Obraz hledání sebe sama
Knihu Davida Ebershoffa Dánská dívka celosvětově proslavil stejnojmenný oscarový film režiséra Toma Hoopera z roku 2015. Příběh na motivy skutečných událostí situovaný do uměleckého světa Kodaně dvacátých let otevírá téma transsexuality skrze postavu malíře Einara Wegenera, který je uvnitř ženou – Lily. První divadelní adaptací na světě se v koprodukci se SpoluHrou může pyšnit Divadlo Na Fidlovačce. Osobitá a divadelně působivá interpretace režiséra Jakuba Čermáka není pouhou parafrází filmu, navíc má sociální přesah: otevírá témata, která jsou v českém prostředí častokrát uzemňována předsudky, spojenými s absencí informací a empatie.
Na téměř holé scéně vyniká hra světel. Čisté, lesklé, až sterilně bílé plochy vytvářejí dojem jakéhosi univerzálního časoprostoru. Scénografii dominuje velký posuvný rám na kolečkách evokující malířskou profesi Einara a Grety Wegenerových – každý výstup je obrazem z jejich života. Už při příchodu diváků do sálu stojí Greta (Petra Horváthová) a Einar (Daniel Krejčík) ve sněhobílém spodním prádle uvnitř rámu. Za nimi se na stěnu promítají portréty osobností, které bývají označovány přívlastkem androgynní: ikony jako David Bowie nebo Tilda Swinton bourají stereotypní představy o genderových rolích. Expozici tématu dosloví Jiří Korn v ženských šatech. Co to vůbec znamená být mužem či ženou? A opravdu lze pohlaví vymezovat pouze na základě patřičných orgánů?
Jakub Čermák pracuje s filmovými principy. Zpomaluje, zaměřuje, používá střih a zdůrazňuje vizuální rozměr situací. Například když Lily vstupuje do horké lázně plné dívek, které se však s jekotem rozutečou, jakmile si všimnou, že mezi ně tak úplně nepatří. Podstata situace se sice povrchnímu, zrakovému vnímání zcela vymyká, protože tkví v emocionální rovině, ovšem právě zjitřená obrazivost scény a zpomalené tempo dávají nejniternějším pocitům postavy vyniknout. Krásný paradox! Čermák se také nebojí s nadsázkou citovat ikonické scény z filmu, jako je proměňující se odraz nahého Einara v zrcadle na ženské tělo, ale vždy jim adekvátně přiděluje divadelní řeč.
Bipolární je i herectví: zatímco Horváthová a Krejčík postavy ztvárňují především psychologicky, ostatní spíše zcizují a stylizují. Vývoj, kterým manželský pár projde, díky tomu patřičně vynikne, aniž by se citlivý svět emocí stal nesnesitelně patetickým. Daniel Krejčík nechává od začátku Einarem probleskovat Lily, přes stále se zjemňující pohyby a měknoucí hlas buduje přechod mezi dvěma tvářemi jedné postavy. Zároveň mu nechybí mužnost, nutná pro pochopení vztahu s Gretou. Petra Horváthová zase věrohodně reflektuje krizi manželství, celým tělem se postupně propadá do osobního rozkladu, na nějž se lze emočně napojit. Petr Kolman (alternace Vojtěch Vodochodský) v roli Lilyina ctitele Henrika dokáže z divoké davové scény na pařížském večírku přejít do jemnosti a ostychu prvního polibku.
Základním pilířem ovšem nejsou herecké výkony, ale propracovaná režijní koncepce, která velmi pečlivě interpretuje a aktualizuje. Sdělení není limitováno na otázku transsexuality a jejího vnímání ve společnosti ani na příběh Einara/Lily – krutý, smutný, a přesto plný odvahy. Inscenace především připomíná, že skutečná podstata existence spočívá v pravdě a přirozenosti. Každý z nás se během života hledá a skutečným hrdinstvím není naplňovat ideály okolí, ale pevně si stát za sebou samým.
SpoluHra a Divadlo Na Fidlovačce, Praha – David Ebershoff a Kateřina Jonášová: Dánská dívka. Režie Jakub Čermák, dramaturgie Kateřina Jonášová, výprava Martina Zwyrtek, hudba Tanita Yankova, pohybová spolupráce Rostislav Šrom. Premiéra 14. listopadu 2019.
Komentáře k článku: Obraz hledání sebe sama
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)