Vyznání, nebo sebestřednost?
V úvodu svého rozsáhlého doslovu – respektive autorského komentáře – k vlastnímu výboru ze své poezie Soukromá vernisáž se Zdena Bratršovská svěřuje se svým pocitem, že vázané formy v poezii ubývá stejně jako metafor a že je jisté, že dokonalost už není cílem a že současný svět je na štíru s dodržováním řádu.
Obyčejně nebývá zvykem hodnotit v básnické knize doslovy, byť autorské, ale v tomto případě je třeba udělat výjimku. Autorský komentář je tak širokodechý a intenzivní, že nabývá až podoby svérázného poetologického eseje. A je tak třeba se vůči některým tezím vymezit.
Předně – zaměňovat vázaný verš s dokonalou básní je nebezpečně redukující. Samozřejmě i mezi staršími generacemi (autorka mluví o generační výměně jako pravděpodobné příčině této „ztráty“) figurovali autoři, jež by Bratršovská jistě považovala za tvůrce „dokonalé“ poezie, leč vázaně nepsali. Toho si musí být vědoma. Její sečtělost a erudice v nejrůznějších kulturních sférách je, jak vysvítá z některých básní, široká. Tento postesk tedy můžeme chápat buď jako smutné volání po neexistující minulosti, anebo jako určitý druh sebestřednosti. Této druhé možnosti napovídá další problematická teze z komentáře. A to samotný impuls, který ji k jeho sepsání vedl: Jednak se chtějí [čtenáři] dozvědět něco z autorova soukromí a jednak je zajímá, jak se dá obyčejný zážitek přetavit v poezii. Tato sentence výrazně atrofuje čtenářský zážitek, neb odpadá schopnost básní atakovat vlastní čtenářovu zkušenost, čímž nabývá neosobní povahy jakési protézy literatury. Autorka jinými slovy říká: toto je výsostně můj prožitek, zde je k němu návod.
Její básně tak nemají daleko k terapeutickému cvičení. Nějak mi uniká, proč takové texty číst z jiného důvodu než dozvědět se něco z autorova soukromí. Bratršovská čtenáře dál upozorňuje, že se prohřešuje proti požadavku autenticity, který mylně zaměňuje za nutnost, aby každá báseň v ich-formě skutečně odpovídala autorčině autopsii. Tento požadavek vskutku neexistuje; dokonce pokud se v literární kritice hovoří o autenticitě, skloňuje se originalita nebo schopnost nahlédnout určitý problém / úsek života / zkušenost / příběh atp. citlivě, nezvykle, překvapivě, optikou, která zasáhne osobnost toho kterého čtenáře zvlášť. Nikoli deníkově.
Dále už se komentář skutečně striktně věnuje jednotlivým básním, souvislostem jejich vzniku, případně osobním autorčiným postojům (kupříkladu velmi problematický k církvi a náboženství), které se samozřejmě nehodí hodnotit. Ale jak řečeno, exaktní návod k četbě básní je sice zajímavý pro budoucí životopisce či autory monografií, leč svazující pro četbu. Koneckonců nejistě, ačkoli smířlivě se na totéž řečnicky ptá i Jan Šulc v předmluvě. Nicméně výbor se jmenuje Soukromá vernisáž, což je chytlavý a vlastně pronikavý název. Je to autorský výbor z autorčiných básní z let 1983–1987 a v posledku, i s ohledem na komentář, jej lze chápat jako svého druhu confiteor. Můžeme se vůči němu vymezovat a můžeme s ním nesouhlasit, ale to je tak všechno.
