Divadelní noviny > Festivaly Kritika
Rekonstrukce budoucnosti
Výročí třiceti let od sametové revoluce je samozřejmou příležitostí pro připomenutí zásadních okolností vedoucích k pádu totalitního režimu, který tuto zemi sužoval přes čtyřicet let. Ale také pro znovuotevření otázek. Co je to demokracie? Chceme ji? Jakou roli v proměně státního zřízení hraje lid? Otázky, které se dnes více než kdykoli jindy znovu dostávají do popředí nejen společenského, ale i mediálního diskursu. Aktuální nespokojenost s vládou, premiérem i prezidentem a mechanismy jejich správy země nabízejí prostor hledat paralely s tehdejšími událostmi. Tuto výzvu neoslyšeli ani divadelníci, a tak bylo na přelomu listopadu a prosince díky spolupráci souborů Vosto5, 8lidí, Divadla Archa, Národního divadla a Národního muzea možné prožít zásadní revoluční události od největších demonstrací na Letné přes jednání parlamentu na půdě Federálního shromáždění až po schůzi Občanského fóra se zástupci vládní garnitury.
Triptych nesl název Sametová simulace a přesně odpovídal zvolenému formátu – snažil se o co nejvěrnější rekonstrukci dotyčných událostí, v zásadě oproštěnou od jakýchkoli interpretačních pokusů. Jako by se tvůrci proměnili v policejní vyšetřovatele, kteří se snaží znovu prožít inkriminované okamžiky a tím se dopátrat vyřešení případu. Přidávat jakákoli scénická, dramatická, či dokonce syžetová aditiva ostatně nebylo ani třeba, neb všechny tři okruhy už v době svého sebeprožívání byly v podstatě divadelními performancemi.
Od současného pohledu a externího zdivadelnění byla nejvíce oproštěna instalace Tribuna v Divadle Archa. Její autor Ondřej Cihlář s kolegy ze souboru Vosto5 nechal de facto mluvit Letnou samu za sebe. Akci zahájil asi sedmiminutový auditivní průlet historií, v němž reprodukovaný hlas Ondřeje Bauera rozléhající se v potemnělém sále vypočítával zásadní okamžiky, jež vedly k pádu totalitní moci ve většině komunistických zemí. Poté se už rozsvítila instalace. Do hustého bludiště ze stropu zavěšených pruhů látky zakončených klíčem se promítal záznam z demonstrací v listopadu 1989. Když si člověk proklestil cestu cinkajícím lesem klíčů, došel k malé barevné televizi ukryté v jeho středu. A pak už nezbývalo než zhlédnout vlastně obyčejný, ničím neozvláštněný záznam. Ovšem místo a situace, které sledování obalovaly, naplňovaly tuto běžnou činnost nečekanými souřadnicemi úvah. Až člověk zapomněl, že se to celé už stalo, a chvílemi si zafandil a emotivně zapřemýšlel, jak to asi dopadne.
Navazoval Federál souboru 8lidí, už o řád divadelnější, přesto bez nutnosti doříkávat, interpretovat, připojovat komentář. Na rozdíl od Vosto5 jde o umělce, kteří se v době převratu maximálně narodili, a právě jejich generace je asi schopna nadhledu a odstupu se špetkou ironie a citu pro groteskno (které parlamentní jednání ostatně vždy provázelo). Vždyť stále nechápavěji, byť čím dál obeznámeněji sleduje destrukci politického prostředí, jež se před třiceti lety na půdě Federálního shromáždění konstituovalo a v něž pobláznění občané očekávající už jen to dobré vkládali nesmírnou důvěru.
Mladí tvůrci znovu obsadili místo činu, zasedací síň Nové budovy Národního muzea, toliko bývalého Federálního shromáždění. Na tři desítky herců se rozpustily mezi obyčejné diváky, sedící v lavicích jako tehdejší poslanci, a za tři hodiny předvedli to nejlepší, co se na půdě hlavního orgánu tehdejší moci odehrálo. Sledovat recyklované projevy politiků a postupné přijímání zákonů, které de facto způsobily autodestrukci režimu, bylo zpočátku zábavné a dechberoucí. S přibývajícími hodinami ale pozornost slábla a nic na tom neměnily ani časté pauzy, při nichž herci ztuhli a na stěně za pódiem se objevila projekce koťátek podbarvená kolotočářskou muzikou, ani zkrácené „výstupy“. (Představitel Václava Klause mluvil pár minut, ale podle promítnuté informace ve skutečnosti hovořil tři hodiny – výkon hodný obdivu, či výsměchu?) Věrohodnost simulace tím však byla narušena.
