Penthesilea (pro)
Inscenace nového intendanta Schauspielhaus Bochum Johana Simonse nabízí esteticky i myšlenkově nový pohled na staré antické téma i Kleistovu stejnojmennou hru. Kombinuje obřadně odříkávané sáhodlouhé pasáže ve verších s fyzickým divadlem. Na jeden zátah, bez přestávky. Bezprostřední pocit z tohoto časoprostorově vykloubeného kontinua, odehrávajícího se v mytickém bezčasí trojské války, může být až bolavý. Je to typ divadla, které se svou obřadnou surovostí doslova vrývá pod kůži.
Láska jako zběsilá smrtící síla: Sandra Hüller a Jens Harzer v rolích Penthesiley a Achilla vyjadřují toto téma každým hnutím svého těla FOTO KIVA
Režisérovi se podařilo z romanticky pojatého vztahu Amazonky Penthesiley a bájného reka Achilla vykřesat zajímavý dramatický konflikt. Pravda, poněkud zatěžkaný množstvím slov, ale pozoruhodný soustředěním na pouhé dvě postavy a jejich city, které ve válečné době a u válečných hrdinů vlastně nemají co dělat. Ačkoli se v původní verzi Achilles s Penthesileou setká pouze jednou (a v legendě je to tak, že se do ní zamiluje teprve tehdy, když ji zabije), v inscenaci plní herecké hvězdy Sandra Hüller a Jens Harzer celé dvě hodiny svou mission impossible. Totiž být zároveň osobní i neosobní, symboličtí i lidští. A daří se jim to, pokud pouze neodříkávají nezbytné patetické pasáže o tom, co se děje mimo jejich osobní prostor, a soustředí se na vývoj a paradoxy „nedovolené“ vášně, která je pohlcuje.
Vzhledem k tématu boje pohlaví, tedy střetávání mužských a ženských principů, má příběh mnohé erotické až sentimentální momenty, které postavy zbavují všeobecnosti. Pochybnosti a slabosti, probleskující mezi státotvornými frázemi, bájné nadhrdiny polidšťují. Je tu jasný rozpor jejich vnitřního světa s tím, co mají hlásat. Když bloudí v příšeří či úplné tmě kdesi na pozadí prostoru, jako by se nořili do hloubky svého podvědomí a tápali v něm. Ke konfrontacím dochází naopak v popředí scény v ostrém světle, které vyzařuje z forbíny po celé délce jeviště.
Nadhrdinka Penthesilea jako by se useknutím prsu zbavila nejen ženství, ale i lidství a zúžila svůj život na věčný boj. Ale i přesto v pojetí Sandry Hüller bojuje mezi povinnostmi královny (jakkoli podivnými) a vnitřní křehkostí, která v ní byla od dětství potlačována. A tak se její cit ve chvíli, kdy je vlastně nejvíce zamilovaná a roztoužená, paradoxně promění v obludnou krutost. Harzerův Achilles, udatný a krutý bojovník, jako by v okouzlení touto ženou tak trochu hloupnul. Trapně dojemný je okamžik, kdy svlečený donaha v očekávání milostného aktu bloudí neuspokojen po scéně. A když věří, že vzájemný souboj se odehraje jen na oko, a vůbec nepředjímá možnost nebezpečí, překvapí až dětinskou naivitou. Permanentní vnitřní konflikty postav jsou odvrácenou stránkou přímočaré vojenské morálky, která nutí zabíjet a být zabit, a vnášejí do představení napětí.
Navzdory znatelné převaze narativních pasáží nad fyzickou akcí přitahují pozornost právě pohybové (či mimické) detaily. Díky nim se z víru mnoha slov rodí fyzické divadlo. Pro herce o to obtížnější, že mohou uplatňovat pouze pohybový minimalismus. Ovšem v jakési stlačené podobě, která jako by permanentně hrozila výbuchem. Nejpatrnější je to v přímém kontaktu, kdy to už už vypadá, že si milenci padnou do náruče, ale zůstanou proti sobě stát v napětí nedokončeného doteku. Připomíná to díla Henryho Moora, kde se dva hroty v bezprostřední blízkosti nikdy nedotknou.
Komentáře k článku: Penthesilea (pro)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
