Farm Fatale
Progresivní „divnodivadlo“ na festivalu zastoupila surreální eko-performance mnichovských Kammerspiele, vzniklá v koprodukci s pařížským Théatre Nanterre-Amandiers. Ředitel francouzské scény Philippe Quesne, vystudovaný grafický designér a scénograf, vytvořil další z „vivárií“, která jsou pro jeho tvorbu typická od roku 2003, kdy založil alternativní multidisciplinární scénickou laboratoř Vivarium Studio. Ve svých inscenacích jako by pod lupou pozoroval hemžení výstředních jedinců, vždy zasazené do vizuálně odzbrojujícího, atmosférou pulsujícího prostředí.
Prase z umělé hmoty, cedule s nápisem objížďka, pár stohů slámy a podivná věc z kožešiny snášející vejce – víc z civilizace nezbylo, alespoň v postapokalyptické vizi Farm Fatale FOTO KIVA
Nebezpečí ekologické katastrofy nenápadně reflektoval už ve své první, výtvarně romantizující spolupráci s Kammerspiele (Caspar Western Friedrich, 2016), ve Farm Fatale se tento strašák stal hlavní a jedinou náplní. Dějištěm je naše planeta po přírodní apokalypse, zdevastovaná natolik, že vymřely takřka všechny živočišné druhy. Místo lidí jej nyní obývají strašáci. Groteskně toporné slámové bytosti s elektronicky modifikovaným hlasem, hovořící jednoduchou angličtinou, se snaží napravit, co člověk napáchal.
V improvizované radiostanici konzervují utichající zvuky přírody a shromažďují vědění potřebné k záchraně planety pro příští generace. Ale kde nové obyvatele vzít? Ke konci odhalí nově příchozímu strašákovi-demonstrantovi tajemná světélkující vejce, ale co by se z nich mělo vylíhnout, zůstává tajemstvím.
Quesne totiž nedomýšlí, zůstává na povrchu, u prezentace groteskně vykloubených obrazů přitažlivých pro oko. Vystavuje své výtvarně prokomponované vivárium, v němž jsou performeři dobře seřízeným strojkem sloužícím k dosažení co nejefektnějšího účinku. Podívaná je to ze začátku fascinující, jako z jiného světa, často i komická, místy dokonce roztomilá, ale ekologické problematice zůstává hodně dlužna. Omezuje se pouze na proklamace o pesticidech, geneticky modifikovaných mrkvích a lidské ignoranci. O tématu nakonec nejvíce vypovídá scénografie, která obalila stěny a podlahu jeviště oslnivě bílým, panensky čistým materiálem. Po katastrofickém (sebe)vyhlazení lidského pokolení jako by vznikl zbrusu nový svět, svým způsobem ještě nedotčený. Tabula rasa. Že by tedy jedinou možností, jak naši planetu zachránit, byl absolutní restart?
Münchner Kammerspiele, Německo – Farm Fatale. Koncept, režie, scéna a kostýmy Philippe Quesne, dramaturgie Martin Valdés-Stauber, světlo Pit Schultheiss. Premiéra 29. března 2019 (na festivalu 26. a 27. listopadu 2019).