Přesto se efekt dostavil, v podobě fyzického vyčerpání a nenávisti k dlouhým a nesmyslným projevům, kvůli nimž se hlasování stále odkládá. Třeba i k tomu Miloše Jakeše, jehož vztekle infantilní výstup byl bezpochyby vrcholem představení. Zuby nehty se v něm bránil nařčení z příprav zásahu na Národní třídě 17. listopadu, přičemž jeho vystupování, dikce a argumentační schopnosti představovaly pandán k našemu současnému ministerskému předsedovi. (Ačkoli si nejsem jist, zda záměrně.) Závěr pak patřil volbě prezidenta, a tudíž se na jevišti objevil také Robert Mikluš v roli Václava Havla jako pomyslná upoutávka na poslední díl Sametové simulace.
Kabinet v režii Jiřího Havelky oživil na Nové scéně Národního divadla jednání Občanského fóra s vládou v posledních dnech roku 1989, při nichž se za zavřenými dveřmi de facto upekla demokracie. Václav Havel se tehdy se svou suitou setkával s premiérem Ladislavem Adamcem a jeho nejbližšími ve snaze zajistit, aby byl dopad společenských pohybů pro chod státu, ekonomiku a společnost jako takovou co nejméně zdrcující. Při sledování rekonstrukce jsem prakticky nevyšel z údivu, na jak vratkých nohou požadavky delegace OF vlastně stály, byť za nimi byly vidět stovky tisíců nespokojených občanů.
Přestože šlo o scénické čtení (ve velké prosklené místnosti na jevišti, snímané ze dvou stran kamerami, seděly naproti sobě oba tábory a aktéři své promluvy četli z listu), byla tato část simulace asi nejdramatičtější. Velkou zásluhu na tom měl zcela ojedinělý výkon Roberta Mikluše v roli Václava Havla. Pokud člověk zavřel oči, nepoznal rozdíl. Havlův projev samozřejmě vybízí k parodii a karikatuře, Mikluš ovšem dokázal jeho typické řečové vlastnosti udržet v rovině sice zábavné, a přesto neubírající na důstojnosti. A to i v momentech zmatení, naivity či strhujícího vzrušení. Stejně tak Vladislav Beneš v roli Havlova protihráče Adamce – v podstatě bodrého a lidového politika – nesklouzával k laciné parodii. V jemné hře grimas a práci s hlasem byl skutečně cítit vnitřní boj člověka důvěřujícího své ideologii, ovšem postaveného do situace, v níž chtě nechtě musí ustupovat.
Třicet let od sametové revoluce je jistě dobrým časem pro reflexi. Revoluční étos tehdy z divadel vzešel, nyní se tam vrátil. Jako by se kruh uzavřel. Leč není tomu tak, mytický čas se právě nyní otevírá a před současným občanem je znovu podobná výzva. Chce demokracii? Najde ve hře o ni lid svou roli? Projekt Sametová simulace nebyl jen o vzpomínání, o znovuprožití minulosti pomalu zanášené prachem, ale také gestem k uchopení současnosti.
Sametová simulace: Tribuna. Tvůrčí tým Ondřej Cihlář, Martin Tvrdý, Jan Brejcha a Mikoláš Zika. Dne 26. a 27. listopadu 2019 v Divadle Archa v rámci festivalu Akcent.
Sametová simulace: Federál. Tvůrčí tým: 8lidí, Michal Cáb, Vendula a Jan Tomšů. Dne 27. a 29. listopadu 2019 v Nové budově Národního muzea.
Sametová simulace: Kabinet. Tvůrčí tým: Jiří Havelka (režie), Marta Ljubková a Petr Prokop (dramaturgie), Martin Černý (scéna), Andrea Králová (kostýmy). Dne 30. listopadu a 1. prosince 2019 na Nové scéně Národního divadla v Praze.
Komentáře k článku: Rekonstrukce budoucnosti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)