnice a předat to spolužákům. Těch hesel bylo asi milion a nám to připadalo někdy jako pěkná pruda. Ale zpětně si uvědomuju, že mi to bylo velkým přínosem. S Honzou jsem se při zkoušení ještě nepotkala a těším se, až se tak stane a co nového to přinese. Pravda, Janka se asi více zaměřovala na klasičtější tituly, ale nikdy nebyly klasicky inscenované. Velmi opatrně se taky dotýkala pohybové stylizace. Díky ní jsem se seznámila s Miřenkou Čechovou, Petrem Boháčem nebo Adélou Laštovkovou Stodolovou. Myslím si, že tento typ pohybové spolupráce je pro herce důležitý. Pomáhá to nezaseknout se u svých zaběhnutých stereotypních výrazů a poloh. Je to zábavné objevování. Budu ráda, když poznám tento způsob divadla intenzivněji a hlouběji. Přemýšlet o postavě jenom ve fyzické rovině, to ještě neznám. Pokud se toho Honza Holec takhle chopí, bude to jistě jenom dobře.

Co pro vás znamená tanec? Tancovala jste někdy, nebo to pro vás je jen jeden z možných scénických prostředků?

Vždycky když jsem seděla za cimbálem v kapele a snažila se držet tempo a dech, snila jsem o tom, že bych chtěla být mezi tanečníky a zpívat s nimi. Ach bože! Nemrznout na náměstí v minus dvaceti za nástrojem, za kterým jsem snad ani nemohla být vidět. Teď se věnuji divadlu, takže se mi můj sen vyplnil – jsem na jevišti a hraju si. Ale tanec miluju. Znamená pro mě probuzení, volnost, krásu (když to někdo umí).

Jaký jste u Bezručů soubor? A jak jste nového šéfa přijali?

Jsme jako každý menší soubor. Jsme přátelé a rodina. Jsme semknutí, věříme si a dost času spolu trávíme i mimo divadlo. Scházíme se u televize před ředitelnou, kde se soustředíme na představení pozorováním pořadu Prostřeno (smích). Asi jsme taky dost upřímní. Takže kdyby se nám někdo nelíbil, řekneme mu to. Ale Honza se nám líbil hned. Na jeho vstup do pozice uměleckého šéfa taky asi jen tak nikdo nezapomene. Zapadl a ani se nemusel tolik snažit, přijali jsme ho klasickým způsobem. Chlebem a slivovicí…

Kromě divadla zrovna teď točíte film Chyby s Janem Prušinovským. Jak si užíváte první spolupráci s filmovým režisérem?

U filmu všeobecně cítím, že není čas. Není prostor se o postavách a situacích bavit, dumat do nočních hodin, co a jak by se mohlo změnit, jak to umožňuje zkoušení v divadle. Je pravda, že Honza trval na zkouškách a několikrát jsme se setkali, ale stejně je to pro mě dost nezvyk. Musím říct, že první dny jsem se cítila docela ztraceně. Vlastně není prostor na velké soustředění a všechny emoce a nápady by měly naskočit nejlépe hned. Spolupráce je tedy velmi nová a intenzivní. K tomu všemu kamera nic neodpustí. Je na mně tedy poznat úplně všechno a zrovna Honza je velmi všímavý režisér. Díky bohu.

Je práce s filmovým týmem hodně odlišná od práce v divadle?

Jsem asi vážně klikař, že jsem mohla zažít první roli právě s Honzou Prušinovským a celým skvělým týmem. Doufám, že potom nebudu rozmazlená, jelikož atmosféra na place je opravdu milá. Ale známe se přece jenom krátký čas. Jsou to profíci ve svých oborech a mají mou neskutečnou poklonu. Všichni. Je taky fajn se potkat s Janem Jankovským, se kterým tvoříme ústřední dvojici. Herci jsou poskládaní z různých koutů republiky a různých divadel. Jsme sebranka rozprsknutá napříč Prahou, Ostravou, Brnem, Mladou Boleslaví, Hradcem Králové a Bratislavou… Takže je to pestré a pro mě jedině dobře, že můžu poznat nové lidi a zahrát si s nimi. Ale se svými divadelními kolegy se přece jenom cítím víc doma.

Poznávají vás lidé na ulici? Tedy primárně díky Maryše?

Občas ano. Ale také se mi stalo, že mi jedna paní poměrně dlouhou dobu vyprávěla o bezručácké Maryše a zvala mě na představení. A já říkala, že jsem to teda ještě neviděla. Ona na to, že to musím vidět! Tak jsem jí slíbila, že se tedy někdy stavím. To bylo strašně čisté. Je to legrace, že mě někdo pozve na mé vlastní představení. V minulosti se mi ale často stávalo, že mě lidi nepoznávali. Já nevím, třeba mě ani nevidí? Kdo by se taky pořád díval do země, že? (smích)

Nejen divadlo, ale i muzika

Kromě herectví se věnujete i hudbě. Zaujala mě vaše spolupráce s Janáčkovou filharmonií. O co přesně jde?

