Začalo to kosočtvercem
Jen co bylo Milanu Kunderovi navráceno české občanství, měla premiéru jeho Ptákovina v režii Vladimíra Morávka. A to v Klicperově divadle, tedy v místě, kde Morávek prožil svá nejplodnější umělecká léta. Krutá groteska, vypovídající – v umělecké nadsázce – mnohé o politické atmosféře Československa šedesátých let minulého století, má strukturu elegantně napsané konverzační komedie ve „francouzském“ stylu.
Vladimír Morávek na půdorysu Kunderovy Ptákoviny rozehrává své typické režijní balábile FOTO PATRIK BORECKÝ
Ve škole se na tabuli objeví křídou vyvedený, v české kotlině hanlivě chápaný kosočtverec, před ním stojí napsáno = ředitel. Do vyšetřování se autoritativně zapojí celému městu velící Předseda, chorobně závislý na mamince a patologicky nedůvěřující snoubence Růženě. Za přečin je obzvlášť krutým způsobem potrestán jeden žák: přijde o obě uši. Autorem kresby je však sám šéf školy.
Do hlediště jsem usedal s očekáváním, jak dopadne střet textu s pověstně obrazivým, často až bombastickým režisérovým uměleckým naturelem. Morávek má rád variabilní prostor, takže se hraje i v postranních lóžích (především některé domácké a intimní výjevy), z balkonu občas zapěje dětský sbor. Část jeviště je vysunuta nad několik sedadel dvou prvních řad, což omezuje výhled divákům sedícím vepředu. Scéna kombinuje několik školních tabulí, na něž žáci i učitelé křídou stále něco píší či kreslí, popřípadě nad nimi i zpoza nich „fízlovsky“ vykukují. Dojde i na „dýmovnice“, ve finále se scéna bortí a hrozivý kosočtverec nabývá mohutných rozměrů neonového poutače.
Inscenace ukazuje soubor Klicperova divadla ve velmi dobrém světle. Herci vykreslují v rámci režijní koncepce své postavy znamenitě, samozřejmě výrazně hysteričtěji než v Hudečkově inscenaci v Divadle Na zábradlí (1969) či ve Smočkově v Činoherním klubu (2008). Více než přesah obecnější, politický je zdůrazněna psychopatologická rovina, v textu nepochybně obsažená, ale ne stěžejní. Hostující Petr Jeništa, který zde byl právě „za Morávka“ v angažmá, v postavě Ředitele propojuje vychytralost i strach z vyšších šarží, také však živočišnou zběsilost. Jiří Zapletal, jeden z nejlepších českých divadelních herců, ztvárnil Předsedu suverénně coby slabošsky submisivního mamánka, který je však jako nositel moci hrozbou pro okolí. Zora Valchařová-Poulová je v roli jeho matky přesná: stačí, když se do telefonu ohlásí jako maminka pana Předsedy, a z jejího hlasu pocítíme starostlivost, sobectví i zlověstnost zároveň.
Zápletka s kosočtvercem se záhy překlopí do milostného hororu. Ředitel má pověst supersukničkáře, proto je Předsedou pověřen, aby se pokusil svést Růženu a tím prověřil, zda je opravdu morálně pevná. K nevěře dojde (a dospějí k ní potmě, aby je nikdo neviděl – pozoruhodná shoda s Fričovou inscenací Krále Oidipa, kde se také dlouho hraje v absolutní tmě), ale nakonec a nejlépe se směje právě Růžena Kamily Sedlárové, která má díky odposlechu a kompromitujícím nahrávkám oba muže v hrsti, jednoho jako manžela, druhého jako milence.
Politickou rovinu u Morávka poměrně nevýrazně reprezentují dva demonstranti na Předsedově svatbě, jeden mu fandí, druhý ho ostouzí. Další vstup do současnosti představuje melodie Beethovenovy Ódy na radost, této eurohymny, pískaná z flétniček – ovšem ozve se z nich i Kde domov můj a Marseillaisa.
V zásadě nejsem proti takto opulentnímu čtení hry. Mám však obavu, že Morávkova velkorysá podívaná břitkost Kunderovy komedie oslabila.
Klicperovo divadlo Hradec Králové – Milan Kundera: Ptákovina. Režie Vladimír Morávek, dramaturgie Lucie Němečková a Martin Satoranský, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Eva Morávková, hudba a ruchy David Smečka. Premiéra 21. prosince 2019 na hlavní scéně (psáno z reprízy 27. prosince).
