Divadelní noviny > Blogy

GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 8)

Dům na rohu Tišnovské a Trávníků v Brně Černých Polích nepřehlédnete

Happening i divadlo – co je víc…

Počátkem listopadu 2019 přišla mi pozvánka od Dady Klementové, pedagožky JAMU, na: monumentální asambláž nazvanou Hudební sursum. Tato akce má se konat v Brně Černých Polích, na Tišnovské ulici v čísle 77. Veřejnosti zde bude po celý večer otevřen dům výtvarníka, asamblážisty, performera Lubo Kristka, který v domě uspořádá zmíněnou produkci.  A ona že tam bude na klavír doprovázet kamaráda Jana Martiše, který opět rozezní svůj Teslův generátor, jehož plazmové výboje naplní éter. (Teslův generátor je skutečný fyzikální přístroj, který vyluzuje zvuky jako když se něžně mrouskají kočky, nebo když hrajete na pilu. Je to taková pěkná mystifikace cimrmanovského rázu, slyšel jsem ji krátce před tím, to se v Lomnici u Tišnova připomínalo třicetiletí založení Stezky Járy Cimrmana).

I když Černá Pole znám a Tišnovskou jsem chodíval do husovického gymnázia, dům č. 77 mne překvapil. Černá Pole patří k půvabným částem Brna. Sestávají z rodinných domků z počátků minulého věku, a taky z milníků moderní prvorepublikové architektury; v zahrádkách a předzahrádkách zrají meruňky a třešně.  V předzahrádce vilky resp. vily č. 77, na rohu Tišnovské a Trávníků, trčí do ulice obří zlatavé ruce z polystyrenu. Objímají strom. Jako by jej chránily, a současně jako by nabízely jeho plody – veliká umělá jablka. Ale strom je zřejmě živý, zřejmě plodí polystyrenová jablka jako symbol. Jedna stěna domu je osazena hodinami, které znázorňují Sysifův osud – cestu nahoru s balvanem – a možná úlevu při cestě dolů, pro balvan… Je to jedna z asambláží majitele domu Lubo Kristka. Později se dozvídám, že Kristek je tvůrcem desítek podobných objektů, rozmístěných najmě v západním Německu, Rakousku i jinde po světě. Jedna ze stěn je roztomile vyzdobena vláčkem. Prý je to Tišnovka. Za našeho mládí supěla tu, za zahrádkami, z Brna do Tišnova a pak až do Žďáru nad Sázavou.

Teď ale postávám před domem Lubo Kristka a se mnou dvě nebo snad tři stovky Brňanů. Přiznávám, že mně hojná účast překvapila. Všichni čekáme, až budeme vpuštěni dovnitř, neboť tam to všechno proběhne. Přichází ke mně Franta Borovec, výtvarník, tvůrce stovek etiket, log a firemních značek, televizní scénograf: jdeš taky, ptám se, nee, říká, já jdu na pivo.

Teslův generátor se rozezněl, pan Řičánek recitoval, pan starosta městské části Brno – sever Martin Maleček hovořil a pak Lubo Kristkovi, jako Osobnosti městské části Brno – sever v oblasti kultury předal dar, raritu, kovový klarinet, který se napříště stane součástí sbírky hudebních nástrojů Lubo Kristka, kvůli které jsme sem přišli. Ta totiž plní schodiště třípatrového Kristkova domu – na tenkých ocelových lankách visí od shora dolů desítky hudebních nástrojů, houslí, klarinetů, pozounů, bubnů a bubínků, trumpet, saxofonů, dokonce i klavíry, no však se podívejte na foto. Pan starosta Martin Maleček označil sbírku za pozoruhodnou a slíbil, že do Kristkova domu bude napříště posílat vzácné návštěvníky městské části Brno – sever, neb tento dům a sama sbírka vyrovná se takovým zajímavostem městské části jako jsou vila Tugendhat, funkcionalistická kavárna Era, muzeum romské kultury a věznice na Cejlu.

Přiznávám, že asambláž (asambláž je dílo, v němž umělec opouští dvojrozměrnou plochu obrazu a proniká do prostoru) Lubo Kristka je poutavá a vskutku se může stát dalším poutním místem Černých Polí, ale nejen ona, ale celý upravený Kristkův dům. A protože mě zaujal, a protože jsem o Lubo Kristkovi až doteď neslyšel, vzal jsem si na pomoc Wikipedii a další internetové informace.  Říká se tam, že Lubo Kristek se narodil v roce 1943, je to český sochař, malíř a akční umělec, který po srpnu 1968 odešel do emigrace, v západním Německu se probíjel každodenním nelehkým žitím, ale díky talentu a houževnatosti se stal uznávaným svébytným členem tamní umělecké obce. Proslavil se zejména kritickými asamblážemi a happeningy. Jeho díla se nacházejí v mnoha galeriích i veřejném prostoru. V roce 1990 se vrátil a usadil se v Podhradí nad Dyjí. Tam opravil jeden z rozlehlých chátrajících domů, nyní Zámeček Lubo. Na vrchol střechy umístil klavír…Údolí Dyje obohatil od pramenů k ústí jedenácti zastaveními se surreálními plastikami jako poctu řece, dárkyni života, spojnici tři států…V Podhradí pořádal happeningy, hojně navštívené produkce, ve kterých účinkovaly desítky amatérů i profesionálů, herců, hudebníků, baletek, nadšenců, osazenstvo sociálních ústavů a mnozí další. S bohatou symbolickou výpravou, často s kritickým nadčasovým obsahem. Jedny z největších happeningů odehrály se v Podhradí v roce 2002 a v Brně – Černých Polích v roce 2018, při otevření domu na Tišnovské (odtud tedy i hojná účast diváctva v dnešní produkci, řekl jsem si.) Pro ilustraci úryvek z Mladé fronty z června roku 2002:

Na víkendovou noc malá vesnička Podhradí nad Dyjí zřejmě jen tak nezapomene. Výtvarník Lubo Kristek, který se do vsi přistěhoval po zhruba třiceti letech emigrace v Německu, zinscenoval totiž v noci ze soboty na neděli další ze svých pověstných happeningů.  Zhruba desítka herců s bílým celoobličejovým líčením z brněnského divadla Husa na provázku rozehrála nejdřív klidné scény beze slov… Milostné scény plné radosti se proměňují, pohyby herců se stávají trhavější, hudba je agresivnější…. provazy spoutávají herce… ač jsou si blízko, mohou se dorozumět jen telefonními sluchátky a mobily… scéna je hysterická, plná násilí… údy v nadživotní velikosti… všeobecná rvačka… A vrchol je tu: šestice mužů v černém a s černým líčením přitáhne starý žebřiňák, obtížený páchnoucí zdechlinou krávy. Muži k ní přihodí těla herců… pak se z vyvrženého břicha vykroutí mumie v igelitovém obalu… z něj se vysouká samotný Lubo Kristek v bederní roušce a čte svůj manifest pro rok 2002… říká, že jsme sobci, kteří myslí jen na sebe a ne na planetu… ona nepotřebuje nás, ale my ji… člověk se stává nebezpečným individuem, který míří k sebedestrukci…

Všechna Kristkova tvorba, kterou jsem měl možnost zhlédnout, má symbolický charakter. Hovoří o vnitřních hlubinách naší mysli a naší duše. A varuje. V čase jeho působení v západním Německu dráždila tamní společnost. Ale nejen to: sedmdesátá a osmdesátá léta byla tam dobou růstu, společnost bohatla. Mám takový dojem, že pro tvorbu Lubo Kristka to mělo dvojí efekt: jeho práce nacházely odbyt na trhu soukromníků, ale i ve veřejném sektoru. Dnes zdobí veřejné budovy i parky. A ta druhá tvář?  Svým varováním a bojem proti konzumní společnosti přitahovaly mladé ze široka daleka. Ti se rádi zúčastňovali výstav jeho děl na jednu noc, s hudbou nekonformních muzikantů, se vším, co k tomu patří, i rozlehlých happeningů s desítkami herců, amatérů i profesionálů. Byly to (a stále jsou) premiéry i derniéry současně. V Podhradí i na Tišnovské vystupovali herci brněnských divadel, operní pěvkyně i baletky, dobrovolníci, soubory ze zahraničí… Tišnovskou se promenovali tři sloni, rozežraný dav sežral invalidovi nohu, upečenou v jedné z brněnských pekáren…

Je to divadlo a není to divadlo? Kristek říká, že to jsou jeho zhmotněné sny a fantasie.

Nu, nechme to k posouzení odborné veřejnosti. To, co jsem se zatím dočetl, jsou spíše dojmy jeho obdivovatelů.

Mne spíše než působivost a smysl jeho happeningů v době, kdy můžeme vidět válku a hrůzy z rukou teroristů, pomýlených, či duševně nemocných souputníků v přímém přenosu, zaujalo dvé:  Kristkova schopnost oslovit desítky a stovky duší naladěných asi na stejnou notu, zorganizovat je a přesvědčit, aby plnily jeho sny a fantazie. A celou produkci podmalovat obří rozmanitostí kostýmů a rekvizit a všelikých doplňků, které bylo nutno vyrobit, ušít, vypůjčit, zkrátka obstarat. Ze všeho nejvíc se mi ale líbí jeho výtvarná práce, zejména sochy či skulptury ze dřeva, z kovů, z čehokoli. V nich Kristek zúročil talent, umění dřevořezby, práci svářeče, malíře…

Ve Wikipedii a řadě dalších článků o Lubo Kristkovi jsem se taky dočetl, že Podhradí se díky jeho Zámečku s klavírem na střeše a výstavní síní s jeho obrazy a plastikami stalo vyhledávanou turistickou atrakcí, že tam míří školní výpravy, že jeho umělecká tvorba je pro mnohé, najmě pro vnímavou školní mládež, znamenitou školou moderního, či postmoderního – jak chcete – umění.

Od Dady Klementové pak vím, že jeho nynější životní družkou je jedna z jejích žaček, která dráhu muzikálové hvězdy zaměnila za oddanou sekretářku i inspirující múzu.

Přejme tedy manželům Kristkovým mnoho dalších nápadů, poutavých produkcí a nové tvorby.

• Autor: Ladislav Vencálek
• Publikováno: 2. ledna 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 8)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