Komentáře k článku: Farm Fatale
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Feyfar
Pokud jde o Quesneho,
psal jsem o něm rovněž (dole). Nechci být zlomyslný a komentovat inscenaci jen bonmotem Quesne/produkce děsné. Bezpochyby by to bylo trochu nespravedlivé, poněvadž bylo-li by představení uvedeno v rámci divadel pro školy nižšího stupně (třeba v souvislosti s vyučovacím jazykem angličtina), popř. pro děti předškolního věku, jistě by je každý z nás přivítal. Na takovém festivalu zde ale představení uvedeno nebylo. A taky a to především nepostrádá mimořádné dramaturgické „originality“ přivézt na festival divadla německého jazyka francouzskou produkci divadla z Nanterre (v blízkosti Paříže Théâtre Nanterre-Amandiers) byť v jakési koprodukci s mnichovskými Kammerspiele, ve které se mluví převážně – až na pár slov ve francouzštině, performér asi jinak nechtěl – anglicky. Možná mi někdo namítne, že nakonec do Česka se tak „originální produkce“ dovézt jednou musí (opravdu musí?) ať již pod jakoukoliv hlavičkou a že tedy bychom PDFNJ měli být vděčni. Ale ona němčina je přece jen němčina a nikoliv angličtina. Původní ideou festivalu (Pavla Kohouta) bylo, přivést znovu do Prahy němčinu. Šlo mu o nápravu historické škody, která byla v Praze a republice způsobena vyhnáním, zničením německého živlu, tedy o „Wiedergutmachung“. Hovoří se o tom, jak festival ovlivnil některé české divadelníky: třeba tedy (ty ovlivnitelné) ovlivní tak, že nám zahrají např. Strakonického dudáka napůl v angličtině. Odůvodnit by se to v diskusích jistě dalo.
Z „Avignonské zpovědi 2010 (doplněk)“
Velký třesk
Kus jiné, poněkud zvláštní přírody přináší Philippe Quesne (opět koncept, režie, scéna atd.) v Big Bang. Se známým americkým sitcomem stejného jména (Big Bang Theory) mělo představení sotva co společného. Quesne uvádí jiné inspirační zdroje a hovoří o proměnách materie i vztahu člověka k přírodě. Bez složitých výkladů a interpretací je představení nejen nesmysluplné – pokud má ovšem vůbec smysl se nějakého smyslu pokoušet dopátrat – ale i extrémně nudné, což je asi tak to hlavní, čím může zaujmout. Je to opět jakýsi druh performance (Quesne je původním vzděláním výtvarník), jakých můžeme na různých výtvarných akcích vidět tucty, ovšem tam bývají kratší. Nechtělo se mi původně podrobněji psát o něčem, co mě nenadchlo, ale četl jsem o této performanci, při jejíž děkovačce se ozývalo více bučení než potlesku, i nadšenou kritiku oceňující mimořádnou nápaditost „svěžího dílka“, které je údajně nejen pokračováním jiné Quesneho performance (jeho způsob práce), ale i vývozním francouzským artiklem do německé oblasti (je jazykově nenáročné, premiéra byla v Berlíně). Domnívám se tedy, že není od věci je popsat: Zpočátku se zdá, že nějaká žena v domácnosti se stará o – u ní snad pracující – řemeslníky, popřípadě cosi kutící rodinné příslušníky či známé poslouchající klasiku. Na scéně leží velké bílé vlněné deky, pod kterými je něco schovaného. Poté co pracovníci(?) odejdou, začnou se deky pohybovat po jevišti. Je to docela legrační, skoro jak volební plakát švýcarské Lidové strany proti příchodu cizinců, neboť se mezi bílými dekami začnou objevovat i tmavé. Nakonec zpod dek vylezou nám již známé postavy. Přecházejí sem tam po jevišti, a když se potkají, pronesou: ¢a va? – Odpověď: ¢a va. Nasadí si plnovousy, přenesou přes jeviště tři stromky, hlučně je za scénou ořežou, přinesou zpět, sestaví do trianglu, pod kterým rozsvítí červený reflektor. A začnou zpívat něco jako trampské písně. Asi táborák… – a že člověk je přírodě strašně odcizen. Poslední deka je odstraněna, pod ní leží automobil koly