Komentáře k článku: Začalo to kosočtvercem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Pavel Pešek
Rád bych se ztotožnil s hodnocením Jana Kerbra
(a přidal několik postřehů svých) v těchto bodech:
1. I já jsem „do hlediště usedal s očekáváním, jak dopadne střet textu s pověstně obrazivým, často až bombastickým režisérovým uměleckým naturelem“. Pro V. Morávka (jehož umění ctím) dopadl výborně, pro text M. Kundery hůř. Lépe je zřejmě Kunderův text neznat a nechat se unášet velkolepými, i když ne vždy zcela rozluštitelnými obrazy, doprovázenými tentokrát od první vteřiny nenápadně se vtírajícími zvuky školy. Otázka: Má ještě pro diváka smysl znát dramatickou literaturu před vstupem do hlediště, či se má plně spolehnout na výklad režisérův?
2. Morávkem oblíbený „variabilní prostor omezuje výhled divákům sedícím vepředu“, ale i jinde. Snad s výjimkou první řady na balkóně neexistuje v hledišti místo, odkud by bylo možno spatřit veškeré dění. Otázka: Je ještě divák důležitou součástí divadelní tvorby, či o něho už tak docela nejde?
3. „Inscenace ukazuje soubor Klicperova divadla ve velmi dobrém světle.“
4. Jiří Zapletal je „jeden z nejlepších českých divadelních herců“. Nemaje srovnání (nejsem profesionál, jen velký divadelní fanda), opatrně, ale z duše rád přikyvuji tomuto superlativu. Otázka: Není škoda, že právě on (a jistě další) nemá v současném repertoáru dostatek klasických činoherních příležitostí neoslabovaných „poselstvími režisérů“ vysílaných k divákovi na úkor původních činoherních textů?
5. Omlouvám se, ale v tomto jediném bodě s Janem Kerbrem nejsem ve shodě zcela. Jsem (a bojím se, že zásadně) proti takovému „opulentnímu čtení hry“. Domnívám se, že „Morávkova velkorysá podívaná břitkost Kunderovy komedie oslabila“ nesporně. A víc než to. Další z výrazných textů vystavěných původně především na významu slov stal se v tomto provedení srozumitelným jen částečně. A to je přinejmenším škoda. Otázka: Nebo není?
21.01.2020 (12.37), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Pane Pešku,
pokusím se v krátkosti zareagovat na tři z Vašich čtyř otázek:
Ad 1: Má ještě pro diváka smysl znát dramatickou literaturu před vstupem do hlediště, či se má plně spolehnout na výklad režisérův?
Především není povinností diváků předlohu znát a často ji mnozí neznají, s čímž musejí inscenátoři počítat. Jinak ale obojí je možné, jen vnímání inscenace pak bývá různé. Pokud předlohu znáte, lépe oceníte posuny, které autoři s textem a jeho významy učinili. Někdy tak ale dochází k rozladění, neb předlohu jste četl jinak, což se zřejmě v tomto případě Vám stalo. Za to ale tvůrci nemohou. Není jejich povinností interpretovat předlohu stejně, jak ji vidí ostatní. Neznáte-li ji, můžete se nechat vést samotnou inscenací a reagovat na její podněty „nezatíženě“. Tak se vám ale stane, že občas neporozumíte nějakému obrazu či výkladu, který na předlohu nějakým způsobem reaguje a počítá s její znalostí či kontextů, které vzbuzuje (podle mého zde spíše tvůrci předpokládali znalost Milana Kundery, jehož postoje a pohled na společnost a lidi v ní touto produkcí reflektovali). Oboje by ale mělo v ideálním případě fungovat. Podle mého soudu tomu tak v Morávkově inscenaci je. Já – narozdíl od Vás – inscenační vrstvy, dodané k víceméně jen žertovnému, skeptickému textu, velmi oceňuju. A myslím, že by mne inscenace vtáhla i bez znalosti textu a kontextů.
Ad 2: Je ještě divák důležitou součástí divadelní tvorby, či o něho už tak docela nejde?
Samozřejmě je divák podstatnou součástí každého představení (pokud nejde o nějaký experiment, což tento případ není). Jen moderní tvůrci jsou „záludnější“ a někdy kladou divákovi různé překážky. Hradečtí (včetně Morávka) jistě věděli, že ne každý divák z parteru dohlédne na balkon, ale pokud některé scény nevidí, nýbrž pouze slyší, nabídli mu jiný vjem, který k danému tématu měl – podle mého čtení inscenačního tvaru – co říci (odposlouchávání, drby, nebezpečí, které přichází „odevšad“ a vy je nevidíte, informace z druhé ruky…)
Ad 5: Další z výrazných textů vystavěných původně především na významu slov stal se v tomto provedení srozumitelným jen částečně. A to je přinejmenším škoda. Otázka: Nebo není?
