Západočeská invaze robotů
Roboti k nerozeznání od lidí, kteří si jako zázrakem osvojí člověčí duši – téměř sto let od premiéry českého dramatického evergreenu R.U.R., v době pokročilého výzkumu umělé inteligence, se tato utopická představa jeví poněkud naivně. Přesto Čapkovo čítankové dílo letos uvedly dvě profesionální scény: Západočeské divadlo v Chebu v režii Zdeňka Bartoše a Divadlo J. K. Tyla v Plzni v nastudování Filipa Nuckollse. „Humanoidi“ ostatně Čapkovi posloužili spíš jako bizarní (tedy efektní) prostředek, pomocí něhož dospěl k nadčasovému podobenství o zhýčkané společnosti, která v honbě za pokrokem a pohodlím, obklopena hi-tech pomocníky, zapomněla na své lidství a sama se odsoudila k záhubě.
Chebští roboti se v první půli chovají zcela neškodně, ale pak se změní v zabijáky jako z béčkového hororu FOTO MICHAL MRÁKA
Dnes se kritika materialistického nastavení společnosti ozývá stále častěji (byť hlavně ve spojení s ekologií), a tak obě scény logicky přizpůsobily text současnosti. V Plzni si počínali důsledněji, kromě odstranění dobově zabarvených výrazů důvtipně zmínili aktuální fenomény jako Wikipedii či vizionáře Elona Muska a místy aktualizovali celé pasáže (racionálně uvažující ředitel Domin například nenabídne Heleně manželství, ale sex). Plzeňská scénografie navíc využila nejrůznější technologické možnosti Nové scény, takže se jí – kromě efektní závěrečné transformace jeviště, z níž jako by promlouvalo samo fátum – daří věrohodně zpodobit futuristickou kancelář s automatickými dveřmi, hypermoderním počítačem či posuvnou střechou, která nejdříve nabízí výhled na nebe, ale během vzpoury robotů se hermeticky uzavře. Sterilní modrozelená scéna v Chebu s kovovým stolem a zastaralým generátorem připomíná spíše nemocnici z osmdesátých let než vývojářské středisko, včetně průhledu do pitevny, který se osvědčí jako viditelná hranice mezi dvěma světy: zástup robotů odsud soustředěně pozoruje interakce lidských hrdinů, skoro jako by se učil jejich způsobům. Evoluci robotů v lidi lze tak pozorovat v přímém přenosu. Každý člověk má navíc v inscenaci své robotí dvojče, snad na znamení toho, že všichni jsou nahraditelní (Vuk Čelebić, představitel Domina, tudíž příznačně hraje i vůdce povstání, robota Damona).
Jinak ale chebská interpretace hraje spíše na bulvární notu a snaží se vyvolat smích či strach jaksi na první signální. Proto ty cákance umělé krve a robotický vysavač, proto jsou roboti v interakcích s lidmi zpodobeni spíše jako poslušní hopsaví tajtrlíci a vědci jako směšní šašci, proto končí Dominova žádost o Heleninu ruku lascivní pózou na stole, aniž by se v první části výstupu vůbec vyjevila jejich vzájemná přitažlivost. Čapkovu intelektuální rozvahu to bohužel dostává na úroveň béčkové sci-fi komedie s hororovým intermezzem orámovaným krví a s absurdně naivním happy endem.
V soužití Heleny a Domina (v Plzni je hrají Andrea Mohylová a Jan Maléř) se střetává cituplný ženský naturel s chladně pragmatickým mužským uvažováním FOTO IRENA ŠTĚRBOVÁ
V Plzni naopak pečlivě motivují jednání každé z postav, a ačkoli by se v případě Čapkovy sci-fi morality mohlo přílišné psychologizování zdát jako přešlap, funguje to překvapivě dobře. Postavy přestávají být především nositeli idejí, jejich jednání vychází skutečně z jejich podstaty. Nejzajímavější postavou s úctyhodným vývojovým obloukem je Helena v podání Andrey Mohylové, zprvu naivní svůdná princeznička, posléze poučená dáma, která sice nemá myšlenkovou kapacitu pochopit svět byznysu, ale v zoufalé touze po dítěti dohlédne intuitivně mnohem dál než její manžel, pragmatický suverénní manažer Domin (Jan Maléř). Jeho kolegové vědci jsou zobrazeni jako asociální, někdy skoro autističtí podivíni (trochu jako z Teorie velkého třesku), ale nechybí jim hlubší rozměr: odtrženi od lidí, ponořeni do výzkumu pociťují strašlivou samotu, která je při setkání s Helenou hmatatelná v každém jejich lačném pohledu. Moudrost pocházející snad přímo od boha v sobě nese nejen pámbíčkářská chůva Nána Apoleny Veldové, která budí smích i respekt, ale hlavně stavitel Alquist. Miloslav Krejsa ho ztvárňuje jako rezignovaného nestora, který jako by od samého začátku tušil, že lidstvo (včetně jeho kolegů) je moc ziskuchtivé a marnivé, aby šlo katastrofu ještě zvrátit. Z netečných robotů s mrtvolnými výrazy a dokonale přesnými, třebaže nikterak nepřirozenými pohyby (všichni mají tvář Vladimíra Pokorného a Simony Rejdové) jde skutečně strach.
Smírný konec vyznívá nepravděpodobně i v Plzni, ačkoli tu robotí milostné procitnutí a přitakání lidskosti pojali velice stručně bez nadbytečných postav i bez přemíry patosu. Že bychom naši přezrálou civilizaci podvědomě pohřbili už předem, na rozdíl od humanisty Čapka?
Západočeské divadlo v Chebu – Karel Čapek: R.U.R. Inscenační úprava a režie Zdeněk Bartoš, dramaturgie Martina Pokorná, scéna Lucia Škandíková, kostýmy Tereza Kopecká. Premiéra 19. října 2019 (psáno z reprízy 7. listopadu).
Divadlo J. K. Tyla v Plzni – Karel Čapek: R.U.R. Režie Filip Nuckolls, dramaturgie Vladimír Čepek, scéna Lukáš Kuchinka, kostýmy Lucie Šperlová. Premiéra 26. října 2019 (psáno z reprízy 3. listopadu).
Komentáře k článku: Západočeská invaze robotů
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
