Divadelní noviny > Názory – Glosy
Ondřej Novák: Je to typ divadla, které musíte dělat s láskou
Rozhovor se zakladateli Divadla NaHraně
Před deseti lety vzniklo Divadlo NaHraně. I když každý ze zakládajících členů má dnes rozmanité pracovní závazky jinde, pravidelně se k práci v komorním Divadle Kampa vracejí. Mají za sebou patnáct premiér, nejnovější – inscenace hry Luka Norrise Řekni mi něco hezkýho – se odehrála 12. prosince. Povídali jsme si s režisérem a překladatelem Šimonem Dominikem a hercem Ondřejem Novákem.
Proč jste vlastně založili Divadlo NaHraně?
ŠD: Divadlo jsme založili jako spolužáci z DAMU. Já a tři kolegové herci – Ondřej Novák, Pavel Kryl a Martin Severýn. A scénograf Karel Čapek, který byl o ročník níž. První úvaha byla docela pragmatická. Vyšli jsme ze školy, neměli jsme žádné extra nabídky práce, ale měli jsme potřebu se něčím prezentovat. Zároveň jsme chtěli zůstat spolu, pokračovat v tom, co jsme ve škole společně začali.
Takže odrazovým můstkem byly školní inscenace.
ŠD: Ještě rok jsme hráli v Eliadově knihovně pod názvem Britské večerní menu hru Toma Stopparda Pravý inspektor Hound v mé režii a Slyšet hlasy Joea Penhalla, co dělali kluci s Jaroslavou Šiktancovou, naší ročníkovou vedoucí. Na podzim 2009 jsme migrovali na Kampu a tady vznikla první inscenace, Barlowův Mesiáš.
Vaše inscenace se dělí na dvě základní linky, novou britskou dramatiku a kabarety.
ŠD: Po určitých peripetiích jsme se dostali k jasně vymezené dramaturgické linii, což jsou většinou české premiéry současné anglosaské dramatiky. Snažíme se nejen hledat nové texty, ale uvádět i nové autory do českého kontextu.
ON: A za kabarety stojí Martin Severýn, který zhudebnil texty Václava Hraběte a vytvořil ještě projekt Neskonalá. Protože má kromě hereckého také hudební talent, složil hudbu i k naší novince.
Soubor je malý, do prostoru Divadla Kampa se vejde tak šedesát diváků. Je zjevné, že vás to neuživí.
ON: Je to přesně ten typ divadla, který musíte dělat s láskou, jinak to nejde. Věnujeme mu spoustu času. Společně nejen zkoušíme, ale snažíme se i zlepšit propagaci, diskutujeme, jak má vypadat plakát k inscenaci, koho oslovit jako režiséra a překladatele, pokud Šimon nemá čas. V období, kdy vybíráme nový titul, přečteme desítky her. Je to komplex práce z hlediska herce a příležitostného dramaturga mnohem větší, než zažívám kdekoli jinde, a ohodnocení je téměř nulové. Díky tomu, že pár let máme podporu magistrátu, jsme schopni uvádět dvě premiéry do roka. Ty věci se udrží tak dva roky a dožijí se obvykle více než dvaceti repríz.
ŠD: Jsou ale tituly, které vydrží déle. Paralelní vesmíry se hrají čtvrtou sezonu, Mesiáše jsme hráli pět let, Největší příběh všech dob čtyři roky, takže nejdéle jsme žili se dvěma Barlowovými texty. Po derniéře Mesiáše jsme se najednou ocitli na rozcestí, co dál. To byl rok 2014. Myslím, že jsme našli směr, kterého se držíme, a bude ještě nějakou dobu produktivní. Nějak jsme se naučili divadlo dělat a víme, co od něj můžeme a máme chtít. Divadlo, které nás baví, bez kompromisů, na něž člověk naráží při práci pro někoho jiného.
ON: Přirozeně nás zajímají určitá témata, především vztahů, ale dotýkáme se i témat psychické nemoci, sexuálního zneužívání, šikany, smrtelného onemocnění, což jsou všechno věci dramaticky zajímavé. Jediným kompromisem je, že nemůžeme mít v inscenaci hodně herců. Tím jsme i textově omezeni. Ale za sebe musím říci, že kdyby tohle netrvalo těch deset let, je možné, že by mě už v mezičase přešla chuť divadlo dělat. Přesvědčili jsme se, že naše přirozená radost z tvorby se přelévá i na diváky.
ŠD: Je to ovšem divadlo pro fajnšmekry, asi se nikdy neocitneme na prvních stránkách novin, ale baví nás. I proto, že jsme si ho sami vymysleli, asistovali u porodu… Je to naše dítě a pocit z práce je jiný, než když člověk dělá v repertoárovém divadle.
Co nejnovější premiéra Řekni mi něco hezkýho?
ŠD: Je to hra vycházející hvězdy anglického divadla, herce a dramatika Luka Norrise. Spojuje naši zálibu v hereckém divadle a zaměření na text. Tedy typ divadla, který není zrovna in, ale nás baví. Hra nás zaujala jak svým příběhem, tak strukturou. Hlavní hrdina je takový mladý loser, koncentrovaný na sebe, okolní svět ho moc nezajímá. Potkáváme se s ním v situaci, kdy objeví na svém varleti bulku a rozjede se podezření, že má rakovinu. On na situaci nedokáže dospěle reagovat, převzít za sebe zodpovědnost. Charakterizujeme si to jako komedii o vystoupení z komfortní zóny, kdy člověk musí vzít osud do vlastních rukou a začít fungovat sám za sebe.
ON: Ta hra má co říci o mužích obecně, o tom, jak reagují na problémy. Jsou totiž věci, o nichž se mezi muži nemluví, a když se musí mluvit, je to těžké a může to způsobit nový problém. Řekl bych, že v našem výběru her se zrcadlí to, čím si během těch deseti let procházíme. Vybíráme si témata podle toho, co nás zrovna zajímá, reflektuje to naši situaci.
ŠD: Po formální stránce je to deset obrazů, kde se v několikaminutových sekvencích hlavní hrdina setká pokaždé s jiným partnerem. Klade to zajímavé nároky jak na herce hlavní postavy, tak na jeho partnery, kteří musí během krátké chvíle vytvořit zapamatovatelnou miniaturu.
Komentáře k článku: Ondřej Novák: Je to typ divadla, které musíte dělat s láskou
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