Odpověděl jsem již v úvodu. Není povinností inscenátorů být v rámci předlohy pietní (respektovat její původní tvar či obvyklý výklad). Povinností by mělo být vystavět svébytnou inscenaci, která má formu a téma, inscenaci, která má rukopis, inscenaci, která je samostatným uměleckým dílem. A to se – podle mého soudu – v HK stalo. Morávek s divákem i dílem komunikuje nejen skrze původní text (zůstal úplný), ale i dalšími složkami: herectvím, výpravou, zvukovým plánem, prostorem, proměňující se atmosférou… Klíčem k pochopení je myslím už úvodní výstup „vítání Milana Kundery“.
22.01.2020 (15.44), , Trvalý odkaz komentáře,
Pavel Pešek
Pane Hulče,
díky za Vaši reakci. Proti Vašim argumentům nelze mnoho namítat, a navíc si myslím, že Morávkova inscenace Kundery u Klicperů si své diváky oprávněně najde i vzhledem k tvrzením, která uvádíte. Takže jen tři postřehy (snad na vysvětlenou).
1. Nejsem z toho, co jsem viděl u Klicperů, „rozladěn“. Pravda, viděl jsem něco jiného, než jsem možná vnitřně chtěl, ale to se dalo u V. Morávka předpokládat. Navíc ta inscenace nabízí jedinečný divadelní zážitek, včetně již zmiňované dobré kondice hereckého souboru. O tom není sporu. Jen znovu (naprosto laicky) přemýšlím, jak je to s tím vztahem původní text (jakési původní sdělení autorovo) versus sdělení režiséra.
2. Chápu tedy správně, že jako divák nemám jít do divadla primárně na Kunderu, Shakespeara etc., ale na Morávka, Špinara etc., pokud tito vystaví „svébytnou inscenaci, která má formu a téma, inscenaci, která má rukopis, inscenaci, která je samostatným uměleckým dílem“? A že tedy pokud se původní sdělení autorovo nedostaví vůbec či zanikne (byť jen částečně) v záplavě vizuálního dění na jevišti, je to vlastně v pořádku? A prosím, neříkejte mi, že nějaké původní sdělení autor do textu nevložil. Chápu, že je to velmi tenký led (co je původní sdělení? apod.) a že je to na odbornou debatu, které nejspíš nejsem schopen. Přesto (možná naivně) věřím, že slova mají svůj význam, který jimi zamýšlel vyjádřit autor, a ten by neměl zanikat. K tomu bohužel dojde, je-li divákova pozornost zaměstnána (nebo dokonce záměrně odváděna? – to je ovšem na jinou debatu), „výpravou, zvukovým plánem, prostorem, proměňující se atmosférou“, samozřejmě pokud tyto faktory text neumocňují. Ale neměl jsem ten pocit u původně relativně komorní Ptákoviny převedené v bombastickou podívanou (zase to subjektivní vnímání). Může se pak např. i stát, že úvodní „vítání Milana Kundery“ nebude nakonec chápáno jako „klíč k pochopení“, ale jako nemístné zviditelňování se Mistra na úkor jiného Mistra, pokud jako divák Kunderu v inscenaci dohmatávám jen obtížně. (Ani jeden z Mistrů nemá důvod uměle se zviditelňovat – předchozí je jen nabídkou jiné možnosti vnímání viděného).
3. Pokud „Hradečtí (včetně Morávka) jistě věděli, že ne každý divák z parteru dohlédne na balkon, ale pokud některé scény nevidí, nýbrž pouze slyší, nabídli mu jiný vjem, který k danému tématu měl co říci (odposlouchávání, drby, nebezpečí, které přichází „odevšad“ a vy je nevidíte, informace z druhé ruky…)“, proč inscenují akce, které nejsou slyšet? Např. odtahování zcela opilé postavy jinou postavou z lóže pryč? Omlouvám se, ale v tomhle jsem konzervativní. Posadí-li mne do víceméně klasického kukátkového prostoru (za klasické vstupné – to berte jako vtip), chci vidět všechno. Zvlášť, když obraz je důležitější než slovo. Nevidím-li, pak tomu neříkám „překážka“, nýbrž schválnost či neúcta. Ale uznávám, je to nejspíš v rámci celku jen drobnost.
Ještě jednou díky za Vaši reakci a rozumějte: svévolně nehaním, jen si třídím a tříbím názory. A přiznávám, snažím se dlouhodobě hájit slovo hercem sdělené ve hrách k tomu určených (možná klasickou činohru? zase ty pojmy, pryč od toho ). Nepovažuji jej totiž za přežité. A nejen to. O tom ale třeba jindy.
23.01.2020 (10.46), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Pane Pešku,
kladete řadu otázek, které řeší teoretici, praktici a samozřejmě i diváci a často se nemůžou shodnout. Co očekávat od činohry, kde je jiný autor textu a režisér?
