Jaké jsou sametové děti?
Taneční divadlo Ponec uvedlo premiéru nového tanečního díla Michala Záhory Generace X. Tou je míněna generace těch, kteří byli dětmi v době sametové revoluce.
Tanec Heleny Arenbergerové vypovídá o generaci sametových dětí mnohé – je však potřeba číst mezi řádky FOTO DRAGAN DRAGIN
Michal Záhora (nar. 1979) je tvůrce, jemuž politický vývoj po sametové revoluci dovolil získat světový rozhled. Absolvent konzervatoře Duncan Centre mohl vyjet na studijní pobyt do Stockholmu, poté získal angažmá v Norsku, Itálii, tříletý úvazek ve Skotském tanečním divadle. Pod značkou souboru Nanohach (2005–2016) vytvořil opusy jako Synchronicity, Resonance, Orbis pictus, Diptych, Devoid a mnohé další. V jeho dílech lze zachytit lehký dotek jungiánství.
Dnes je představitelem zralé taneční generace, právě tak jako jeho stálá spolupracovnice Tereza Krčálová (nar. 1979), jež má na Generaci X nemalý podíl jako konzultantka. V pozadí ale stojí celá pestrá paleta osob, neboť projekt je založen na širokém výzkumu zkušeností a zážitků lidí z oné přelomové generace nenapravitelných „výzkumníků“. Jak stojí v programu: 40 let od narození, 30 let od převratu. Reflexe vlastního života na pozadí velké společenské změny. Taneční představení vychází z životní zkušenosti a světonázoru dvaceti významných osobností narozených v letech 1979–1980, které se v české společnosti úspěšně profilují v nejrůznějších oborech jako umění, věda a politika.
V představení však veškerou tíhu poselství nese tanečnice jediná – Helena Arenbergerová (nar. 1980). Jde o velmi zkušenou, místně i mezinárodně ostřílenou tanečnici. Mimochodem i absolventku Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. (Chci upozornit na důležitý jev, totiž že se česká taneční scéna intelektualizuje.)
Je to tanečnice charismatická a dokonale krásná. V rozkřídlené poloze anděla stála kdysi na obálce prvního dvojjazyčného česko-anglického čísla časopisu Taneční zóna. To byl rok 2002. Už tehdy taneční komunita její zvláštní charisma vnímala; a Helena Arenbergerová si ho dokázala udržet dodnes. V novém představení jí patří celý prázdný prostor jeviště divadla Ponec.
Co její tanec vypovídá o generaci čtyřicátníků? Především si nelibují v okázalosti: taneční projev Heleny Arenbergerové je ukázněný a cudný, jakkoli výrazný. Výrazný přesností pohybu, ale bez agresivního perfekcionismu. Obdivuhodný přesností odstínů nálad, které tanečnice nese. Marně bychom tu ovšem hledali příběh. Ten životní, skrytý za tancem, čteme jen z vážnosti, s níž se pohybuje po scéně. Pohyb se přelévá sem a tam, jako se přelévají pocity a myšlenky, které nicméně zůstávají nezveřejněny. Nosí s sebou dvacet let zkušeností. Ovšem nesvěřuje se více, než je zdrávo. Ale nevydírá.
Tanec Heleny Arenbergerové je elegantní; řekli bychom, že tato generace nestojí o nějaké bakchanálie, závratě a trans. Hodlá si udržet odstup. Možná je trochu introvertní a ne snadno důvěřivá. Možná už nestojí o zápasy. Možná je to škoda. Možná už nevěří ve velké příběhy. To je také škoda. Velcí hrdinové došli. Jako na taneční scéně došly zalidněné, dynamické, strhující skupiny.
Nechceme však rušit tanečnici z jejího usebrání; je tak důstojná. Nepotřebuje prodávat své pohybové dovednosti; už je za ta léta dostatečně prokázala.
Michal Záhora vytvořil intimní tanec, jak je v jeho naturelu; somatizoval velké dějinné události v těle jedné cudně melancholické tanečnice. Vydal tak svědectví o noční tváři své generace. Ta denní se odehrává opět na velkém divadle pouličních manifestací.
Divadlo Ponec, Praha – Michal Záhora: Generace X. Choreografie a režie Michal Záhora, námět a tvůrčí spolupráce Tereza Krčálová, hudba Tomáš Procházka. Premiéra 21. října 2019.
Komentáře k článku: Jaké jsou sametové děti?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
