Divadelní noviny > Festivaly Kritika

Loutkářské dušičky v Akropolisu

Prostor Paláce Akropolis ve spolupráci se Studiem DAMÚZA se již třetím rokem v průběhu prvního listopadového víkendu stal hostitelem dušičkového festivalu Nekropolis, během něhož byly publiku představeny současné (nejen) loutkářské produkce.

Post výrazné osobnosti letos zaujal slovinský umělec Matija Solce, který se v obou dnech představil nejen jako režisér, herec a loutkář, ale také jako skvělý muzikant. Kromě jeho výstupů se ale na scéně Paláce Akropolis objevili i talentovaní čeští, slovenští nebo švédští umělci, kteří do Čech přivezli ochutnávku zahraničního alternativního divadla.

Jednou z prvních mezinárodních „jednohubek“ se stalo hudební těleso Trio Katastrofa, jehož součástí je švédská houslistka Sofia Hogstadius, švédsko-čilský perkusionista a bubeník Stefan Hedborg a slovinský akordeonista Matija Solce. Sami umělci se prezentují jako „Šinkanzen na nestabilní trati, který jezdí takovým způsobem, že jako pasažéři nikdy nebudete chtít vystoupit“, což potvrdili během sobotního koncertu, kdy si posluchači měli možnost užít jejich exotické pojetí převážně folkových skladeb z různých částí světa – od Skandinávie, přes Balkán až do jižní Ameriky, které byly nejen působivě proměnlivé a chytlavé, ale také plné energie, a to až do posledního tónu.

Z domácí loutkové scény se představila inscenace RAW trojice Edity Valáškové, Rufiny Bazlové a Šimona Dohnálka, která prostřednictvím dřevěných loutek pojednávala o tématu smrti a umírání. Základní dějová osa hry se věnovala posledním chvílím života dvou loutek, kde bylo možné sledovat precizní práci s dřevěnými marionetami na minimalistickém jevišti. Herci do hry aktivně zasahovali a srozumitelně pracovali s jevištní metaforou (jako lékaři zasypávající loutky pilulkami). V samotném závěru hry pak prolomili ticho (prolínané pouze kašlem loutek) promluvou o zkušenosti se smrtí ve formě osobní zpovědi. Celý výstup byl příjemně komorní a působivý, ačkoliv zvolené téma v tomto specifickém provedení mělo ještě stále co říct…

S mírně odlišným loutkovým představením přijela slovenská performerka Katanari, která s sebou do Paláce Akropolis přivezla inscenaci Faustova zahrada inspirovanou Faustem od Fernanda Pessoi (podle předlohy se inscenace zabývá „pocitem bytostného stavu, v němž se Faust nachází“). Její zpracování se pohybovalo na pomezí instalace, rituálu a loutkového představení, kdy jsme sledovali figurínu Fausta v téměř lidské velikosti, jak se ztrácí a potácí na hranici snu a zdravého rozumu, což je zdůrazněno i přítomností figuríny Mefistofela, u níž si nelze být jist, zdali je pouze výplodem Faustovy fantazie, či nikoliv. Inscenace poskytovala spoustu podnětů k přemýšlení, a díky přítomnosti objektů, se kterými Katanari v průběhu inscenace s téměř rituální posvátností pracovala, stále poutala pozornost. Dílo se snaží vypořádat s abstraktním tématem, které se pohybuje na hranici skutečnosti a fikce – proto je náročné tuto komplexnost vjemů a obrazů rozklíčovat hned při prvním sledování.

Simultánně s Faustovou zahradou probíhal na různých místech Paláce Akropolic projekt Matiji Solce společně se studenty DAMU s názvem Beatbox. Jednalo se o mini představení pro jednoho diváka, která kombinovala objektové divadlo, instalaci obřích loutek či kouzelnické triky a svým pozitivním laděním předpřipravili tak diváky na následnou inscenaci RAT souboru Fekete Seretlek.