V dřívějších dobách byl výhradním autorem inscenace autor textu, zatímco režisér i další tvůrci byli jen interpretačními umělci, kteří daný text svými schopnostmi převáděli do jevištní podoby. Moderní divadlo nejpozději od dob avantgardy však staví na stejnou roveň (či někdy dokonce vyšší) i další tvůrce inscenace, především režiséra. Inscenace je nyní vesměs chápána jako autorské dílo režiséra, který pracuje s textem jako s jednou ze složek inscenace, rovnocennou s hudbou, hereckými výkony či výpravou… Tedy ano, pokud jdete na Morávkovu inscenaci Kundery, jdete na Morávka, jak on vidí a interpretuje Kunderův text. Udělám-li analogii v hudbě, tak také při poslechu třeba Summertime od Gershwina Vás bude pravděpodobně zajímat interpret a jeho sdělení skrze onu skladbu, a nikoli původní znění (sdělení). Skladba může být provedena velkoinstrumentálně i komorně, jazzově i rockově, existují i znění, kdy skoro není skladbu poznat a jsou k ní přidány pasáže výrazně se odchylující od původního notového zápisu. Přesto se snad nikdo neptá, zda to je přípustné a vždy hodnotí aktuální podobu. A vždy je jako autor hudby uveden Gershwin a textu Berlin. Nebo byste ve výtvarném umění třeba kubistickému malíři vyčetl, že jste nepoznal, koho ztvárnil, a tudíž se dopustil něčeho nepřípustného? Nevím, proč v divadle se stále někteří návštěvníci včetně teoretiků a praktiků dožadují – Vašimi slovy – „původního sdělení“, a pokud je nenajdou, považují to za chybu.
Obdobně vidím i Vaši výtku, že jste některé pasáže neviděl či neslyšel. To se zkrátka v současném divadle děje často. Existují dokonce tzv. imerzivní produkce, kde nevidíte celé části představení, neb se akce dějí souběžně v několika prostorech. Tím nechci říct, že to produkci nemůžete mít za zlé a že v rámci inscenace to nemůže být chyba. Jen je myslím nesprávné to apriori odmítat. Tvůrci dnes vesměs očekávají aktivního diváka a k aktivitám jej často i nutí.
26.01.2020 (2.53), , Trvalý odkaz komentáře,
Michal Zahálka
Já se hrozně omlouvám,
ale nemůžu si pomoct: Berlin Summertime nenapsal. 🙂
26.01.2020 (8.54), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Tak to se omlouvám.
Máš recht, text napsal DuBose Heyward… Díky za upozornění.
Chtěl jsem jen dokumentovat, že i když Kundera napsal text Ptákoviny, a je tedy uveden jako autor, jde v rámci hradecké inscenace o Morávkovo dílo interpretující Kunderův text podobně, jako když Ella Fitzgerald, Willie Nelson nebo Janis Joplin interpretují Summertime. Každý po svém a velmi odlišně.
27.01.2020 (1.39), , Trvalý odkaz komentáře,
Pavel Pešek
Pane Hulče,
znovu díky za reakci. Myslím, že v zásadě jsme za jedno, a proto už jen:
1. „Nevím, proč v divadle se stále někteří návštěvníci… dožadují… „původního sdělení“, a pokud je nenajdou, považují to za chybu.“ Nevím to ani já, ale vzhledem k tomu, že se něčeho takového dožadují – Vašimi slovy – „někteří návštěvníci včetně teoretiků a praktiků“, možná tato debata ještě není zcela u konce (kubistickému malíři bych danou věc nevyčetl, ztvárnil své původní dílo; režisér přece jen bere do svých rukou umělecké dílo ještě někoho dalšího; s hudbou je to, pravda, trochu složitější, ale když on si jen málokdy málokdo troufne z gruntu po svém předělat např. Mou vlast; v divadle jsou nějak odvážnější…).
2. „To se zkrátka v současném divadle děje často.“ Ono se v současném divadle (a nejen v něm ) děje často zkrátka leccos. A tak je snad dobře se občas zeptat, možná i nesouhlasit a hlavně diskutovat.
Za což Vám ještě jednou děkuji.
26.01.2020 (14.53), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Pane Pešku,
poslechněte si Jimi Hendrixe, jak ve Woodstocku interpretuje americkou hymnu. U nás by to asi vzbudilo bouře údivu a možná i odporu, v USA se to vzalo jako hudebníkova odvážná interpretace této skladby.
Jinak – diskutovat je dycky zdravé. Klidně se ozývejte častěji.
27.01.2020 (1.43), , Trvalý odkaz komentáře,