vzhůru. Není tak zcela jasné, zda šlo o nehodu či o ne zcela běžný způsob parkování. Zdá se ale, že si žena z domácnosti auto kreslí – snad tedy přece jen nehoda a vzhledem k nedostatku fotoaparátů je třeba provézt dokumentaci kresbou… V tomto stylu to jde dále. Scéna se po čase otvírá, herci se brouzdají vodou, pokládají na jeviště nafukovací čluny, scéna se zaplňuje – samozřejmě divadelním kouřem – postavy se oblékají do skafandrů, asi dobývají vesmír (Kubrick pozdravuje) a nakonec postaví ohromnou pyramidu z nafukovacích člunů. Opravdu výkon, neboť pyramida nespadne, což mne trochu zklamalo. Těšil jsem se, že přece jen bude nějaká legrace. To by pak člověk ale přece jen nebyl tak odcizen a my bychom přišli o kus umění…
Z „Avignonské utopie 2013 (No. 1)“
„Chcete se v divadle nudit? Hledáte argumenty pro vaše pochyby o smyslu „In“? Pak navštivte toto představení. Uvidíte Robina Stusse hladit vycpaného jelena. Uvidíte naddimensionálního krtka a jiné blbosti. Takové nesmysly jste dodnes sotva kdy viděli.“ Toť oficielní a nefalšovaná upoutávka na homepage avignonského festivalu na představení Vivarium Studia Swamp Club. Úmyslem odcházející ředitelské dvojice bylo zřejmě uvádět představení, která dochází až na samé hranice jevištního projevu, resp. se je pokouší nalézt. To se týká především performancí, a recitálů. Některé skupiny jsme viděli v Avignonu poprvé. Ale byly tu i „oblíbenci“, kteří během těch let, co do Avignonu jezdí, evidentně vyspěli. Jinými slovy: důvěra, do nich řediteli (a to nejen řediteli festivalu v Avignonu, i letos uvedená produkce se hrála před tím na Wiener Festwochen) vložená, se vyplatila. Tak jako mne před několika lety instalace Philippa Qusneho Big Bang (Vivarium Studio, Paříž – v Avignonu 2010) skutečně vysloveně nudila (ostatně nejen mne, i když se hrálo odpoledne, několik sousedů spalo, jiní odcházeli) a dodnes pokládám tuto instalaci za nedokvašenou, bez jakéhokoliv možná chtěného společenského dosahu, tak mne jeho Swamp Club letos dost zaujal. Jde tu o volný sled scének z jakéhosi alternativního rekreačního zařízení, které není příliš vzdálené od obdobných skutečně existujících center – a zároveň je jakousi alegorií současné konzumní společnosti, v které se tato centra jakoby cítí být ohrožena, ale zároveň z ní i tyjí. I když se moc neděje, je zajímavé pozorovat vývoj scénického obrazu, sledovat pomalu se rozvíjející děj, hudbu (Šostakovič, 8.) a nakonec i rychle běžící nápisy u jednoho z vchodů do“centra“, na nichž je avizovaná rozsáhlá programová nabídka sahající od masáží přes filmové projekce, koncerty (Schubert, Mozart) až po meditace. Na začátku zdá se „alternativci“ centrum (jakýsi moderní plexisklový kubus nalevo jeviště s moderním vybavením v -snad – ještě nedotknuté přírodě s rybníčkem a jakýmsi lešením s jeskyní – druhý vchod? – napravo) připravují na příchod rekreantů. Asi aby se návštěvníci centra cítili během své rekreace dobře, předají jim (opět evidentní přátelští alternativci s ruksáčky) po jejich příchodu luky, kterými snad mohou lovit vpředu stojícího vycpaného jelena, či jinou – vycpanou – zvěř. Komárům se všichni celkem úspěšně brání sprayem. Čemu se ovšem neubrání, je okolní společnost, developeři, ti nakonec vytlačí i předimenzovaného (v lidské velikosti, hraného pochopitelně jedním z performérů) krtka, který se objeví v jeskyni… Ovšem jen tak prvoplánová tato instalace, která by možná stála za delší rozbor, není. Řekl bych, že alternativní centrum samotné svým zařazením do většinové společnosti připravuje své sebezničení a tím je obrazem naší současné společnosti.
14.01.2020 (22.47), , Trvalý odkaz komentáře,