Plzeňské třesky plesky (No. 2)
Čtvrtek byl v Plzni typicky festivalový – spousta akcí, návštěvníci ještě plni energie, a tak se diskutovalo, přelo a pilo dlouho předlouho. A tak opět – obávám se – dokončím svůj deník až někdy před půlnocí. Začínám jej totiž psát kolem poledne a od 13. hodiny začíná tříhodinový Romeo a Julie z Ostravy. Ale zpět..
V pekle plyšáků
Alkoholička Vrána Tom-Tom (Martin „Sádlo“ Bartůšek) s kápem Medvědem Erikem (Petr Borovský). Snímek archiv DIVADLO PLzeň
Je čtvrtek ráno a já běžím do drsného města hebkých plyšáků Amberville. Divadelní adaptaci stejnojmenného románu švédského autora píšícího pod pseudonymem Tim Davys vytvořil pro místní Divadlo Alfa ostravský dramaturg Marek Pivovar s kavárenským povalečem, režisérem Radovanem Lipusem. Spolupracovali v heroických dobách ostravských spolu často, mimo jiné na adaptaci (pro ostravské Divadlo loutek) kultovního blogu Denik Ostravaka. Jejich obliba v divných textech, literárních a kulturních odkazech, přímých citacích nachází v právě takových předlohách ideální tvůrčí pole. Mají pro ně neobyčejný smysl. Dokážou „vyhmátnout“ podstatné prvky předlohy, divadelně zdůraznit výrazná místa a mají cit a odvahu pro černěuhelný humor. V Amberville došli nejdál, kam snad vůbec ve stylizovaném, výtvarném divadle lze.
Plyšákům jde v Amberville o život. Snímek archiv DIVADLO Plzeň
Když jsem přicházel do divadla, bylo schodiště plné různobarevných a různopohádkových plyšáků. Nikde žádný člověk. Byl jsem zcela zmaten a bál se vstoupit. Zrovna šel kolem ředitel Alfy Tomáš Froyda a pošťouchl mě: Utíkej, za chvíli začínáme. Nejdřív jsem se obával, že je to happening a že i v hledišti budou samí plyšáci. Naštěstí však obsadili jen zadní řady. Oddechl jsem si a zasedl co nejdál od nich – do první řady. To jsem však netušil, co se bude odehrávat na jevišti. Amberville je skutečně drsné město plné kasin, hampejzů, zločinu a záhadného mizení plyšáků. Město ovládá bájný Milerův Krteček, ale je tam řada dalších podivínských zvířat-plyšáků. Medvědí sourozenci Erik a Teddy, z nichž jeden chce být neskonale dobrý a druhý je nezřízeně zlý, přesto se však bratrsky milují a vzájemně podporují. Kamarádí s alkoholičkou, Vránou Tom-Tom, sadomasochistickou Gazelou Samem a podezřívavým Hadem Markem. Nebudu vyprávět dramatický příběh, který prožívají. Rozhodně je to však svět pro ty, co už dětství a plyšáky jednou provždy a rázně odhodili. Pro ty ostatní je až fyzicky bolestné sledovat kuchání zdravých plyšáků v přímém přenosu, nemluvě o jejich opékání na pánvičce s vajíčkem. Pivovar a Lipusem přesně v těchto nejkrutějších ze všech krutých situacích otiskávají chandlerovský svět předlohy. Román vyšel v roce 2007 v největším švédském nakladatelství Bonniers, odtud byl přeložen do řady jazyků. U nás jej v překladu Roberta Novotného vydalo nakladatelství Euromedia-Odeon v roce 2009. Plzeňští loutkáři dodali inscenaci tarantinovský (pivovarsko-lipusovský) nadhled , zamíchali do něj silný cynický i civilní humor, takže ač zpočátku divák (či aspoň já) bojuje se tak extrémní destrukcí dětských idolů, nakonec je (či aspoň já) nadšen parádní inscenací, jež evokuje (aspoň mé) oblíbené komiksové filmy Sin City a Renesance. Ne evokuje – vyrovná se jim! A oslňuje čistě divadelními (loutkářskými) postupy.
Had Marek (Robert Kroupar) není žádné ořezávátko. Snímek archiv DIVADLO Plzeň
Divadlo Alfa vstupuje touto inscenací do světa dospělých. Nádherné dětské střevíčky Tří mušketýrů jsou mu již – zdá se – malé. Bude-li mít odvahu, může dojít hodně daleko.
V pekle víry
Z pekla plyšáků v Divadle Alfa se střihem přesuňme do pekla lidí v Sále skutečného plzeňského Pekla.
