Divadelní noviny > Kritika

O rodinném štěstí

Nejnovější nastudování opery Leoše Janáčka Příhody lišky Bystroušky není vhodné pro děti do dvanácti let, oznámilo stroze a překvapivě vedení Divadla F. X. Šaldy v Liberci a dalo tím najevo, že se inscenací nebudou producírovat milá zvířátka, tedy že není dobré, aby na představení babička vzala malá vnoučátka.

I smrt je součástí života

Hraje se v jedné scéně, škoda, že ne bez přestávky, protože inscenace je jedním velmi sevřeným celkem a díky svižným tempům, v nichž operu opět precizně nastudoval Martin Doubravský, představení pocitově utíká až moc rychle. Doubravský je dnes typický operní dirigent, který umí precizovat zvuk orchestru a napomáhá dění na jevišti. Pěkné poslouchání!

Tesklivou náladu vyvolává už temné svícení, jen občas a nakrátko se jeviště rozzáří plnými světly. Místo zvířecí havěti tančí v úvodu a pak podle potřeby několik do šeda kostýmovaných postav, nejspíš inspirovaných jepicemi vzhledem k tomu, že jedna hned v úvodu umírá. Najde ji malá Bystrouška a zkoumá, zda je bezvládné tělíčko k snědku: Mami, jí se to? Není to cynické, pokud postrádáte milý obrázek, jak se lištička těmito slovy seznamuje se Skokánkem, kdežto tady se přirozeně orientuje ve svém okolí a jídelníčku, jako každé mládě. Tak to totiž v životě chodí. A hned se Bystrouška při vstupu na jeviště setkává se smrtí, stejně přirozenou součástí života. Poté co si ji odnese Revírník do Jezerské myslivny, dotančí „jepice“ svůj tanec a zemřou všechny.

Láska se vším všudy

Vše se odehrává v lese, v jednom životním prostoru mezi starou pohovkou či postelí vlevo a nakloněnou točnou vpravo, snad pobořeným kolotočem, co tu zbyl po nějakém zaniklém zábavním parku. Má pod ním svou noru Jezevec a Bystrouška se mu do příbytku vykálí jako do latríny (tu máš něco ženskýho). Když ho vyžene, stěhuje si do příbytku kromě kufrů i bustu Leoše Janáčka, kdežto Jezevec si odnáší bustu Zdeňka Nejedlého.

Les charakterizuje pahýl stromu a zadní prospekt, vlastně stylizovaný průřez kmenem s velkou dírou po vypadlém suku, vysvětlil jsem si. Tvoří průhled, v němž se zjevují živé obrazy či se připomínají postavy – jako na velkých malbách, co se v padesátých letech věšely nad manželské postele.

Postavy jsou všechny lidské, i když připomínají zvířata, vlastně je to zpětná personifikace původní Janáčkovy projekce lidí do zvířat, tady jsou lidé odvozeni z podoby zvířátek. Lapák je nejspíš starý penzista, Kohout „těžkej frajer“, který se zpočátku vytahuje i na Bystroušku, když se předvádí před svým harémem. Další lesní havěť se změnila v běžné lidské postavičky. Zlatohřbítek je současný obyčejný kluk, trochu vyjevený, a když se raduje z lásky Bystroušky, válí se po podlaze jako ztřeštěný. Bystrouška je pilnou čtenářkou, jako malá přijde se Slabikářem, dospívající hltá Orwellovu Farmu zvířat a coby vdaná pokroková panička si u kafíčka čte Čapkovu Věc Makropulos. Prostírá početné rodině na stole z převrácené cívky, kterou tu odhodili (zase smetiště!) dělníci, co tu zřejmě pokládali kabely. Lišky se sblíží ve „sprše“, snově modře prosvíceném tkaninovém válci nad kolotočem, Bystrouška z něj vyjde zahalena jen osuškou a po milování se Zlatohřbítkem si vykračují do sebe zavěšení bezcílně po jevišti, holt v rauši. Na hudbu svatebního veselí stále znovu a znovu padají naznak na pohovku, zřejmě zase po milování, a pokaždé na jeviště přibydou malé lištičky. Vtipné, obrazné, nedoslovné jako veškeré dění v inscenaci, přesně pohybově a gesticky i mimicky provedené.

