Divadelní noviny > Festivaly Názory – Glosy
OST-RA-VAR 2019 (No. 4)
Poslední příspěvek Veroniky Drábkové z festivalu Ostravar stručně glosuje jednotlivé inscenace posledních festivalových dní. V závěru se autorka zamýšlí nad rozborovou debatou, která vyústila v diskusi o přítomnosti soukromých divadel na festivalu. Ten má přinášet ty nejlepší současné ostravské inscenace. Je tomu však skutečně tak?
Divadelník – Komorní scéna Aréna
Diváci vcházeli do hlediště skrz zástěnu z plastových pruhů postříkaných krví. Hned za ní se publiku naskytl výhled na zakrvácenou místnost prasečích jatek. Tato scénografie v kontextu inscenace vyjadřovala tyranství a krutost hlavní postavy: sebestředného principála Bruscona (Marek Cisovský). Zároveň to však bylo i nevábné prostředí, ve kterém měl tento namyšlený divadelník realizovat svou vlastní podívanou. V inscenaci režisér André Hübner – Ochodlo využil principů live cinema, díky čemuž vyniklo nejen megalomanství a nabubřelost Bruscona, ale i detailní práce s mimikou a expresivnímu herectví Marka Cisovského. Cisovský se vyjadřoval prudkými pohyby a gesty, přesně využíval i hůl a vlnící se plášť.
Heda Gablerová: teorie dospělosti – Divadlo Petra Bezruče
Přiznám se, že jsem z představení moc nepochopila, v čem konkrétně teorie dospělosti spočívá. Tedy kromě toho, že se během něj objevila podobně nazvaná knížka. Ano, svět dospělých je komplikovaný a občas není snadné nalézt pozitivní východisko, ostatně zmínek o sebevraždě a naznačených sebevražd a vražd bylo v představení dost. Ale to nebyl hlavní problém inscenace. Heda Gablerová: teorie dospělosti nudila zejména velmi pomalým temporytmem. Po replice zpravidla následovala dlouhá pauza a sdělení dialogů se vytrácelo. Dojem nezachránily ani vyhrocené scény s velmi hlasitou hudbou, které si doslova vynutily pozornost. Možná měla být teorií dospělosti proměna Hedy. Respektive znuděnost a monotónnost hereckého projevu Magdalény Tkačíkové (Heda) a následná proměna jejího herectví v záchvaty amoku, když si uvědomila, že čeká dítě s nemilovaným manželem.
Odcházení – Divadlo Antonína Dvořáka
Letošní Ostravar začal pomalu odcházet s předposlední inscenací festivalu nazvanou Odcházení. A odchází pěkně, důstojně. Havlův textech byl inscenován s úctou k autorovi a zároveň inovativně a svižně, když v souladu s Havlovým komentářem zohledním fakt, že text povětšinou nemá závratně dramatickou dynamiku. Na jevišti zazněly i scénické poznámky, při kterých scéna potemněla, herci se zastavili a reprodukovaný hlas vtipně komentoval aktuální dění a do toho občasně trošku ironicky zněla melodie hymny EU Óda na radost.
Havel (v textu Vilém Rieger) Jana Fišara výborně přizpůsobil své herectví proměně své postavy v souladu s požadovanou změnou politické role. Z bývalého kancléře, který se s nelibostí podvolil a odešel, se stal hrdý poradcem. Fišar toho docílil především proměnou tělového napětí i intonací hlasu. V celkové bilanci letošního Ostravaru považuji představení za jedno z nejlepších, od diváků si zasloužilo i standing ovation.
Příjem. Foto: archiv divadla.
Poslední divadelní akcí letošního ročníku Ostravaru bylo scénické čtení textu Jiřího Dienstbiera Příjem. Ten navazuje na Havlovu Audienci. Sládek s Vaňkem se setkávají v komunistickém vězení při příjmu Vaňka do vězení. Prostředí změnilo jejich vztah, Sládek však zůstal výřečnějším – a Vaněk slušnějším a uhlazenějším intelektuálem. Sládek Jiřího Sedláčka je typově skvěle obsazen. Tělesně odpovídá představě sládka, který roky vařil pivo, dobře se živil a u toho halasně vyprávěl. Vaněk Petra Panzenbergera typově i hereckým projevem vytvářel přesnou opozici ke Sládkovi. Měl skromnější gesta, mluvil tišeji, buď stál, anebo seděl – jako by se omlouval za svou přítomnost. Z jeho projevu bylo jasné, že Vaněk se ve vězení (logicky) necítí tak jistě jako Sládek, který už má situaci zmapovanou.
K samotnému scénickému čtení nemám výraznější výtky. Pro pochopení textu je však třeba znát Audienci, narážky na básníka Floriana byly pro mladší generaci nesrozumitelné, ze zbylých účastníků festivalu se výrazně více smála starší generace, mladší vnímala vztah textu k Audienci, ale ne k dobovým reáliím 70. a 80. let. Audience je jednoaktovka, ve které vystupují pouze dvě postavy a dialog se týká jedné záležitosti. Ve srovnání s ní je Příjem daleko obsáhlejší text s vícero postavami. Na scénické čtení trvající 70 minut je rozhodně složitý na recepci. Scénické čtení má ze své podstaty skromnější inscenační prostředky, proto mu jejich nedostatek nelze vyčítat. Lze jen poznamenat, že případná inscenace by mohla chybějící kontext mladší generaci dovysvětlit.
Rozborový seminář
Debata po představení Už ani den!, byla na programu festivalu v pátek večer v Divadle Mír. Začala negativními kritickými ohlasy na představení, pokračovala stejně laděným komentářem k hereckému vývoji mladého herce Štěpána Kozuba, který dříve exceloval v Komorní scéně Aréna. Kozub je nyní ve svých 23 letech uměleckým šéfem a hercem Divadla Mír, které inscenuje činoherní, převážně bulvární divadlo. Debatující se rozdělili na dvě poloviny. První polovina zastávala názor, že Divadlo Mír nemá mít možnost se na Ostravaru prezentovat, pokud má být Ostravar přehlídkou toho nejlepšího, co v Ostravě za daný rok vzniklo. Druhá část mínila, že Divadlo Mír jako soukromé divadlo na festivalu své místo má, jako argument zmiňovala tato polovina diváků například vysokou návštěvnost divadla.
Debata se stočila až k široké a pro mnohé stále nedostatečně vyřešené otázce financování, skončila však smířlivým konstatováním, že obsahem rozborového semináře nemá být rozprava nad financováním divadel, ale analýza festivalových inscenací. Soudě podle živé diskuse se však dá očekávat, že téma bude mít dohru minimálně jako bod k projednání na dramaturgické radě festivalu.
Komentáře k článku: OST-RA-VAR 2019 (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