Miloslav König (Brand) je typově výborně obsazen. Snímek archiv DIVADLO Plzeň
Hrála se zde putovní inscenace veršovaného dramatu Henrika Ibsena Brand – Oheň ve stylu chudého divadla. Režie dvojnásobný držitel titulu Talent roku (letos zřejmě především právě za tuto inscenaci) Štěpán Pácl. Premiéru měla před rokem ve Studiu Švandova divadla v Preslově ulici v Praze (kde jeden čas sídlila Farma v jeskyni) a velmi ctila tamní otevřený prostor. Kamkoli ji přenést vždy znamená proměnu atmosféry a kontaktu, jež jsou pro daný tvar a samotné působení na diváky velmi důležité. Neumím si ji moc představit, jak (a zda) funguje v Divadle v Celetné, kde ji titulem Konec masopustu ještě na DAMU v roce 2008 vzniklý soubor sdružený, vystupující dnes pod hlavičkou Transteatral, hraje nejčastěji (vedle toho ještě v hale Alt@, jež je myslím vhodnější). Peklo je půdorysem původnímu prostoru podobné, a tak se vlastně inscenace tak trochu vrátila ke svým kořenům.
Lucie Štěpánková v roli křehké a přitom emotivně silné Agnes. Snímek archiv DIVADLO Plzeň
Jednoduché scénické prostředky, důraz na pohyb, výtvarnou prostotu, čisté symboly černá-bílá, práce se znakem i slovem, to jsou prostředky, se kterými v této inscenaci nakládá Pácl účelně, citlivě, přesně. Je patrné, že hercům (i jemu) „o něco podstatného“ jde. Že téma fanatické víry i víry jako takové, téma smyslu života, humanity, pokory a odpuštění bylo tím, co tvůrce táhlo během celé přípravy a udržuje se i na (jakémkoli) jevišti. Miloslav König je typově výborně obsazen. Nenápadně, i v detailech cíleně a nesentimentálně se mu daří vyjádřit běsy a rozpory duše titulní postavy, jež se zmítá ve vizích fanatické víry a velké citovosti, po níž touží a jíž věří, že dosáhne. Závěrečný pád je o to tragičtější. Výborně hrají i obě herečky – Lucie Štěpánková v roli křehké a přitom emotivně silné Agnes i Pavla Beretová v roli bláznivé Gerdy. V zásadě všem – i vedlejším postavám – se daří rozehrát jednotlivé situace do kompaktních, ostrými střihy propojených výstupů, z nichž je představení – skoro ve stylu komiksu – sestavené. Přesto cosi scházelo… Takovýto tvar téměř asketického, chudého divadla (vzpomněl jsem si až na Grotowského) mohou do dokonalosti dovést jen dlouze trénovaní herci tanečních, pohybových či fyzických divadel. Třeba zrovna performery Farmy v jeskyni bych si dovedl v mnoha pohybových scénách této produkce představit.
V pekle lidské duše
Ze Sálu plzeňského Pekla jsem spěchal na zastávku jižní předměstí, abych stihl aspoň jedno představení OFF-programu. Performer Ondřej Lipovský zde představil třetinu svého projektu Trojjazyčně – první část Jen zem, nebe, já a čára obzoru.
Lipovský připomíná tak trochu tanečníky butó. Snímek archiv DIVADLO Plzeň
Inspirován románem Orhana Pamuka Jmenuji se červená se v něm náročnými prostředky fyzického divadla noří do meditací nad smyslem slov, symbolů, nad smyslem života. Prochází peklem vlastní duše, kterou předkládá ve vší – psychické i tělesné (hraje nahý, zahalen jen na nejintimnějších místech) – obnaženosti. Připomíná tak trochu tanečníky butó, od nichž se odlišuje soustředěnou recitací Pamukových literárních obrazů a úvah, vycházejících z buddhistické filosofie prazvláštních záměn obrazů a bytí, Já a ne-Já. Pro mne, který jsem viděl i celý projekt, který měl premiéru na loňském festivalu …příští vlna/next wave… a hrál se od pozdní noci do brzkých ranních hodin, však byla nejzajímavější práce se světlem a slovy, která nechával Lipovský promítat na stěnu za sebou. Tančil jimi někdy i skryt, jeho pohyb byl jimi komentován a uváděn do souvislostí. Právě těmito technickými prostředky – tedy introvertní, téměř meditační recitací (technicky zatím ne zcela zvládnutou) a slovy proměněnými ve světla a stíny – posouvá Lipovský nahý tanec butó do sfér, kam zatím – pokud je mi známo – ani v Japonsku nedospěl. Do sfér slov a z nich spřádaných myšlenek, úvah a dokonce i příběhů. Svým projektem kladu sám sobě otázku, co jsem. Jsem determinace minulosti, tedy součet všech základních tendencí daných dědičností a výchovou? Anebo jsem jen svá vlastní představa o sobě samém, vsazená do vztahů společenských struktur? říká o svém představení Lipovský. Definuje tak otázky, jimiž se zabývá celou svou dosavadní tvorbou. A bezděčně pojmenovává i téma dnešního festivalového dne.