Lívia Obručník Vénosová je energickou praktickou Bystrouškou, pěvecky je dramatičtější, než bývá zvykem, což vůbec není na škodu, part zvládá bravurně a zjevně jí vyhovuje důsledné odromantizování příběhu i hudebního provedení. Alžběta Vomáčková předvádí Zlatohřbítka jako odrostlého pubescenta, věrně zamilovaného do Bystroušky a rodinného štěstí, a holt tak trochu pod pantoflem. Pěvecky famózní!

U jednoho stolu

Režisérka nepopisuje, ale předvádí své promyšlené čtení obrázků Janáčkova operního komiksu v kontextech. Velmi konkrétní čtení, opřené nejen o partituru, ale o možné souvislosti. Harašta v úvodu opery mává rudým praporem, zkrátka legionář z Ruska, pak s sebou nosí vlajku československou, protlouká se životem asi všelijak a třeba násilím. Napadne liščí rodinu, kterou Zlatohřbítek statečně brání, a když na něj Harašta namíří revolver, Bystrouška zakryje milovaného manžela vlastním tělem. Urostlý Csaba Kotlár je ideálním Haraštou už vizuálně, přesným jednáním své postavy a samozřejmě sonorním tmavým hlasem.

Vůbec Keprtová zdůrazňuje rodinu symbolizovanou talíři a společným stolem, kolem kterého se její členové scházejí, společným jídlem jako rodinným rituálem. V průběhu předehry se jako jeden z obrazů v „díře po suku“ předvádí rodinné štěstí revírníkových, do rodiny Keprtová připsala syna se snachou, pandán k liščímu páru, mimo jiné se také šťastně pomilují na pohovce a pak bláznivě utíkají lesem. Není tu ani stopy po možném okouzlení Revírníka Bystrouškou, v inscenační tradici poměrně časté. Naopak je stárnoucí Revírník stále věrně zamilovaný do své manželky s hnědými kadeřemi, aby ji mohl před závěrem na slova hlavička kaštanová, jako děvčátko pohladit. Trochu jako na obrázcích Ivy Hüttnerové. Však i závěr celé opery patří rodinnému štěstí, které prošlo – a bude procházet – kolizemi, ale u stolu spolu sedí Revírník s ovdovělým Zlatohřbítkem jako staří hospodáři, za nimiž se jako na dávné fotografii seřadí všichni aktéři. I ti, kterým rodinné štěstí ušlo, a proto jsou outsidery opery: Rechtor (Dušan Růžička) a Farář (Josef Kovačič), další z vynikajících pěvecko-hereckých kreací inscenace.

Revírník v podání Pavla Vančury je fortelný chlap, už také dávno ví, o čem Janáček operu a jeho part napsal. Uměřený v projevu, vše podstatné uhraje do detailů promyšleným pěveckým partem. Oblečený je ve všedním, jaksi pracovním – vůbec se v inscenaci nepředvádí nic vizuálně jen efektního či „hezkého“. Právě to je na ní nejkrásnější. A je třeba na závěr zdůraznit, že to všechno má především emocionální rozměr, že to všechno evokuje pocity a zážitky každého, kdo si do opery promítne svůj vlastní život.

Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky. Hudební nastudování a dirigent Martin Doubravský, režie Linda Keprtová, scéna Michal Syrový, kostýmy Tomáš Kypta, choreografie Ladislava Košíková, sbormistr Anna Novotná-Pešková. Premiéra 20. prosince 2019.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 20. ledna 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: O rodinném štěstí

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