Vlastně je to takový normální koncert, akorát dirigent má třeba brusle a muzikanti jedí rohlíky, pijí kafe a u toho hrají třeba v plavkách nebo v neoprenu. Režisérka a scenáristka Lenka Javorská přišla se skvělým nápadem. Jelikož je to máma od dětí a je tak trochu praštěná, udělala velmi humorný interaktivní cyklus koncertů, které mají seznámit děti s vážnou hudbou. My s kolegou Michalem Sedláčkem hrajeme Olinku a Vládíka Janáčkovy, což je docela sarkasmus, protože Janáčkovy skutečné děti umřely ještě v dětství. Janáčkova filharmonie je docela hravá, takže si na své přijdou nejen děti, ale i rodiče.

Takže si vychováváte mladé i starší publikum?

Já osobně nic nevychovávám, jen mám štěstí, že se můžu věnovat širší škále publika. (smích)

Další vaší aktivitou je kapela Tamala, pro kterou píšete původní písničky. Jak vznikají?

Vycházím především ze svých zkušeností a ze svého života. Občas je ale dobré se dívat kolem sebe, témat je tu dost. Nejlepší je, když u toho nemusím moc přemýšlet, ale to se vždy neděje. Pak to „něco“ klukům zahraju na kytaru, a když to dešifrují, nastává poměrně dlouhý proces společné tvorby aranží. Docela si s tím hrajeme, takže se píseň neustále proměňuje. Naštěstí kluci mají skvělé nápady a já jim opravdu věřím a někdy taky obdivuji, že mají se mnou a mým časovým harmonogramem trpělivost.

Máte vystudovanou konzervatoř. Napadlo vás někdy objevovat nějaký úplně jiný obor?

Jsem herečka, takže mám plnou hlavu šílených nápadů. Někdy se mi stává, že bych chtěla dělat úplně všechno. A jindy mi připadá, že bych nechtěla dělat vůbec nic. Před pár lety mě ještě zajímalo studium na filmové akademii, ale asi jsem zlenivěla, nebo jsem zbabělec. Každopádně by to byla děsná dřina. Nedávno mě zase pohltila myšlenka, že bych si přála mít nějakou malou restauraci, kde by se hrálo – ale neumím zas tak dobře vařit. Je to se mnou těžké. Asi budu dělat to, co mě momentálně živí, a do toho si snad občas i zazpívám. Určitě bych nezvládla jakékoli ruční práce nebo práci na počítači, k tomu nemám buňky. Jsem totiž docela dost netrpělivá a neumím si poradit s technickými problémy.

Jste netrpělivá i při tvorbě postav nebo na jevišti?

Možná jsem někdy roztěkaná, ale vím, že na divadle a na jevišti má všechno svůj čas.

Dívka s duší bizona

Poprvé jsem se s Pavlou Gajdošíkovou setkala jako divák. Křehká dívka na jevišti měla tehdy odporně neslušivou sukni a postrach všech dámských šatníků – halenku. A pak začala mluvit a já najednou pochopila, o čem je celá ta inscenace. Kudy vede cesta k inscenačnímu klíči. Pája má totiž jednu – pro herečku skvělou – vlastnost. Ona chce svými postavami žít a dýchat, ona touží a musí pochopit, jak to myslí režisér a dramaturg, aby pak věděla, kde jsou její mantinely. A v nich umí být mistrem, i když tvrdí, že to tak není. A nebo že je to menší, než to ve skutečnosti je. Ne, tohle není odstavec z odborné literatury, to je má osobní zkušenost. Privilegovaně jsem u toho mohla být, když jsme v Divadle Petra Bezruče zkoušeli Maryšu. Stokrát hrané drama – a já i my jsme ho toužili udělat klasicky, a přece moderně, čistě, aby mladí diváci neměli pocit, že se koukají na rozpohybované muzeum. Věděla jsem, že Maryšku musí hrát Pavla, že je to osud, který tak nějak podivně, a přece silně cítí nejlépe ona. A z toho vznikly ne dlouhé zkoušky, ale celé dny zapáleného dialogu, ve kterém se probíralo každé slovo, každá věta, každý pohyb očí. A přestože by se pak mohlo třeba zdát, že Maryša bude neživoucí, přemyšlená postava-stroj, nebylo a není tomu tak. V generálních zkouškách totiž Pája vzala všechno, co se řeklo, a v námi daných mantinelech vyrostla o deset, možná dvacet pater výš. A já na to směla koukat, my všichni jsme směli být společně u toho a v tom. A pak se stal ten zázrak, a to nejen, ale hodně díky Páje, že jsme se spojili a vytvořili něco, co nás všechny přerostlo. A v tom je ten neopakovatelný divadelní zázrak, ta čirá krása, před kterou se ne každý umí sklonit. Ale Pája vědomě i podvědomě ví, že kvůli ní hraje a žije divadlo.

Děkuji osudu za to (a i další) unikátní setkání a tak trochu prosím, aby nebylo poslední.

Janka Ryšánek Schmiedtová

• Autor: Anežka Pondělíčková
• Publikováno: 9. listopadu 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Pavla Gajdošíková: To máme ale zvláštní povolání, že?

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