Jedním z členů souboru Fekete Seretlek je Ivo Sedláček, který na festivalu představil dílo ze své sólové tvorby – inscenaci Stargate – stínohru, ve které elegantně propojoval hudbu se stíny loutek, svým vlastním stínem a hlasovými záznamy tří postav. Pozornost upoutal nejen vizuálním zpracováním, ale i sdělením, kdy si z jednotlivých střípků inscenace divák skládal melancholický a citlivě ztvárněný obraz o Sedláčkově vnímání „světa po životě a života před smrtí“.

Stejně jako v prvních ročnících se ani ten letošní neobešel bez přítomnosti již zmiňovaných Fekete Seretlek – hudebně-divadelní skupiny tvořené šesti členy z různých divadelních odvětví (Anna Bubníková, Pavol Smolarík, Ivo Sedláček, Honza Meduna, Jiří Jelínek a Matija Solce). Nekropolis zahájili inscenací KAR z roku 2016, která vznikla na motivy Tolstého Anny Kareniny. Jedná se o mozaikovité útržky z románu propojené hudební dramaturgií, ve které je hravým způsobem využito nejrůznějších druhů nádobí. Tato osobitá forma objektového divadla úzce hraničící s kabaretním vystoupením, se následně projevila i v novější „hudebně-divadelní psycho grotesce“ RAT, kterou publikum mělo možnost zhlédnout v neděli večer. Tato inscenace z roku 2018 je volně inspirovaná Orwellovým distopickým románem 1984, přičemž v podání Fekete Seretlek se ústředním tématem staly krysy, které postupně devastují lidskou společnost. Oproti KARu je RAT ráznější a více politicky laděný, což ale nic nemění na faktu, že obě inscenace spojuje specifický styl funkčního humoru, který je založen na kreativní a komické práci s předměty (v KARu například zpodobnění sluky lesní pomocí brka, papíru a kalamáře; v RATu pak vytvoření postavy otce a dětí z montážní pěny a igelitových pytlíků). Půvab souboru Fekete Seretlek spočívá především v tom, že svým osobitým přístupem dokážou z věcí obyčejných udělat věci působivě neobyčejné – není proto divu, že jsou žádoucí i mimo domácí půdu.

Aby Solceho nebylo málo, objevila se v programu letošním ročníku Nekropolis premiéra inscenace Býti don Quijotem, kterou režíroval společně s Vidou Cervenik-Bren a jedná se o „objektové divadlo pro dva herce, jednu marionetu, stůl a shluk nesmyslných předmětů“. Z počátku sledujeme Solceho společně s Filipem Šebšajevičem jako dva herce/loutkovodiče, jak svým specifickým pojetím ztvárňují pospojované útržky z dobrodružství Dona Quijota. Jako loutkovodiči využívají drobných rekvizit (vějíř, trumpetka, kafemlýnek, …) které v jejich rukách nabývají dalších významů a potenciál předmětů je tak plně využit. Zároveň jako herci přebírají některé z rysů hlavních postav Cervantova románu smíšených s prvky commedie dell’arte, které se projevují v komické vztahové dynamice pán – sluha. Inscenace pozvolna graduje a kreativní loutkářské výstupy jsou stále více prostupovány hereckými akcemi s aktivním zapojením publika, jež vrcholí osobní hádkou Filipa a Matiji. Po napjatém sporu se Solce rozhodne skončit celou show tak, že si vezme život, čemuž ale Šebšajevič zabrání. Ve finále, po dojemném usmíření, se dostáváme tam, kde jsme začali – ke dvěma hercům/loutkovodičům, kteří tvoří nerozlučnou dvojici obdobně jako Don Quijot a Sancho Panza.

Třešničkou festivalu Nekropolis se stalo hravé chůdařské číslo souboru Long Vehicle Circus, který v rámci festivalu oslavil deset let své existence, a tak se na pódiu sešli všichni chůdaři, kteří Circem prošli. Zároveň svým vesele laděným výstupem zakončili další ročník žánrově exotického festivalu Nekropolis, který prezentoval, jak nevyčerpatelně kreativní umí (nejen) loutkový svět být.

• Autor: Veronika Holečková
• Publikováno: 20. listopadu 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Loutkářské dušičky v Akropolisu

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