Noc v Lisabonu (proti)
Předposlední román Ericha Marii Remarquea Noc v Lisabonu z roku 1962 nepatří ke stěžejním dílům oblíbeného spisovatele. Autor téma emigrace a vykořeněnosti člověka drceného soukolím dějin mnohem plastičtěji pojednal například ve Vítězném oblouku. Příběh Josefa Baumanna, exulanta z nacistické Třetí říše, jeho ženy Helen a jejich pronásledovatele, esesmana Georga, má ovšem dostatek dramatického napětí i pro jevištní verzi.
Pro berlínské Maxim Gorki Theater román adaptoval Hakan Savaş Mican, který je též režisérem stejnojmenné inscenace. Remarqueova předloha je silně aktualizována a sekvence z knihy paralelně střídají scény dotýkající se současné migrační krize. Nejen to. Mican vytvořil scénickou koláž z textů, útržků filmů, dokumentů, songů a hudby, jež v podání živé kapely podkresluje či rytmizuje děj. A částečně je to i divadlo na divadle. Hned na začátku herec sděluje publiku fakta a uvádí ho tak do souvislostí, v nichž se oba příběhy odehrají. První videoprojekcí je úryvek z Wendersova snímku Lisabonský příběh, tedy úvodní sekvence ve stylu road movie znázorňující přesun Evropou.
Vcelku je to inscenace sugestivní, díky „exotické“ (balkánské, ruské, ukrajinské?) popové hudbě velice múzická, opřená o výrazné herecké výkony, nechybí jí imaginace a má přidanou ingredienci, která je v německém divadle spíše vzácná – humor!
Přes to všechno je svým způsobem problematická. Rozdíl v literární úrovni Remarqueova psaní a nově připsaných aktualit je značný. Nehledě na to, že osudy románových hrdinů jsou skutečné drama – jde jim o život! Soudobý migrant doraziv do Evropy čelí hlavně nepohodlí, špatným životním podmínkám a nevraživosti domácích obyvatel. Problémem je i to, že inscenaci jako by scházel spojující prvek, rozpadá se na jednotlivá revuální čísla a pokaždé znovu je potřeba „nahodit řemen“. A do třetice: skoro všechny postavy – a že jich v redukovaném Remarqueově i přidaném textu je! – hraje pouze jeden herec. Dimitrij Schaad je sice ztělesňuje s přesvědčivou naléhavostí a s velkým fyzickým nasazením, jenže jeho převtělování přímo na scéně je často až směšně trapné. Třeba když se při výslechu na gestapu sám mlátí knihou po hlavě anebo když jako Georg předvádí hlučné vyměšování na WC. Uvěřitelné a půvabné je například v dialogu „německého“ Turka a „pařížského“ Kurda, v němž herec legračně proměňuje hlasy a mimiku. Jeho partnerka Anastasia Gubareva hraje jenom Helen (a na okamžik zdravotní sestru na telefonu) a především skvěle zpívá!
Řekl bych, že Noc v Lisabonu z repertoáru Maxim Gorki Theater je dobré vidět. Nekritické pajány německých divadelních kritiků, které jsem si přečetl na webu tohoto divadla, však nesdílím. Že by zase ta potřebná politická korektnost?
Maxim Gorki Theater Berlin, Německo – Erich Maria Remarque: Noc v Lisabonu. Režie Hakan Savaş Mican, dramaturgie Irina Szodruch, kostýmy Miriam Marto, hudba Jörg Gollasch, video Benjamin Krieg. Premiéra 11. ledna 2019 (na festivalu 30. listopadu a 1. prosince).
Komentáře k článku: Noc v Lisabonu (proti)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)