Výbor z poezie Zdeny Bratršovské zahrnuje básně ze sbírek Džbán bez ucha, Městské šance, Chůdy po předcích, Klínopis v notesu a Netopýr v podkroví. Vesměs jde o básně psané vázaným veršem a dominuje jim – ostatně autorkou proklamovaný – styl poezie všedního dne. Záznamy všedních situací autorkou osobně zažitých či jí nějak či někým zprostředkovaných. Často mají podobu básnických hádanek, a to i mimo oddíl Trojice, který hádanky explicitně inzeruje (báseň Tři malé hádanky /Halasovská variace/: Dvaatřicet malých klapek / pochoduje po papíru / Zvonkohra a bubínek jim k tomu hrají / pokaždé když dojdou / k samému kraji (…) Motivické rozpětí je tak široké, jako je široká zkušenost autorky se světem. Najdeme tu básně o figuríně na oblečení, podnájmu, jízdě metrem i vlakem, soše v parku, ročních obdobích, moři, hospodě nebo masopustu. Oddíly, respektive básnické sbírky, Oživené obrazy a Blíženci z knih a bájí dokonce předjímají dnes pozoruhodné sbírky Sylvie Richterové Slyšet obrazy či Adama Borziče Západo-východní zrcadla, tedy knihy vzdávající hold nejrůznějším výtvarným umělcům a literátům. Dívat se na Monu Lisu Leonarda da Vinci a poslouchat její hlas ze stejnojmenné básně, jak si jej Bratršovská představila, je nevšedním transkulturním zážitkem. V básních těchto oddílů Bratršovská bezezbytku úročí svůj vypravěčský talent. Ostatně epikou kypí drtivá většina básní napříč jednotlivými soubory a dokazuje, že autorka je především vypravěčkou, kterou nezapře ani v poezii. Vyloženě lyrické básně jsou spíše v pozadí. Například výjimečně nerozmáchlý, přesto imaginativně sytý vzkaz k sinalosti městské panelové monokultury: Svět je tak / obludný, / do studny / spusťte mne, / možná že / v podzemí / růžemi zavoní / zámek. (…)
Formálně i obsahově nejpropracovanější je společenská kritika poměrů osmdesátých let, zakódovaná do věnce sonetů apostrofujících mimozemšťana, jemuž jeho průvodkyně představuje současný svět. Na ploše patnácti obsahově svázaných, striktně formálně dodržovaných sonetů básnířka jako příslovečný Vergilius zve mimozemšťana (Nechci tě zpovídat, buď třeba E.T.) na cestu po znělkách a po planetě. V konzistentní skladbě plné slovní ekvilibristiky, již naznačují už předešlé oddíly a která zde dosahuje vrcholu (Jsi muž či žena? Vzýváš nebe – achát / [vábí tě každý polodrahokam; / jsi drúza?] promiň, že si nebroukám / tvou monodii, chodím radši máchat), se tvrdě, avšak s básnickou citlivostí opírá do poklesků lidského pokolení od válek, nacistických koncentráků či estébácké šikany až po pohnutí z vývoje moderní doby mrzačící člověka a jeho vztah k přírodě.
Když čtenář odhlédne od nešťastného autorského komentáře, vyjeví se mu často intuitivní verše rozkročené, vzhledem k nutnosti dodržovat metrum a rýmové schéma, mezi naivitou a básnickou prozíravostí. V každém případě, ať už bude čtenář autorský výbor z poezie Zdeny Bratršovské číst jako ono vyznání, nebo Janem Šulcem navrhované bilancování, je zpětné ohlédnutí se především vynikajícím průvodcem ne tolik známým světem autorčina básnění (s ohledem na její prozaickou produkci zejména ve spolupráci s kolegou Františkem Hrdličkou). A neodhlédne-li, tak i průvodcem autorčiným životem jako takovým.
Zdena Bratršovská: Soukromá vernisáž. Výbor z poezie. H&H 2019, 210 stran.
Komentáře k článku: Vyznání, nebo sebestřednost?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
DN
Reakci na tento text
a následnou diskusi najdete na i-DN: https://www.divadelni-noviny.cz/je-mysleni-o-vlastnich-basnich-sebestrednost
29.01.2020 (13.23), , Trvalý odkaz komentáře,