V pekle češství
Velmi dobře se tam hodili i Naši furianti pražského Divadla v Dlouhé v režii Jana Borny. Ty jsem však vynechal, neb jsem je viděl už v Praze a někdy se napsat denní zpravodajství musí. Podle ohlasů i tato – na první pohled bezproblémová – inscenace vzbudila rozporuplné reakce. To je čistej bulvár, řachanda, děl jeden – nejmenovaný – kritik. Herecký koncert, vysoce divadelní pojmenování české povahy s nadhledem a vtipem ironika Borny, děl druhý.
V pekle tělesnosti
Nechávám je stát v hloučku a raději přikládám recenzi na inscenaci středečního off-programu – taneční představení souboru Nanohach Brut z blogu na festivalu přítomného (a produkcí nadšeného) polského teatrologa, profesora Varšavské university Andrieje Moskwina. Přebírám text v polštině a nechávám bez překladu. Ten vyjde v tištěných DN č. 16, jež budou DIVADLU Plzeň věnované.
Těla se vznášejí, padají jedno na druhé… Snímek archiv DIVADLO Plzeň
Nieograniczone możliwości ludzkiego ciala
Po obejrzeniu Bruta po raz kolejny przekonałem się, jakie nieograniczone możliwości tkwią się w ludzkim ciele, niezbadane przez choreografów. Ciało, mechanika ciała, ciało jako instrument i narzędzie, a zarazem jako samo wystarczający, twórczy pierwiastek, znajdujący się w nieustannym rozwoju (coś na wzór perpetuum mobile), ciało jako układ fizyczny i duchowy, posiadający własną duszę – oto główne pytania, które powstają podczas oglądania tego widowiska. Płeć w życiu pięciu ciał odgrywa drugorzędną rolę. Łączy je pewna pierworodna energia. Obserwujemy, jak te ciała się rodzą, rozwijają i kształtują. Finał to nie koniec, nie osiągnięcie jakiegoś kresu, lecz tylko przystanek, pauza. Dlatego nigdy nie da się przewidzieć, jak będą się zachowywać ciała w kolejnym etapie życia. Tutaj ogólne przyjęte stereotypy nie działają.
…plazí se po zemi, dotýkají se i objímají. Snímeka archiv DIVADLO Plzeň
Ciała pełzają po ziemi, wznoszą się w powietrze, rzucają się jeden na drugiego, dotykają się i obejmują. Jednak nigdy nie robią tego namiętnie i nic nie czynią, by zostać i przebywać w nowym dla nich stanie długo albo nawet na zawsze. Każda nowa pozycja, kombinacja, każdy układ to tylko próba zbadania własnego ciała, odkrycia jego nieograniczonych możliwości. A zarazem otwarciem na świat, na różnorodne impulsy i bodźce, idące z kosmosu, świata albo od innego człowieka. Zawarta w tym przedstawieniu filozofia wydaje mi się unikatowa dla dzisiejszego świata, kiedy każdą zdobycz człowiek traktuje jako coś bardzo istotnego i usiłuje ją zachować jak można najdłużej dla siebie. Świat i życie są znacznie bogatsze i różnorodniejsze, niż sobie wyobrażamy. Musimy być otwarci na nowe propozycje, sytuacje oraz na nowych ludzi.
Przez godzinę widza ma unikatową szansę nie tylko na chwilę zapomnieć o otaczającym go świecie, lecz zanurzyć się w głębiny własnego „ja”, odkryć w sobie nieznane wcześniej stany, ujawnić w sobie „archaiczność”. Nie przypadkowo cała akcja toczy się w prostokącie, a tancerzy od czasu do czasu tworzą proste, uniwersalne figury: koło, trójkąt, linię. Ma się wrażenie, że wykonują pewien pradawny obrzęd.
A na úplný závěr ještě odkaz na recenze kolegů z RozRazil Online: Amberville, Naši furianti
Komentáře k článku: Plzeňské třesky plesky (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
